„Kéž covid-19 zabije celé to tvoje toxicky feministické studio,“ píše se v jednom z tweetů, které přišly režisérovi hry The Last of Us 2 Neilu Druckmannovi, další ho rovnou označuje za židovského devianta. „Najdu si tě a zabiju tvé dítě,“ mohla si přečíst Laura Baileyová, která ve stejné hře propůjčila hlas nepopulární postavě Abby. To vše jen proto, že se tvůrci této vysoce očekávané hry rozhodli oblíbený fiktivní svět převrátit naruby.
Man. I try to only post positive stuff on here... but sometimes this just gets a little overwhelming. I blacked out some of the words cuz, ya know, spoilers.
Side note. Thank you to all the people sending me positive messages to balance it out. It means more than I can say.❤️ https://t.co/kGyULWPpNu
S největší pravděpodobností jde jen o neškodné plácání a nikdo se nebojí, že by tito „klávesnicoví bojovníci“ představovali skutečné nebezpečí. Jde však o výmluvný důkaz toho, jak se ještě v minulém tisíciletí okrajový koníček pomalu stává hlavním proudem.
Na hry už není nahlíženo jen jako na kolektivní dílo stovek lidí, ale jména jejich hlavních tvůrců se dostávají stále více do popředí. Ti už pak nesedí jen zavření ve studiích, ale se svými fanoušky čile komunikují, a to nejen pomocí sociálních sítí, ale i na různých přednáškách a setkáních. Tato otevřenost a osobní zodpovědnost má i svoji stinnou stránku.
Hráči jsou ve svých výhrůžkách poměrně kreativní, ale přišlo by vám to vtipné, kdybyste podobných komentářů obdržely tisíce a týkaly se vaší rodiny?
„Dostáváme nonstop tisíce, pokud ne desítky tisíc nenávistných a výhružných zpráv, přes každou možnou komunikační platformu,“ postěžovali si vývojáři čerstvě vydaných Ooblets. Důvod? Jejich hra, která si jinak zakládá na své mírumilovnosti, vychází jako exkluzivita neoblíbeného obchodu Epic Store (o kauze jsme psali tady).
Když roztomilá nezávislá hra pro děti dokáže vyvolat takové množství nenávisti, kolik toho asi musí snášet vývojáři milionového The Last of Us 2, kteří doslova rozbili a poplivali odkaz jedné z nejoblíbenějších značek poslední dekády? (Byť to nebylo samoúčelné a jen díky tomu mohli přinést jeden z nejsilnějších zážitků v historii videoher, jak si můžete přečíst v naší recenzi).
Diskuse o The Last of Us Part 2 jsou šokující studií násilí a nenávisti.
Faktem je, že internet nebyl nikdy příjemné místo k bytí a kdo je veřejně činný, musí si vypěstovat hroší kůži. Je však až děsivé, že se podobný styl vyjadřování nevyskytuje jen u zásadních společenských témat, ale i ve světě počítačových her, které by ze své podstaty měly být jen zábavou.
„Jdi se zabít rakovino, znásilním ti dceru,“ napsal kdosi designovému řediteli Davidu Vonderhaarovi kvůli tomu, že balančním patchem snížil účinnost nevyvážené zbraně AN-94 v jednom z předchozích dílů Call of Duty. A rozhodně nebyl výjimkou.
Číst si výhrůžky smrtí bylo každodenní součástí práce i pro Roberta Bowlinga, který ve studiu Infinity Ward na této značce pracoval po dobu sedmi let. Rychle se naučil nad nimi mávnout rukou: „Evidentně je píše někdo, kdo je vášnivý. Jenom je ve vyjadřování své vášně strašně špatný.“
Na druhou stranu by se tyto výhrůžky neměly zcela bagatelizovat, historie zná mnoho případů, kdy veřejně známé postavy kvůli své práci přišly o život. Například režisér Piere Paolo Pasolini byl zabit jen několik dnů před premiérou svého kontroverzního snímku Saló aneb 120 dnů sodomy, fotbalistu Andrese Escobara zastřelili zklamaní fanoušci za to, že si během mistrovství světa vstřelil vlastní gól, Mark Chapman si jen několik hodin předtím, než zabil Johna Lennona, přišel pro autogram.
A to jsou jen ti nejslavnější. V populaci prostě existuje jistý podíl lidí, který své fanouškovství nedokáže udržet v rozumných mezích. Že jsou útoky zatím vedeny jen na verbální úrovni, nijak nesnižuje fakt, že pro takové jednání neexistuje omluva.
Ne každý vývojář si kritiku své osoby dokáže tak užít jako Daniel Vávra.
Problém internetu je, že i statisticky velice malá část celkového publika je hodně slyšet, mnohdy dokáže překřičet i tu daleko početnější, ale méně vášnivou část. Anonymní „reddit army,“ která podobně smýšlející jedince shlukuje dohromady, sice může čítat jen promile z celkového počtu fandů, i tak však nejde o zanedbatelné počty. Výhrůžek smrtí se v posledních letech dočkali i vývojáři Marcus Persson (za to, že nerozdával Minecraft zdarma), Nguyen Ha Dong (za to, že svůj hit Flappy Bird stáhl z Appstore) či studio Ninja Theory (změnili barvu vlasů hlavního hrdiny Devil May Cry). V takovém počtu výhrůžek už je nebezpečí nějakého incidentu najednou mnohem skutečnější.
Žádný div, že když americká feministka Anita Sarkeesianová svým youtubovým pořadem Tropes vs. Women in Video Games notně přitopila pod kotlem aféry Gamergate (viz náš článek), z obavy o své zdraví raději zrušila několik plánovaných vystoupení. Vývojářka Brianna Wu se kvůli výhrůžkám načas odstěhovala ze svého bytu, Phil Phish, autor skvěle hodnocené plošinovky FEZ, znechucený chováním komunity, na vývoj videoher trvale zanevřel.
I want to be crystal clear - I am scared of the death threats I've gotten. I am terrified of the #gamergate blame-the-victim witch hunt.
Nezbývá než doufat, že výše uvedené případy jsou tím nejhorším, k čemu v této oblasti dojde. Bez fanoušků náš průmysl fungovat nemůže a fakt, že počítačová hra dokáže vyvolat silné emoce i ve skutečném světě, je vlastně pozitivní.
Hry jsou skvělou zábavou, neměli bychom však kvůli nim zapomínat na své vychování a alespoň elementární lidskou slušnost. Takže až nám budete chtít zase příště za něco vynadat, poslužte si, jen z toho prosím nedělejte osobní záležitost. Když totiž nejde o život, jde o…
