Jmenuji se Dana, je mi 51 let a jsem lékařka. Mám rodinu, fajn manžela a dvě dospělé děti. Se životem jsem spokojená, s manželem jsme si zařídili vlastní ordinaci, naše práce nám přináší radost. Také děti se nám povedly, syn je ženatý a má malou dceru, za pár týdnů se bude vdávat i dcera.
Bratr byl vždy na prvním místě
Bohužel mám ale i velké starosti, které se týkají rodiny, z níž pocházím. Nyní žiju ve větším městě, původem jsem ale z vesnice, kde jsem vyrostla v domě, který jsme měli už po několik generací. Můj táta ho zdědil po svých rodičích a společně se švagrem a partou kamarádů dům zrekonstruovali. Děda s babičkou měli velké hospodářství, tomu byl přizpůsobený i celý dům, ale naši o to už tolik nestáli a dům výrazně zmodernizovali.
Narodila jsem se jako prostřední ze tří dětí. První byla sestra, která je o tři roky starší, a poslední pak bratr, miláček rodičů, který je o osm let mladší než já. Nemůžu říct, že by nás se sestrou naši nějak odstrkovali, ale bratr byl prostě vždy na prvním místě. Rozmazlený fracek, jinak si ho dětství ani nepamatuji. I v pubertě měl plno problémů, naši neustále chodili do školy něco žehlit. Ale vždy mu odpustili.
Dospěla jsem, odstěhovala se, vystudovala, vdala se, porodila dvě děti a zařídila si s manželem vlastní ordinaci. To všechno jsem zvládla sama, bez jakékoli pomoci rodičů. Na studiích jsem si přivydělávala na brigádách, aby mě naši nemuseli dotovat. Žádné finance jsem od rodičů nedostala ani na bydlení, ani na vlastní ordinaci a ani by mě nenapadlo je po nich chtít.
Prodali dům za mými zády
Ovšem bratr s tím neměl problém. Přesvědčil rodiče, aby mu prodali dům, ve kterém jsme vyrostli, který byl rodinným majetkem po mnoho generací. Celá transakce byla hodně zvláštní. Bratr koupil dům rodičů za cenu třetinovou, než byla tržní. Sjednal si hypotéku a rodiče mu ještě dali peníze, které za dům dostali. Prý aby si mohl rozjet podnikání. Byl tedy majitelem domu (ovšem zastaveného bance) a měl i hotovost. Rodiče neměli nic.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Pochopitelně jsem se o všem dozvěděla na poslední chvíli, když už byla celá transakce rozjetá. Navíc jen náhodou se mamka prokecla. Nejspíš by se s tím dalo ještě něco dělat, ale naši byli rozhodnutí bratrovi pomoci. Na jejich straně byla i sestra, což mě dost překvapilo. Rodiče přece nepřicházejí o střechu nad hlavou, v domě budou dál bydlet, bratr je nevyhazuje. Sestra byla přesvědčená, že bratr nás obě jednou vyplatí. Matka i sestra vše zlehčovaly s tím, že na rozdíl ode mě bratrovi věří. Všichni mě odsoudili, že bratrovi nepřeji, aby se měl dobře.
Bratrovi se v podnikání nedařilo, zkrachoval, dostal se do exekuce a rodiče i on přišli o střechu nad hlavou. Kdo by čekal, že budou naštvaní na svého syna, zmýlil by se. Matka mi řekla, že v nouzi poznáš přítele, tím myslela sestru, která je vzala k sobě. Nikdo neřekl: udělali jsme chybu nebo měli jsme tě poslechnout. Přestali se mnou komunikovat, protože předpokládali, že se vzdám úspor a bratrovi pomůžu, což jsem neudělala.
Přiznat vlastní chybu je zřejmě příliš těžké. Moje matka učitelka ve svých 80 letech stále pracuje a finančně podporuje svého syna a jeho dceru. Svou neteř mám moc ráda a stýkám se i s její maminkou, bývalou přítelkyní mého bratra. S bratrem ovšem ne, vyčítá mi, že jsem se jako jediná z celé rodiny k němu obrátila zády.
Celá ta situace mě mrzí. Štve mě, že naši nemají na stará kolena pořádně kde bydlet, že sestra se mnou nemluví, protože má „na krku“ naše rodiče, že máma ještě v 80 letech pracuje, aby mohla finančně podporovat svého neschopného syna, a hlavně mě štve, že mně vyčítají, že jsem je nechala ve štychu.
Dana
Názor psycholožky čtěte na další straně.
