Příběh Aleny Je tak daleko a sama
Vždy jsem snila o velké lásce a princi na bílém koni, o muži, se kterým si budu maximálně rozumět jako s partnerem a milencem a zároveň to bude můj nejlepší kamarád. Mně to úplně nevyšlo, jsem už rozvedená, ale pevně jsem doufala, že dcera na tom bude lépe.
Vždycky jsem na ni byla pyšná, je to krásná a chytrá holka, opravdu se povedla. Jenom jsem doufala, že to dotáhne v těch vztazích dál než já, až k tomu princi...
Jednoho dne mi volala, že by mi ráda někoho přišla představit. A byl to trochu šok, ve dveřích stál Korejec, jak jsem se později dozvěděla, Korejec studující v Americe. U nás byl na výměnném pobytu a do dcery se prý šíleně zamiloval, tak moc, že by si ji chtěl vzít.
Málem jsem omdlela, dcera ještě studovala, měla před státnicemi, svatba po čtrnáctidenní známosti ani jiné šílenosti ji nikdy nelákaly. Navíc ten hoch byl sice pohledný, to uznávám, ale já mu nerozuměla ani slovo!
No, nic příjemného, do toho oba trvali na svém a záhy se ukázalo proč – má dcera byla v jiném stavu! Proplakala jsem několik nocí, hlavou mi jelo jen to, že si zničí život. Dcera si rychle zařizovala vše potřebné ve škole a rozhodla se, že svatba a porod proběhne v manželově rodné zemi.
Zřejmě měla na očích přilepené růžové brýle nějakým hodně pevným lepidlem, protože jí vůbec nedocházelo, co dělá. Nevím, jak si to představovala, ale už pár dnů po příletu do nového působiště mi začala pravidelně volat a nezněla moc vesele.
Láska má pět jazyků. Hovoříte stejným, jakým mluví váš partner? |
Nikomu nerozumí, nikdo se s ní nebaví, partnerova tradiční rodina na ni kouká skrz prsty. A on ji sice bezmezně miluje, ale musí studovat a pracovat, takže na ni nemá vůbec čas. Běhal mi mráz po zádech, jen jsem to slyšela, byla tak daleko – a tak zoufalá.
„Mami, přileť za mnou, prosím tě,“ slzela. Co jsem měla dělat? Já, která byla nejdál na Balatonu, osoba, co neumí slovo anglicky, jsem se tedy vydala sama do Soulu. Ale co bych pro dceru neudělala?
V práci jsem si musela vzít neplacené volno, protože bylo jasné, že se zdržím. Počítalo se, že do svatby, ale ta byla taky náročná. Valná část rodiny jejího drahého totiž nemluvila anglicky, takže nejen já, ale i dcera byla v pasti.
Měly jsme tehdy jen jedna druhou, novomanžel pobíhal mezi příbuznými, jenže přestože se skutečně snažil a bylo na první pohled zjevné, že mou dceru zbožňuje, nemohl být všude a neustále překládat. Ale zvládly jsme to. Jen jsem pak musela zpátky a s dcerou to jde od té doby z kopce.
Jistě, těhotenské hormony taky dělají své, ale má prý pocit, že už ani s mužem, jedinou jistotou v cizí zemi, si tolik nerozumí. Až teď jí došlo, že se s ním dokonce nemůže pořádně pohádat. Slova v cizím jazyce, který ani pro jednoho z nich není rodný, se hledají někdy těžko, to chápu. Rozumím i jejím pochybnostem, celé to šlo příliš rychle.
Vůbec nevím, co mám dělat a co jí poradit. Ráda bych jí nějak pomohla, byla s ní a s vnoučetem, jenže přece se nemůžu přestěhovat k nim do bytu a pantomimou se dorozumívat se všemi v okolí!? O přesunu k nám nechce zase ani slyšet dceřin muž. Opravdu nevím, co si v téhle situaci počít, těžko můžu pomoci, nechci v tom ale svou dceru nechat samotnou...
Alena
Co by měla Alena dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
Jak problémy v komunikaci v páru ovlivňují život Veroniky? Přečtěte si její příběh.
Příběh Veroniky Dusí mě řečičkami
Jak to říct, já asi nemám ani žádný problém, jenom jsem zaskočená a lehce šokovaná z chování mého partnera. Pocházím ze severu Moravy, z takové té drsnější rodiny, kde táta fáral a máma přísně vedla domácnost. U nás doma se nikdy moc nemluvilo, spíš se konalo. Facky létaly jako znamení nesouhlasu, úspěchy se přecházely pokýváním hlavou.
Mám doma sobce, co myslí jen na sebe. Už mi to leze krkem, stěžuje si Aneta |
Nejsem žádná křehká palácová květinka, ale protože doma nebyla práce, ujela jsem tomu i s tehdejším manželem o pár stovek kilometrů dál, kde jsem se také úspěšně rozvedla a nakonec zůstala sama. Do rodného města už bych se neměla ke komu vracet, moji rodiče zemřeli, a tak mě tam nic netáhlo.
Jak moc jsou ve vztahu důležitá slova?Říká se, že komunikace je základem spokojeného a funkčního vztahu. Ale často i v případě, kdy jsou oba partneři na stejné jazykové vlně, nerozumějí si. Důvodem je to, že prostě neumí správně komunikovat. Nejčastějším problémem podle psychologů bývá, že jeden či druhý něco předpokládá. Předpokládá, že partner udělá tamto či ono, že mu něco dojde, že ho něco napadne. Málokdo si uvědomí, že partner nemá věšteckou kouli, že mu to bez vyslovení určitých věcí nedojde. Druhá věc je, že řada lidí sice o problémech ve vztahu mluví, možná i hodně, ovšem ne s těmi, kterých se to týká. Probírat potíže, které máte s manželem, nikoliv s ním, ale s kamarádkou u skleničky je jednoduše zbytečné. Možná se vám uleví, vaše problémy to ale nevyřeší. Odborníci tedy velí jasně: Mluvte! S partnerem, hned poté, co se něco stane. Rozpravy neodkládejte, i když může jít o věci zdánlivě zanedbatelné. |
Nespřátelím se s lidmi snadno, nikdy jsem si s nikým neměla moc co říct, hlavně jsem se starala o děti a manžela. Ten už má ale jinou a děti bydlí na kolejích, za mnou jezdí jen občas. No, abych to zkrátila, zůstala jsem sama jako kůl v plotě, a hlavně jako naprostý citový nemotora. Můj bývalý muž byl taky havíř, na nějaké řečičky si nepotrpěl.
Říkával, že se nepočítají slova, ale činy, s čímž se nedalo nesouhlasit. A teď si mě představte, jak podávám obědy v závodní jídelně, kde se mi začne dvořit jeden ze strávníků.
Že mi asi něco naznačuje, to šlo mimo mě, upozornit mě musela kolegyně. Pokoušel se se mnou totiž dát do řeči párkrát i mimo jídelnu, ale já na takové to klábosení o ničem opravdu nejsem. A jemu jela pusa pořád. Nakonec mě pozval na skleničku, kde dlouze mluvil a já mlčky přikyvovala.
Vyznal mi lásku, tiskl mi ruce, mluvil o vášni... A já pořád přikyvovala. Nevěděla jsem, co na to říct, záhy z toho všeho vyplynulo, že bude nejlepší, když spolu začneme bydlet, což se i stalo. Brala jsem to tak nějak racionálně, jak jsem byla vždy zvyklá, těšilo mě, že nebudu sama a ušetřím za nájem, on to ale asi viděl v růžovějších a romantičtějších barvách. Hovořil o mně jako o osudové ženě, zázraku a životním štěstí.
Takhle jsme spolu tedy začali a já už po roce s ním můžu říct, že se dusím. Můj milý mě totiž násilně zapojuje do svých slovních orgií. Uvaří třeba večeři a nespokojí se s tím, že řeknu „dobré“, musíme ještě hodinu pitvat jednotlivé chutě. Už jsem pochopila, že když ho nechci urazit a rozesmutnit, musím něco blekotat, jinak se dřív nebo později hroutí.
Ale což o to, u jídla konverzovat, byť se sebezapřením, nějak zvládnu, ale například v posteli je to pro mě mnohem horší. Bývalý manžel byl spíš takový živočišný, nový přítel u toho stále mluví, popisuje každý pohyb, chce, abych se vyjadřovala já. Jenže já během intimních chvilek vyloženě trpím, chci jen mlčet, ne analyzovat každý pohyb a dotek.
A mluvit jsem nucena prakticky pořád, což mi taky nepřidává. Čím dál víc si uvědomuju, jak moc je mi to proti srsti, že prostě potřebuju klid, ne pořád o něčem diskutovat. Stále vzpomínám na těch pár dnů, kdy vinou nemoci přišel o hlas. To bylo něco!
Proto si nemyslím, že bych snad byla nějak náročná, nebo je tak složité nemluvit? Ale jak to říct jemu, aby se neurazil, to netuším. Jinak je to docela fajn chlap, rovný, slušný, kéž by ale někdy dokázal zavřít pusu.
Veronika
Co by měla Veronika dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
