RECENZE: The Last of Us Part 2 je šokující studií násilí a nenávisti

Obrovská očekávaní bývají pro vývojáře nechtěnou koulí u nohy, studiu Naughty Dog se je však povedlo nejen beze zbytku naplnit, ale i překonat. The Last of Us Part 2 je jedinečný zážitek, který povyšuje videohry na novou úroveň.

Nebudu se tajit tím, že první díl The Last of Us považuji za jednu z nejlepších videoher všech dob, však jsem mu také udělil nejvyšší hodnocení za těch čtrnáct let, co pro Bonusweb píšu. Od jeho vydání v roce 2013 sice vyšlo spousta skvělých her, žádná z nich však nedokázala nabídnout podobně vtahující a emocemi nabitý zážitek. 

I po všech stránkách vymazlený Uncharted 4 od stejných autorů na mě poté působil poněkud banálně a předvídatelně. Po zahrání The Last of Us Part 2 už mi podobným způsobem zhořkly vzpomínky i na první díl, dnes recenzovaná hra je totiž v každém ohledu lepší.

Usaďte se a dávejte pozor

Výraz interaktivní film má trochu pejorativní nádech, označuje se jím totiž, že tvůrci upřednostnili příběh na úkor samotné hry. To není v principu nic špatného a například Detroit nebo Walking Dead jsou skvělé tituly, většina hráčů by však přeci jen raději vzala dění na obrazovce pevněji do svých rukou, než si jen vybírala z předpřipravených větví vyprávění. 

The Last of Us 2 sice také stojí a padá na principech, které známe z hollywoodských velkofilmů, navíc zde ani není možné tok vyprávění výrazněji ovlivňovat, přesto je daleko více hrou než výše zmíněné tituly. Po většinu času jste totiž hybatelem událostí přímo vy.

Jde o dokonale zrežírovaný zážitek, který si bere jen to nejlepší ze světa her i filmů. A už jen kvůli obrovským produkčním hodnotám se vyplatí The Last of Us 2 alespoň vyzkoušet, více než u kteréhokoliv jiného titulu předtím si u něj obhájíte investici obrovské televize a drahé reprosoustavy či sluchátek.

Hlavní postavy si ubližují způsobem, který ve videoherním světě nemá obdoby.

Kvůli přísnému embargu sice nesmím v recenzi použít vlastní screenshoty, ale věřte mi, že hra i v pohybu vypadá přesně tak dobře jako na těch oficiálních od distributora. Navíc se to celé solidně hýbe i na „obyčejné“, sedm let staré verzi PlayStationu 4, což je téměř technologický zázrak. I důkaz toho, že 4K rozlišení a 60 snímků za sekundu opravdu není podmínkou grafických orgií. A ten zvuk! The Last of Us 2 parádně využívá celý dynamický rozsah, a tak vám po dlouhých minutách plížení ve stínech nečekaný výstřel téměř utrhne hlavu. 

Sony odhalilo PlayStation 5. Nechyběl Horizon 2 ani Resident Evil 8

Studio Naughty Dog evidentně dostalo od Sony obrovský rozpočet a mohlo veškeré potenciální problémy vyřešit prostě tím, že na ně naházelo hromadu peněz.

Například vylepšování zbraní, na které by každému stačilo jen jednoduché menu, je tu prezentováno pomocí detailních animací, kdy hlavní postava každou ze zbraní pečlivě rozmontuje a pak zase po dílech dá dohromady. 

Každé jednotlivé vylepšení je pak vidět i přímo ve hře, ať už se bavíme o lepším zaměřovači nebo větším zásobníku. A tak je to v The Last of Us se vším. Každá, ale opravdu úplně každá scéna, na kterou narazíte je maniakálně detailní a unikátní, což je při daleko otevřenějším světě než minule neskonale působivé. Zapomeňte na trapnou open world mezihru z Lost Legacy, Naughty Dog tentokrát neodlfákl vůbec nic. Celou hrou se dá sice proletět za nějakých 20 hodin, strávil jsem v ní však minimálně dvojnásobek, protože jsem prostě chtěl vidět každý detail.

Bez hluchých míst

Pokud jste hráli první díl, máte poměrně přesnou představu, jak se hraje i ten druhý. V základu je to pořád to samé, plížící survival akce s důrazem na průzkum okolí, které skrývá tolik potřebné zásoby. Na rovinu – není to nic, co bychom v různých obdobách neviděli už mnohokrát, jen je to tady vše dotažené na maximální úroveň.

Občas dojde i na poklidné pasáže, depresivní atmosféra zmaru je ale všudypřítomná.

Lidští nepřátelé jsou chytří a spolupracují, „příšeráci“ jsou zase děsivě přímočaří. Pokud uděláte chybu a prozradíte se, dá se z většiny situací i prostřílet, autoři vás navíc za takový postup nijak nepenalizují. Vše je skvěle vyváženo tak, abyste měli pořád všeho nedostatek, ale nikdy jste se neocitli ve stavu, kdy byste nemohli dál.

Na těžkou obtížnost mi přišla hra výrazně jednodušší než první díl, kdo chce, může si v menu podle libosti povypínat časté automatické ukládání nebo rentgenový zrak a pak se rozhodně potrápí. Platí to však i opačným směrem, takže si lze zážitek zpříjemnit pomocí obrovského množství nastavení, a tak si zahrají i zdravotně hendikepovaní. Pokud dokážete vlastními silami vstřebat tento text, je docela slušná šance na to, že si The Last of Us 2 budete moci také vychutnat.

Projedete se na koni i v motorovém člunu, zhoupnete se na lanech, budete skákat přes propasti, hledat kódy k zamčeným sejfům, díky nasbíraným surovinám si můžete svoji postavu i vybavení vylepšovat mnoha novými směry, jinak je to v podstatě úplně stejná hra jako minule. Což není výtka, jen vysvětlení paradoxního faktu, že samotné hratelnosti v této recenzi věnuji asi nejméně prostoru ze všech jejích prvků. To, co totiž dělá z The Last of Us 2 zážitek, ze kterého se vzpamatovávám ještě teď, není inovativní náplň, ale příběh.

Kruh násilí

O jeho aktérech vám bohužel nemohu říct nic víc, než že hlavní postavou je Ellie a že se odehrává několik let po událostech prvního dílu. 

Zatímco hollywoodská produkce je kvůli ústupkům čínskému trhu čím dál tím víc bezzubá, The Last of Us 2 se nebojí být osobité.

Na který mimochodem přímo navazuje, a i když se autoři snažili vše důležité znovu vysvětlit, rozhodně vám nedoporučuji, abyste se do dvojky pouštěli bez jeho znalosti. Více než detaily příběhu je důležitá jeho ústřední myšlenka, nebojím se říct i poselství, že z násilí nemůže vzniknout nic dobrého, protože plodí jen další násilí.

The Last of Us 2 je brutální. Extrémně brutální. Zatímco ostatní počítačové hry k násilí přistupují s nadsázkou a vážně je berou snad jen neznalí rodiče a politici toužící po snadných řešeních, The Last of Us 2 jej zobrazuje bez příkras. Explicitnost některých scén se blíží syrovosti filmů jako je Zvrácený nebo Funny Games a jestli je nějaká omluva, proč se této fenomenální hře vyhnout, tak to bude fakt, že na to nemáte žaludek (nebo vám není 18).

Nejde ani tak o to, že samotné zabíjení ve hře je zobrazeno v celé jeho odpornosti. Na poslední chrchlání umírajících obětí po probodnutí krku jsem si nezvykl do konce hry, prázdný výraz Ellie, kterou někdo „vypne“ zlomením vazu mě bude strašit také dlouho. Především jde o to, že nepřátelé nejsou jen nastrčení paňácové, ale chovají se jako skuteční lidé.

Díky mnoha možnostem nastavení si hru vychutnají i zdravotně hendikepovaní.

Většina z nich nejsou klasičtí záporáci, ale jen smolaři, kteří vám překážejí po cestě za „vyšším“ cílem. Všichni mají například svá jména, takže když jednoho z nich nenápadně zlikvidujete, ostatní ho začnou po chvíli volat. Když pak najdou jeho mrtvolu, jejich reakce se různí – někteří začnou hystericky vzlykat, jiní se na vás naštvou, další se budou bát.  Aby to bylo ještě složitější, mnoho z nich má s sebou hlídací psy, kteří kromě toho, že do hry vnášejí nový prvek, jelikož se před nimi neschováte, po zásahu sugestivně kňučí. 

Když vyslechnete rozhovor o tom, že hlídač u dveří musí po šichtě ještě skočit pro léky pro svoji nemocnou ženu, možná si ten plánovaný hod molotovem nakonec rozmyslíte a zkusíte ho raději někudy obejít. Autoři s dávkováním akce zacházejí opatrně a posílají na vás protivníky většinou jen v malých počtech, takže pokud čekáte klasickou akci, nenáročný odpočinek s jasně definovaným dobrem a zlem, hledejte na jiné adrese.

V pasážích, kdy nejste vykonavatelem násilí přímo vy, je pak situace ještě o dost tíživější. Hra je mistrovsky napsaná a motivace jednotlivých aktérů je věrohodně vysvětlena. Autor jejího scénáře Neil Druckmann v jednom rozhovoru řekl, že mu prvotní inspirací byla vzpomínka na video, ve kterém rozvášněný dav lynčuje bezbranného člověka. Otázka, nakolik je páchání násilí ospravedlnitelné tím „správným motivem“ a zdali to nakonec do světa nepřinese jen více zla, se vine celou hrou a je bohužel proklatě aktuální. 

A ne, ještě než se zeptáte, The Last o Us 2 není žádnou „sluníčkářskou agitkou“ vybízející lidi k vzájemnému obejmutí a odpuštění. Jen nechá hráče podívat se na jednoznačně tragické události z několika různých úhlů pohledu.

Aktivismus, nebo umění?

Před vydáním hry unikly na internet některé klíčové pasáže a v diskusních fórech se začaly objevovat informace od naštvaných uživatelů, podle kterých je hra příliš politická a „rádobyvýchovná“. Jelikož se nějaký takový chytrák, který bude soudit jen na základě z kontextu vytržených scén, objeví určitě i mezi našimi čtenáři, pojďme si povědět, jak je to doopravdy.

Hlavní hrdinka Ellie je lesba. Jisté narážky na to byly už v prvním díle, a jelikož v postapokalyptickém světě nikdo lék na homosexualitu ještě nevynalezl, je lesbou i v tom druhém. Navíc je jí devatenáct, a tak už vede aktivní sexuální život. Se svojí orientací se netají, na druhou stranu ji nijak veřejně neventiluje. Taky kouří marihuanu a má za kamaráda Asiata. 

Je mi trapné, že to v 21. století někomu může něco z toho připadat kontroverzní, za sebe mohu říct, že jinakost hlavní postavy oproti uniformním třicátníkům s tragickou minulostí, které najdeme v každé druhé mainstreamové hře za posledních 20 let, je nesmírně osvěžující.

The Last of Us 2 se nebojí šokovat a i když musela být výroba strašlivě drahá, rozhodně není zbaběle politicky korektní. Surově se v něm ubližuje zvířatům, mučí se nevinní lidé, ubližuje se ženám a dětem, snad jen sexuální scény jsou poměrně krotké.

Že je hlavní hrdinka The Last of Us 2 malá vraždící lesba, není jen póza a úlitba aktuálním trendům ve společnosti, ale má to z hlediska vyprávění příběhu smysl. Samozřejmě, že se to nebude líbit každému, ale tak už to v umění chodí. 

Běžte si to koupit

The Last of Us 2 není bez chyb (občas zahaprují odlesky blyštivých materiálů, vyprávění pomocí ztracených kousků papíru je děsivé klišé), nemá však smysl šťourat se v nepodstatných detailech a pro stromy nevidět les. I přes maximální snahu o objektivitu musím říct, že šlo o jeden z nejsilnějších zážitků, jaké jsem si kdy ze sezení před obrazovkou odnesl. 

Dokáže totiž vyvolat nepříjemné pocity, které nevyprchají ani po vypnutí konzole. Kvůli naprosto fenomenálnímu technickému zpracování vás pak absolutně pohltí, nikdy víc jsem se zřejmě necítil silněji být součástí fiktivního světa. Jedinou opravdovou nevýhodou je zřejmě fakt, že všechny ostatní hry oproti ní vypadají zastarale.

Otázka tak není, jestli si The Last of Us 2 koupit, ale jestli to uděláte teď, nebo si počkáte až na PlayStation 5.