Sklářský výtvarník a malíř Vladimír Kopecký se narodil 26. listopadu 1931 ve Svojanově. Jeho maminka byla švadlenou a tatínek truhlářem. Když mu byly tři roky, přestěhovali se rodiče se dvěma syny do Uhříněvsi, tehdy ještě malého města kousek za Prahou. „Za války jsem říkával mamince, že se chci jít podívat na Prahu. Tak jsme šli pěšky do Horních Měcholup a z kopce se dívali dolů na město,“ vzpomíná na mládí.
„Bylo mi pět roků, ještě jsem ani nechodil do školy. Nakreslil jsem koně a ukázal to mámě. A ona na to, že je to moc hezké a že budu umělec. Ukázala to tátovi, ale ten řekl, že to není nic moc. Slyšel jsem jí, jak mu pak šeptem vynadala, že mi to mohl pochválit. Tehdy jsem si řekl, že budu umělec,“ dodává dnes světoznámý výtvarník.
Mladý Vladimír si dal cíl, že půjde na státní grafickou školu a poté na Umprum nebo Akademii. Ale na konci války získal jeho tatínek místo v Děčíně a rodina se znovu stěhovala. Na severu Čech si proto začal hledat školu, kde se kreslí. „Tak jsem zjistil, že je v Kamenickém Šenově sklářská škola. Do té doby jsem o skle nevěděl nic. Jen to, co ostatní – že jsou to okna a flašky od piva,“ vzpomíná na své začátky u oboru.
Na odborné škole studoval dva roky. Jedním z jeho učitelů byl jen o pár let starší sklář René Roubíček (o něm jsme psali v seriálu Staří mistři zde). Další rok pokračoval na sklářské průmyslovce v Novém Boru. A znovu pod vynikajícím kantorem, výtvarníkem Stanislavem Libenským.
Výtvarník Vladimír Kopecký |
Ve dvaceti letech Kopecký zázrakem přežil vážný úraz na školní praxi v Lednických Rovních na Slovensku. Při broušení skla se rozlomil kotouč, jehož část ho zasáhla do obličeje. „Měl jsem zničený obličej a zlomenou spodinu lebeční, což přežije pět lidí ze sta. Bylo to strašné. Když jsem se pak viděl v zrcadle, tak jsem si říkal, že je se vším konec. Že se na mě holky už nepodívají,“ vzpomíná umělec a hned dodává: „Ale pak jsem aspoň měl před nimi co vyprávět.“ V následujících letech prošel více než dvěma desítkami plastických operací.
Cíl z mládí se mu splnil - po maturitě byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru monumentální malby a skla profesora Josefa Kaplického. Ten si talentovaného Kopeckého vybral jako autora šestimetrové vitráže na trienále v Miláně (1957) a mozaiky pro Expo 1958 v Bruselu. Za tu (společně s výtvarníky Adrienou Šimotovou a Františkem Burantem) získal zlatou medaili. Bylo mu teprve šestadvacet let.
Díky mimořádnému ocenění se dostal více do povědomí. Následující roky navrhoval výtvarné umění pro architekturu. Aby si vydělal nějaké peníze, musel kromě návrhů pracovat i na samotných realizacích. Jednou z mnoha takových zakázek byla například obrovská skleněná mozaika pro vstupní halu havířovského nádraží (1963). Od poloviny osmdesátých let směl navrhovat také pro zahraničí. Jeho stěny z pískovaného a barveného skla lze dodnes najít například v Japonsku, Nizozemsku, USA nebo Německu.
„Ne, že by se mnou nebyla sranda, ale jsem šílený pesimista. O všem pochybuji. Když však tvořím, jsem nejšťastnější člověk na světě.“ Vladimír Kopecký |
Souběžně vznikalo jeho volné umění. Tvořil jak geometrické obrazy, tak i své expresivní malby. Sám v počátku cítil ve zdánlivě protichůdných polohách rozpor: „Občas jsem ty věci dal na jedné výstavě dohromady a ony tam do sebe kopaly. Také jsem se tím trápil, ale jednoho dne jsem si řekl dost. Prostě jsem takový, mám rád ticho absolutní i bouři vesmírnou. Když dělám jedno, toužím po druhém. Tak to dělám oboje podle toho, jak se mi to zrovna zamlouvá.“
Jak sám Kopecký říká, ve svých divoce gestických a silně pastózních malbách se doslova „rochní“. „Pak si zase sednu, všechno odhodím a hledám to nejjednodušší, tu geometrii.“ Stejnou dichotomii prožívá i při práci se sklem. Vznikají přísně geometrické plastiky skládané z řezaného tabulového skla. Na druhém pólu stojí brutální asambláže ze skla, kolejnic a cihel, které gesticky polévá akrylovými barvami. Právě v souvislosti s těmito díly razil Vladimír Kopecký už od šedesátých let termín „ošklivé sklo“.
Plastika Expo92 pro Sevillu ze skla, kovu a barvy měla rozměry 280x1100x170 cm.
Vladimír Kopecký je autorem monumentální skleněné plastiky pro světovou výstavu Expo 1992 ve španělské Seville. Více než dvoutunový artefakt na místě tvořil se dvěma pomocníky šest týdnů. Byť bylo dílo vybráno mezi nejlepší exponáty celé výstavy, neušlo na konci expozice svému zániku.
Od 90. let také tvoří umělecké performance. Za rytmu klasické hudby skláři vrství roztavenou sklovinu, kterou Kopecký polévá barvami. Akce připomíná divadelní představení a často vrcholí okamžikem, kdy si autor vyklopí nádobu s barvou na hlavu.
V letech 1990 – 2008 výtvarník vedl ateliér monumentální malby a skla na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Tam také získal titul vysokoškolského profesora. Jeho díla se nacházejí ve sbírkách muzeí a galerií po celém světě. Mezi ty nejvýznamnější patří londýnské Victoria and Albert Museum, The National Museum of Modern Art v japonské Jokohamě, Corning Museum of Glass v USA, francouzské Musée-Atelier du Verre de Sars-Poteries či švýcarské Musée des Arts decoratifs de la Ville de Lausanne. V Česku jsou to především pražská Národní galerie, GHMP, Uměleckoprůmyslové museum nebo Museum Kampa.
Výtvarník bydlí s manželkou v pražských Holešovicích. Tvoří hned ve třech ateliérech – v Praze, ve středních Čechách a u Karlových Varů. „V roce 1993 přijeli do mého ateliéru tři němečtí galeristé. Rozhlédli se a povídají: pane Kopecký, největší bordelář na světě byl Francis Bacon. Ten loni zemřel, ale vy jste ho bohatě nahradil.“
 |
