Výtvarník Josef Hampl se narodil 17. dubna 1932 v Praze. Jeho maminka pocházela z Táborska, otec z Moravy. „Táta byl živnostník, krejčí. Byl zapálený radioamatér a taky docela hezky maloval. Podle pohlednic omalovával české kroje. Mojí pozdější volnou tvorbu ale moc nebral. Jednou jsem ho slyšel, jak říká matce - ten kluk se zbláznil, on mi tam v té dílně šije na mašině nějaké papíry nebo co,“ vypráví výtvarník s úsměvem. V mládí soukromě navštěvoval přednášky dějin umění u profesora Wágeho na Hollarce. V letech 1955 až 1960 studoval na škole dekorativních umění profesora Jaroslava Masáka.
Kvůli svému původu nemohl jít dále studovat ani si vybrat práci podle vlastního přání. Brzy se oženil a šel na vojnu. Po návratu nastoupil v otcově dílně. Práce u otce živnostníka však v komunistickém režimu nepřicházela v úvahu. Musel na půlroční brigádu do těžkého průmyslu v hutích nebo dolech. S pomocí známých se mu podařilo najít místo ve vysočanské Pragovce. A v ní zůstal následujících sedmnáct let. V továrně pracoval na strojích, jezdil s vysokozdvižným vozíkem a nakonec dělal v místním skladu. S manželkou a rodiči se tísnili ve dvoupokojovém bytě v Kobylisích, proto ke své volné tvorbě často využíval podnikový ateliér.
Právě ve Vysočanech se poprvé setkal s grafikem Vladimírem Boudníkem, který byl zaměstnán ve vedlejší Aerovce. Zpočátku Hampl tvořil souběžně reálné dřevořezy i aktivní a strukturální grafiku. S Boudníkem si po práci dávali úkoly. Například vytvořit miniaturní grafiku na brusce. Ráno si pak vzájemně ukazovali vytištěné výsledky své večerní práce. S Boudníkem se přátelil až do jeho předčasné smrti. „Poslední den jsem s ním byl ještě ve vinárně a on se pak v noci oběsil,“ dodává výtvarník.
Výtvarník Josef Hampl |
Vladimír Boudník ho také seznámil s básníkem a výtvarníkem Jiřím Kolářem nebo spisovatelem Bohumilem Hrabalem. Na ně Hampl vzpomíná: „Hrabal nás podporoval také finančně. Třeba jsme byli v hospodě a on se zeptal, jestli mám prachy. Řekl jsem, že prachy nemám nikdy a on mi dal pětistovku s tím, abych si koupil nějaké barvičky. Peníze nám dával i Kolář. Jednou jsem měl výstavu v prázdném karlínském bytě. Mezi pozvanými hosty byl i Kolář. Řekl mi - Člověče Hampl, na to se dá koukat, neprodal byste mi něco? Já na to, že mu rád dám něco zadarmo. A on na to: ‚Vy jste na tom tak dobře, že svoje díla můžete rozdávat? Hele mám tady pět tisíc, můžu za to něco dostat? ‚ Tak jsem mu do ateliéru odnesl jednu ze svých prací. Později jsem se dozvěděl, že si ji pověsil na zeď v ložnici.“
Už v polovině šedesátých let si Josefa Hampla našel mladý německý student gymnázia a později, inspirován i svým vztahem s českým výtvarníkem, student kunsthistorie a dále pak mnichovský galerista Walter Storms. „Měl s kamarády beatovou skupinu, spali u mě v ateliéru. Když odjížděli, tak ty moje věci naložili do auta. U grafik to nebyl problém. Velké obrazy odvážel na střeše a na celnici to vydával za kulisy té skupiny,“ vzpomíná umělec na kuriózní způsob, jakým se jeho díla dostávala za hranice.
Výtvarník ve sbírkáchDíla Josefa Hampla se nacházejí ve veřejných sbírkách mnoha domácích i světových galerií a muzeí: Stedelijk Museum het Toreke, Tienen (Belgie) Staatsgalerie, Stuttgart (Německo) Museum of Art, The University of Michigan, Ann Arbor (USA) Museun für aktielle Kunst, Utrecht (Nizozemsko) Museum Bochum, Bochum (Něměcko) Museum Stuky, Lodž (Polsko) Pratt Graphics Center, New York (USA) Kassák Múzeum, Budapešť (Maďarsko) Graphicsammlung des XX. Jahdt., Bonn (Německo) Cultureal Centre De Warande, Turnhout (Belgie) Národní galerie, Praha Moravská galerie, Brno GASK, Kutná Hora GVU Ostrava Státní židovské muzeum, Praha a další. |
V roce 1967 mohl vycestovat na svou první zahraniční výstavu do Německa. Zastihl ho tam i srpen 1968. Od světoznámého minimalistického výtvarníka Heinze Macka ze skupiny ZERO tehdy dostal nabídku, aby v Německu zůstal a dělal mu asistenta. Ale Josef Hampl se nakonec vrátil zpět do Československa. Poslední cestu na Západ mu úředníci povolili v roce 1972. Pak přišel problém s vycestováním i vystavováním. V té době začal pracovat na konstruktivních obrazech. Se současnou manželkou, fotografkou Hanou, si později vymysleli takzvané akce proti lenosti. Asi nejznámější z třicítky těchto landartových instalací je akce Šipka (1975). Šipku, jakýsi symbol směřování, z padesátimetrových pruhů širokého bílého organtýnu umístili na louky a do lesů u Hrušova nad Jizerou, kde dodnes s rodinou žije.
V roce 1967 také změnil zaměstnavatele. Přijal místo brusiče litografických kamenů v grafické dílně na Akademii výtvarných umění. Později se tam stal technickým asistentem (tiskařem) profesora Ladislava Čepeláka. V 70. letech si ho vyhlédla StB. Chtěli ho získat jako informátora o dění na škole. „Lámali mě a pak chtěli podepsat, že nebudu nikde říkat, o čem se mnou jednali. Tak jsem jim řekl, že kamarádi už čekají v hospodě a že za to nemůžu, ale že stejně všechno vykecám.“ U výtvarníka neuspěli a tak ho už na další výslechy nezvali, místo toho si pro něj jezdili přímo do budovy školy.
Od roku 1982 se Hampl věnoval své nejtypičtější technice - šitým kolážím. Na stařičkém šlapacím stroji po tatínkovi přišíval natrhané pruhy starých dopisů, svých i koupených v antikvariátu. U rozměrných šitých koláží mu jako podklad sloužilo bílé kloboukové plátno. Černé nitě, které používal, mu nahrazovaly kresbu, jakýsi horizontální dialog.
V poslední době se věnuje tvorbě lepených a sešívačkou spojovaných papírových koláží. Kromě papíru se v jeho minimalistických kolážích lze setkat i s netradičními materiály. V minulosti použil třeba čajové sáčky nebo stará vosí hnízda. Kromě grafiky, malby a koláže se výtvarník věnoval také plastice. Sochy tvořil z pískovce, mramoru i dřeva.
Díla Josefa Hampla nevznikají osamoceně, autor je tvoří v rozsáhlých cyklech. „To udělám jednu věc a hned mě napadá další a k tomu další. To se pořád rozvíjí. Třeba jsem v ateliéru našel balík ručních papírů, tak jsem si sedl a udělal v jednom kuse stovku koláží. Pak si musím říct dost - to se pak už člověk opakuje,“ vysvětluje autor. Ve fotografickém archivu jeho manželky je zdokumentovaných přes šest tisíc děl. Jiným ohromujícím číslem je také počet jeho výstav. Těch autorských měl doma i v zahraničí dohromady 87, skupinových dokonce přes šest set.
(Doplnění: Výtvarník Josef Hampl zemřel 25. března 2019. Bylo mu 86 let.)
