S Marikou jsem se seznámil zhruba před pěti lety. Zamilovali jsme se do sebe jako dva puberťáci, i když jsme pubertu měli nějaký ten pátek za sebou, mně bylo sedmadvacet a jí o rok méně. Do té doby jsem měl za sebou už pár vztahů, stejně tak ona. Ale ještě nikdy jsem na žádné ze svých přítelkyň nebyl tak závislý. Dnes „za střízliva“ vím, že to bylo hlavně o sexu. Marika byla neskutečně vášnivá, měla „to“ ráda a já se jejímu apetitu nijak nebránil. Užívali jsme si jeden druhého, jak jen to šlo.
Budoucnost jsme neřešili
Po nějaké době jsme spolu začali žít. Uplynul rok, bavili jsme se o budoucnosti a oba se shodli, že na nějaké usazení se, budování rodinného hnízdečka máme dost času. Žili jsme přítomností a budoucnost jsme neřešili. Pravda, občas jsme nějaké ty řeči o tom, co bude za pár let vedli, tak nějak jsme počítali s tím, že budeme spolu napořád.
Nevím, kdy jsem to u Mariky zpozoroval poprvé, asi když mi trochu slezla z očí ta zamilovaná zaslepenost, nebo když jsem se občas „vzbouřil“ proti tomu, co chtěla ona a já ne. Zkrátka občas se mi přítelkyně změnila před očima, čím dál víc jsem si uvědomoval, že neustále musí být po jejím, já se vždycky podřídím a dělám to, co chce ona. Dlouho jsem byl zamilovaný, na rukou bych ji nosil, modré nebe bych jí k nohám snesl, takže nebyl ani důvod, abych zaregistroval jeden z rysů její povahy, které mě zpočátku dost překvapily a po čase mi začaly hodně vadit.
Marika dokázala být hodně nepříjemná, když nebylo po jejím, když jsem si dovolil jí odporovat. Hádala by se až do krve, urážela se, byla hysterická až sprostá. Pak se mi po nějaké době omluvila, ale ve mně to zůstalo dlouho. Přitom nikdy nešlo o nic zásadního, v podstatě se jednalo o prkotiny.
Byla chorobně žárlivá
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
A dalším hřebíčkem do našeho vztahu se stala její žárlivost. Už na začátku, když jsme spolu začali chodit, jsem si všiml, že si mě tzv. hlídá, když jsme se třeba sešli s kamarády, tak sledovala, jestli se příliš nebavím s jinými dívkami, občas měla nějaké poznámky, ale moc jsem to neřešil. Pak v průběhu času se mě vyptávala na kolegyně v práci, někdy až moc podrobně. Když jsem měl sraz se spolužáky ze střední, doslova se vnutila, že tam půjde se mnou.
Nepřikládal jsem tomu nějak velkou váhu, že je chorobně žárlivá jsem si uvědomil až po delší době. Ve firmě, kde pracuji, jsme získali skvělou zakázku za hodně slušné peníze. Ovšem museli jsme jí věnovat hodně času z volna i z víkendů. Práce to navíc byla zajímavá, peníze pochopitelně taky. Ovšem Marika mi nevěřila, myslela, že se jen vymlouvám a že mám jinou. Je zbytečné se rozepisovat o scénách, které mi doma dělala, o ostudě, kterou mi udělala v práci. Tenkrát jsem poprvé uvažoval, že náš vztah ukončím.
Konec vztahu
Už to nebylo, co dřív, neustále jsme se hádali, bylo to ubíjející. A do toho jsem potkal Veroniku, klidnou, milou osůbku, která mi učarovala. Párkrát jsme se sešli, jiskra přeskočila a já se rozhodl, že vztah s Marikou ukončím, už jsem s ní nedokázal dál být. Marika slibovala hory doly, že se změní, ale bylo to zbytečné. Odstěhoval jsem se ke kamarádovi. Téměř dva týdny mi několikrát denně volala, psala, že mě miluje, že jsem jí zlomil srdce, ale ustál jsem to. Nakonec přestala a já si oddechl.
S Veronikou to je naprosto jiné, takové klidné, ne tak vášnivé, ale miluju ji, a i když jsme spolu krátce, dokázal bych si představit, že bych s ní byl celý život. Přece jen třicítku už mám za sebou a čas usadit se rozhodně nazrál. Užívám si klid a pohodu ve vztahu, tedy ještě nedávno jsem si užíval. Je to pár dní, co se mi ozvala Marika, že se mnou musí mluvit. Nakonec jsem svolil a sešel se s ní, řekla mi, že se mnou čeká dítě. Byl to pro mě šok. Nevěřil jsem jí, ale ukázala mi průkazku a v době, kdy otěhotněla, jsme byli ještě spolu, i když už se blížil konec našeho vztahu. Vypadlo z ní, že by byla ráda, kdybychom se k sobě vrátili.
Nevím, co mám dělat, o ni vůbec nestojím, ale dítěte, pokud je moje, bych se nerad vzdal. Veronice jsem to neřekl, bojím se její reakce. Sice o Marice ví, říkal jsem jí, co jsem si s ní užil, ale bojím se jí o těhotenství říct.
Milan
Názor odbornice čtěte na další straně.
