Vždycky jsem chtěla děti. Aspoň dvě, ale spíš víc. Vyrostla jsem jako jedináček, dítě starších rodičů. Mámě bylo čtyřicet let, když jsem přišla na svět, táta byl o pět let starší. Naši spolu byli skoro dvacet let, už ani nedoufali, že budou mít někdy dítě, a najednou jsem tady byla já. Samozřejmě jsem byla středobodem jejich vesmíru, dali mi tolik lásky, kolik mohli.
Po dítěti jsem toužila od mládí
Jenže jsem byla široko daleko jediné malé dítě. Dalšího sourozence jsem už neměla a bratranci a sestřenice byli o generaci starší než já. Pochopitelně jsem měla kamarády a záviděla jim jednak mladé rodiče, kteří s nimi podnikali spoustu akcí na rozdíl od těch mých, a také bratry nebo sestry. Proto jsem nechtěla podobný osud připravit svým dětem. Chtěla jsem být mladou matkou, plnou nápadů a elánu.
K tomu byl však potřeba i partner, který by se stal otcem mých dětí. Když jsem poznala svého budoucího (dnes už bývalého) manžela, po několika týdnech intenzivního randění jsem byla zamilovaná až po uši. Představa, že bych o něj přišla, byla hrozná. On to cítil dost podobně a po necelém půlroce mě požádal o ruku. Bylo to tak romantické. Bylo nám přes dvacet, na svatbu i zakládání rodiny jsme měli ještě moře času, ale chtěli jsme spolu žít a ne jen tak na hromádce jako mnoho našich známých.
Dával přednost svým zálibám
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Po dvou letech od zasnoubení jsme se vzali. Mně bylo třiadvacet, manželovi o dva víc. Už před svatbou jsme se pokoušeli o dítě, otěhotněla jsem však až dva roky po ní. Zhruba od doby, kdy už jsem si v těhotenství nemohla dovolit tolik co dřív, se můj muž začal měnit, tedy měnilo se jeho chování ke mně, a hlavně k našemu společnému životu. Čím dál častěji chodil za kamarády nebo podnikal akce beze mě. Omlouval to tím, že on těhotný není, že přece nemusí se mnou sedět doma, když už nemám chuť nikam jít. A prý se nemusím bát – až se mimino narodí, bude doma, tak mu mám nechat těch pár týdnů svobody.
Jenže ani po narození dcery se to moc nezměnilo. Zpočátku byl doma víc, pomáhal mi, ale pak ho to přestalo bavit, říkal, že co má prý s miminem dělat, že teď potřebuje hlavně mámu. Až bude holka větší, to se jí pak bude věnovat. Já ho nechala, bylo mi trapné ho přemlouvat, ať je s námi víc doma, když sám nechce. Někdy jsem dokonce byla ráda, že si můžu jít s malou lehnout třeba v osm hodin a spát.
Nevěra střídala nevěru
Bohužel jsem po čase zjistila, že mi manžel není věrný. Zpočátku si sypal popel na hlavu, že to byl jen úlet, že já jsem ta jediná, ale jsem věčně unavená a on nemá náladu čekat, až budu mít chuť. Chlapi to prostě potřebují, tak z toho nemám dělat vědu. A já opět mlčela, ale střádalo se to ve mně. Když byly dceři čtyři roky, vrátila jsem se do práce, manžel se docela uklidnil a já si oddechla, že máme to nejhorší za sebou. Byl s námi častěji, věnoval se i dceři. Ovšem po nějaké době mi dcera ve své dětské naivitě prozradila, že ta teta, se kterou jezdí na výlety nebo jdou do cukrárny na zmrzlinu, je moc fajn. A to byl začátek konce našeho manželství. „Teta“ byla manželovou milenkou, ovšem ne jen chvilkovou známostí. Manžel mi řekl, že se chce rozvést a žít s ní.
Rozvodu jsem nebránila, nechtěla jsem ho, manžela jsem i přes to všechno milovala, ale nedokázala jsem se ponížit, abych ho nutila se mnou zůstat. Navíc bych mu asi už nikdy úplně neodpustila. Nedělala jsem mu žádné problémy, na všem jsme se celkem v klidu dohodli. Zůstaly jsme s dcerou samy, s otcem měla nastavený pravidelný kontakt. Neuplynul ani měsíc od rozvodu a já jsem se zhroutila, skončila jsem na psychiatrii. Všichni si mysleli, že jsem si chtěla vzít život, jenže to bych nikdy neudělala, dceři bych to nemohla udělat. Vzala jsem si prášky na spaní, potřebovala jsem vypnout, mnoho nocí jsem téměř nespala, a asi jsem to s nimi přehnala.
Manžel po mém zhroucení měl dceru u sebe a než mě propustili z nemocnice, stihl si o ni zažádat do své péče a celkem rychle mu to schválili. Já po návratu ani moc neprotestovala, potřebovala jsem se dát do kupy. Ale moc se mi to nedařilo, a navíc jsem si občas pomohla alkoholem. Nestala se ze mě žádná alkoholička, s pitím jsem sama přestala a nemám ani chuť pít. Bohužel mě však několikrát lehce pod vlivem přistihl exmanžel a vytáhl to na mě na sociálce.
Už jsou to dva roky, co má dceru on, já ji vídám jen každý druhý víkend a měsíc o prázdninách a občas i v dalších dnech. Dcera je se mnou ráda, to vím. Ale stejně tak je ráda s tátou a jeho novou ženou a malým nevlastním bratříčkem. Tolik bych chtěla, aby žila se mnou, ale s manželem není vůbec řeč.
Helena
Názor psycholožky čtěte na další straně.
