Příběh Aleny Je tak daleko a sama
Vždy jsem snila o velké lásce a princi na bílém koni, o muži, se kterým si budu maximálně rozumět jako s partnerem a milencem a zároveň to bude můj nejlepší kamarád. Mně to úplně nevyšlo, jsem už rozvedená, ale pevně jsem doufala, že dcera na tom bude lépe.
Vždycky jsem na ni byla pyšná, je to krásná a chytrá holka, opravdu se povedla. Jenom jsem doufala, že to dotáhne v těch vztazích dál než já, až k tomu princi...
Jednoho dne mi volala, že by mi ráda někoho přišla představit. A byl to trochu šok, ve dveřích stál Korejec, jak jsem se později dozvěděla, Korejec studující v Americe. U nás byl na výměnném pobytu a do dcery se prý šíleně zamiloval, tak moc, že by si ji chtěl vzít.
Málem jsem omdlela, dcera ještě studovala, měla před státnicemi, svatba po čtrnáctidenní známosti ani jiné šílenosti ji nikdy nelákaly. Navíc ten hoch byl sice pohledný, to uznávám, ale já mu nerozuměla ani slovo!
No, nic příjemného, do toho oba trvali na svém a záhy se ukázalo proč – má dcera byla v jiném stavu! Proplakala jsem několik nocí, hlavou mi jelo jen to, že si zničí život. Dcera si rychle zařizovala vše potřebné ve škole a rozhodla se, že svatba a porod proběhne v manželově rodné zemi.
Zřejmě měla na očích přilepené růžové brýle nějakým hodně pevným lepidlem, protože jí vůbec nedocházelo, co dělá. Nevím, jak si to představovala, ale už pár dnů po příletu do nového působiště mi začala pravidelně volat a nezněla moc vesele.
Láska má pět jazyků. Hovoříte stejným, jakým mluví váš partner? |
Nikomu nerozumí, nikdo se s ní nebaví, partnerova tradiční rodina na ni kouká skrz prsty. A on ji sice bezmezně miluje, ale musí studovat a pracovat, takže na ni nemá vůbec čas. Běhal mi mráz po zádech, jen jsem to slyšela, byla tak daleko – a tak zoufalá.
„Mami, přileť za mnou, prosím tě,“ slzela. Co jsem měla dělat? Já, která byla nejdál na Balatonu, osoba, co neumí slovo anglicky, jsem se tedy vydala sama do Soulu. Ale co bych pro dceru neudělala?
V práci jsem si musela vzít neplacené volno, protože bylo jasné, že se zdržím. Počítalo se, že do svatby, ale ta byla taky náročná. Valná část rodiny jejího drahého totiž nemluvila anglicky, takže nejen já, ale i dcera byla v pasti.
Měly jsme tehdy jen jedna druhou, novomanžel pobíhal mezi příbuznými, jenže přestože se skutečně snažil a bylo na první pohled zjevné, že mou dceru zbožňuje, nemohl být všude a neustále překládat. Ale zvládly jsme to. Jen jsem pak musela zpátky a s dcerou to jde od té doby z kopce.
Jistě, těhotenské hormony taky dělají své, ale má prý pocit, že už ani s mužem, jedinou jistotou v cizí zemi, si tolik nerozumí. Až teď jí došlo, že se s ním dokonce nemůže pořádně pohádat. Slova v cizím jazyce, který ani pro jednoho z nich není rodný, se hledají někdy těžko, to chápu. Rozumím i jejím pochybnostem, celé to šlo příliš rychle.
Vůbec nevím, co mám dělat a co jí poradit. Ráda bych jí nějak pomohla, byla s ní a s vnoučetem, jenže přece se nemůžu přestěhovat k nim do bytu a pantomimou se dorozumívat se všemi v okolí!? O přesunu k nám nechce zase ani slyšet dceřin muž. Opravdu nevím, co si v téhle situaci počít, těžko můžu pomoci, nechci v tom ale svou dceru nechat samotnou...
Alena
Co by měla Alena dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
