Sochař Jiří Babíček se narodil 24. dubna 1930 v Šardicích na jižní Moravě jako druhý ze tří bratrů. Vyrůstal ale v nedalekých Miloticích, kde jeho rodiče působili jako učitelé. Během války se o rodinu starala jen maminka. Otec, starosta Sokola, přežil čtyři a půl roku v koncentračním táboře v Osvětimi. Jen díky tomu, že jako muzikant měl možnost hrát v táborovém orchestru. Na konci války se mu podařilo uprchnout z takzvaného pochodu smrti.
Aby rodiče svým dětem zajistili vzdělání, odstěhovala se po válce celá rodina na pražskou Zbraslav. V šestnácti letech začal Jiří Babíček pracovat v keramické továrně v Praze na Maninách a tajně udělal zkoušky na střední odbornou školu keramickou. Krátce před maturitou byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do sochařského ateliéru profesora Jana Laudy, kde v roce 1956 absolvoval. Po Laudově smrti byl Babíček jedním z těch, kteří nesli jeho rakev do hrobky na Vyšehradě.
Po škole se oženil, narodili se mu dva synové a dcera. Aby rodinu uživil, pracoval na krátkých brigádách. Nějaký čas strávil třeba při stavbě dálnice D4 u Příbrami, ale i v uhelných dolech na Kladně.
V roce 1962 se zúčastnil sochařské soutěže na plastiku pro nový ostravský hřbitov. S návrhem sochy Smrt soutěž vyhrál (realizována až v letech 1964-68). Na sever Moravy se odstěhoval a zůstal zde následujících 10 let. Jeho smysl pro monumentální tvorbu a cit pro architektonický prostor jej zavedl do pražského ateliéru “Kafkárna”, v němž ve 30. letech tvořil Bohumil Kafka jezdeckou sochu Žižky pro pražský Vítkov. Zde mohl Jiří Babíček realizovat své obsažné záměry. V Ostravě zastával různé funkce v komisích a také ve Svazu českých výtvarných umělců. Po založení výtvarné skupiny Kontrast (Prokop, Holý, Myszak, Gajda, Babíček, Ovčáček..) se významně podílel na jejích aktivitách.
V roce 1967 v rámci návštěvy Londýna a jeho galerií dostala skupina umělců možnost navštívit světoznámého sochaře Henryho Moorea. „Při vstupu do rozlehlé zahrady měl Moore malý tvůrčí ateliér přeplněný snad stovkami sádrových modelů. V samotné zahradě stály definitivní realizované skulptury a dva až tři ateliéry hangárového typu, kde Henry Moore tvořil vždy jednu aktuální sochu. To byl ten ohromující úder, jež ve mně zanechal vzpomínku na celý život. Snad tím více pak dominovala má usilovná snaha o jedinečnost tvorby a námětu,“ nabízí sochař pohled na sebe. Inspirace dílem Henryho Moorea je dodnes v Babíčkově díle patrná.
Betonovou plastiku Sirény vytvořil Jiří Babíček pro Liberec v roce 1974. Monumentální dílo se bohužel nedochovalo.
Jiří Babíček od začátku 60. let vytvořil desítky soch převážně do veřejného prostoru. Bohužel, stejně jako díla ostatních sochařů, ani některé Babíčkovy monumentální plastiky neunikly po roce 1989 zničení, nebo odstranění jen proto, že vznikly za socialismu. Mezi ty největší ztráty patří reliéf Střelci na královnu / Boj v kosmu (1966-67) na fasádě budovy bývalého ostravského tuzexu, liberecká rozměrná betonová plastika Sirény (1974) nebo bronzová plastika Vítězství (1972) v Novém Jičíně (dnes ležící v jakémsi skladu v tomto městě).
Z těch dochovaných děl vyčnívají betonová plastika Fontána / Proudy (1970) na pražské Vidouli, bronzový reliéf Vítězné figury s pochodní (Praha, 1974) nebo betonové sousoší Rodina (1968) v Ostravě-Hrabůvce.
Při realizacích se autor nevyhýbal žádným materiálům - od kamene, betonu, sádry a bronzu až třeba po laminát. Samostatnou kapitolou Babíčkova díla jsou jeho práce na papíře. Byť je sám autor považuje „jen“ za přípravné kresby, tak právě zde se nacházejí původní návrhy nerealizovaných prací. Papírový štos perem, tužkou i obyčejnou propiskou vytvořených kreseb ukrývá například návrh kinetické plastiky Phaethón. Socha odvážného syna boha slunce Sola (též Hélia) a jeho milenky Klymené byla zamýšlena do prostoru u kostela ve Frýdku-Místku. Její součástí měl být i unikátní výrobník páry.
S nástupem normalizace se v Ostravě zpřetrhaly vztahy mezi výtvarníky a úřady, od kterých přicházely zakázky. Skupina Kontrast se rozpadla a Jiří Babíček se vrátil zpátky do Prahy (1972). Zde se kromě sochařiny živil i jako restaurátor. V osmdesátých letech mu prošly rukama například tři sochy na Karlově mostě v Praze.
Sochař Jiří Babíček ve svém vesteckém ateliéru.
Na začátku 90. let se zúčastnil soutěže na novou plastiku do prostoru památníku na Vítkově v místech odstraněné pěticípé hvězdy. Jeho návrh figury padlého vojáka sice nevyhrál, ale na ministerstvu kultury bylo rozhodnuto, že sochu i tak nechají zhotovit. Nakonec z jejího odlití do bronzu sešlo a autorovi zbyl jen malý soutěžní model. Postupující devadesátá léta znamenala pro Jiřího Babíčka útlum v tvorbě. „Ta síla prožitku, to vnitřní ponoukání, které vás k tvorbě vede, to tehdy ve mně pomalu ochabovalo,“ vysvětluje autor. Naštěstí ale výtvarné umění neopustil natrvalo a k sochařině se částečně vrátil.
Posledních dvacet let bydlí sochař ve středočeském Vestci. Se svou druhou ženou má dceru Karolínu. Jeho zatím poslední plastikou je rozměrná ženská figura, která se starším bronzovým reliéfem Rodina zdobí rozlehlou zahradu. A právě tato zahrada je místem, kde výtvarník v posledních letech čím dál tím více „realizuje“ svoji lásku k přírodě. Jeho největším koníčkem je pěstování vinné révy, ale i jiné ovoce a zelenina tu mají své čestné místo.
