Daniela Vinopalová se narodila 16. prosince 1928 v Opavě. Až do deseti let žila s rodiči v Ostravě, kde byl její tatínek báňským inženýrem v místních dolech. V práci měl vysokou pozici. Proto, když v roce 1938 přišli Němci, byl mezi prvními, koho zavřeli. „Maminka běhala po úřadech a podařilo se jí vyprosit tatínkovo propuštění. Ale museli jsme se z Ostravy odstěhovat. Odešli jsme do Prahy, kde měl tatínek tři bratry, kteří zde podnikali. Zaměstnali ho, později se dokonce stal společníkem firmy. No a když přišli po válce komunisté, tak se to opakovalo,“ vzpomíná sochařka.
Ještě v Ostravě občas chodila s maminkou do divadla. Po baletním představení Louskáčka byla přesvědčená, že něco podobného bude jednou dělat. Zároveň ráda kreslila a malovala. Brzy začala modelovat figurky z plastelíny, později i z kamnářské hlíny. Profesor němčiny si všiml jejího talentu a doporučil ji svému známému, sochaři Emanuelu Kodetovi. Bylo jí teprve šestnáct let, když docházela do jeho ateliéru. Ten ji nechal kopírovat například antické hlavy. „Už při této práci, když jsem něco dodělala, jsem měla často dojem, že dokážu udělat něco víc, než ve skutečnosti umím,“ říká výtvarnice.
Maturovala na reálném gymnáziu ve Vodičkově ulici, následně se přihlásila na Akademii výtvarných umění. I přes důkladnou přípravu u sochaře Kodeta ji však nepřijali. Nastoupila ke studiu výtvarné výchovy na pedagogické fakultě u profesora Lidického. Teprve po dvou letech si troufla jít znovu ke zkouškám na Akademii. Tentokrát dopadla velmi dobře, přijali ji rovnou do druhého ročníku k profesoru Karlu Pokornému. Ještě v počátcích studia se vdala a krátce po škole se jí narodila dcera Daniela.
Sochařka Daniela Vinopalová |
Na studia (1950–55) sochařka dodnes vzpomíná: „Byla jsem velice nespokojená, že se v ateliéru profesora Pokorného často dělaly politické motivy. Mně se to nezdálo, ale zároveň jsem byla ráda, že tam vůbec jsem. Věděla jsem, že když tu školu neudělám, že už se k sochařině nedostanu.“ Proto se ve svých sochách hned po absolvování školy snažila dostat z vlivů socialistického realismu, pro komunisty jediného přijatelného výtvarného směru.
V následujících letech hledala svůj výtvarný výraz. Z této doby pochází pomník utrpení žen, které zahynuly při pochodu smrti v Krásnu u Lokte, pomník v místě koncentračního tábora žen ve Svatavě u Sokolova nebo nástěnný reliéf na budově nádraží v Klatovech. Pomalu se seznamovala s moderním uměním. V knihách se poprvé setkala s dílem francouzského sochaře rumunského původu Constantina Brancusiho, katalánského sochaře a architekta Antonia Gaudího a dalších osobností světového umění.
Dlouhá léta pracovala v nádvorním ateliéru v pražských Nuslích. V roce 1960 se musela na rok přestěhovat do ateliéru v ulici Karolíny Světlé. Zde došlo k přelomové změně v autorčině tvorbě. Zcela opustila dosavadní, částečně ještě realistický výraz. Vznikla její první abstraktní plastika Socha - váza I. „Kolegyně z ateliéru procházela tou mojí místností a když tu plastiku viděla, tak si z počátku myslela, že užívám nějaké drogy,“ vzpomíná s úsměvem Vinopalová. Už při tvorbě této menší plastiky se formoval její současný osobitý styl. Sochařce se podařilo odpoutat od modelu. Začala pracovat bez předchozí představy, jak a co bude tvořit. Z půdorysu doslova vyrůstaly její abstraktní sochy expresivních tvarů. „Dělala jsem takhle celá 60. léta. To šla jedna věc za druhou a já to nemohla přetnout. Tak moc mě to lákalo,“ říká.
Své sochy často pojmenovávala podle událostí, které v době jejich vzniku prožívala. Při dokončování jedné z plastik si položila otázku, co pro ni v životě hodnota je a co už není. A došla k názoru, že to jediné, před čím je ochotná sklánět hlavu jsou základní myšlenky křesťanství. Tak vznikla socha Křtitelnice (1964–65), která je dnes součástí sbírky moderního umění Národní galerie v Praze.
Po roce 1968 ještě stihla vytvořit rozměrnou plastiku Dva pruhy umístěnou v atriu budovy Ústřední knihovny patentové literatury v pražských Dejvicích. Nástup normalizace pro Vinopalovou znamenal sedmnáctiletou pauzu v její volné tvorbě. Živila se dekorativními nástěnnými reliéfy, které umělecká komise Svazu výtvarných umělců byla ještě ochotna přijmout. Tvořila také umělecké stříbrné šperky. V roce 1986 odešla do penze a zároveň byla soukromě oslovena, zda by nevytvořila oltářní mensu do pražského kostela sv. Jiljí. Díky tomu se konečně mohla vrátit k práci, která jí byla nejbližší. Poté do stejného kostela vytvořila ještě kříž. V 90. letech se také vrátila k sérii soch-váz i cyklu „architektonických“ plastik nazývaných K prostoru.
Některé sochařčiny plastiky jsou ze sádry, keramiky i porcelánu. Jiné autorka nechává odlít do cínu nebo bronzu. Její díla se nacházejí ve sbírkách Národní Galerie v Praze, Galerie hlavního města Prahy, Moravské galerie Brně, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, Galerie Benedikta Rejta v Lounech, Galerie Středočeského kraje, Uměleckoprůmyslového muzea a dalších. Daniela Vinopalová žije s manželem v bytě po rodičích v pražském Podolí. Jedna z místností velkého bytu jí slouží jako ateliér.
(Doplnění: Sochařka Daniela Vinopalová zemřela 19. ledna 2017. Bylo jí 88 let.)
