RECENZE: Když psychologickou prózu střídá chudokrevná červená knihovna

Když dostala Ema Labudová Cenu Knižního klubu za svou prvotinu Tapetář, bylo jí dvacet let. Teď je jí dvaadvacet a vydala svou druhou prózu. Nese hravý název: Lada u ledu. Jenže hry a zábavy stejně jako literatury, která by stála za nějakou pozornost, v té třísetstránkové knize moc není. Kde se stala chyba?

Kulisy, které autorka zvolila, mají solidní potenciál: jde o přelom 70. a 80. let v Československu. Tedy panuje vrcholná normalizace a v jejím rámci zoufale šedivé tváře, mrtvolný pohyb na jakékoli frontě, všežravá nuda. Taky ústřední motiv je dobrá volba: anorexie. Hlavní hrdinka opouští pubertu, má před maturitou – a nejí.

A protože hubne opravdu fatálně, rotuje mezi nešťastnými rodiči a trochu neomalenými, cynickými doktory. Jenomže Labudová nezvládla využít ve prospěch svého textu ani jedno, ani druhé.

Z příslušné doby je v příběhu jen matný pocit. Když děcka ve škole mluví slangem, je to slang stejně včerejší jako dnešní. Sem tam padne odkaz na dobovou muziku, literaturu nebo film, aby bylo zřejmé, že Lada má jistý intelektuální potenciál, ale jsou to všechno v úhrnu jenom osamocené stopy, které nikam nevedou.

Stejně jako anorexie: žádná psychologická, existenciální sonda do rozhárané mladé duše, ale jenom hračka, s níž si hrdinka nezávazně pohazuje na cestě příběhem. Tu nemoc totiž zmákne na jedničku.

Povrch a povrch

A nejen nemoc, taky maturitu, rodiče, partnera i rychlé manželství. Samozřejmě s reprezentantem svého druhu, s jedincem, který je trochu divný, trochu jiný, rádoby výjimečný. Vztahová partie se sice začne rychle hroutit, Lada si z maloměsta udělá výlet do Prahy, kde manželovi nasadí parohy, ale nakonec je z toho melodrama.

Ladu u ledu

30 %

Ema Labudová

2021, Odeon, 312 stran

Pokus o psychologickou prózu střídá chudokrevná červená knihovna. Žádné hlubiny, nanejvýš dno půllitru, a pak už jen povrch, povrch, povrch. V próze Lada u ledu se nejvíc nezávazně žvaní. Školácky, snaživě, o ničem. Řečový proud zaplavuje desítky stránek, aniž by se z něj vynořilo cokoli kloudného.

Kapitoly se sice jmenují podle písní Beatles, postava mluví východočeským nářečím, v textu září jména velkých spisovatelů – jenomže žádný společný úběžník tady není k mání. Ema Labudová se prostě rozhodla psát. A tak psala, až napsala. Kdyby nechala pár měsíců text u ledu a pak z něj vyrubala povídku, možná by to šlo. Takhle to moc nejde.