Když jsem před patnácti lety odmaturoval a dostal se do Prahy na hodně dobrou vysokou školu, rodiče, místo aby se mnou slavili můj úspěch a byli na mě pyšní, mi dali pár tisícovek a řekli: když nechceš jako každý slušný člověk pracovat, ale dalších několik let se flákat, tak se na té škole budeš muset živit sám.
Musíš se živit sám
Čekalo mě několik krušných let, ale zpětně je hodnotím jako jedno z nejhezčích období svého života, byla to součást postupného přechodu k dospělosti a osamostatnění se. Nasbíral jsem spoustu zkušeností, psal jsem články do časopisů, opravoval počítače, psal programy na volné noze, a dokonce jsem chvíli pracoval i v jednom ústavu při vysoké škole. Neměl jsem moc volného času, ale práce mě bavila a dala se stíhat společně se školou.
A rodiče? Žádný dojem to na ně neudělalo. Naopak, vyčítali mi, že se ze mě stal buržoust (oblíbené slovo mé matky, která má jen základní školu a za pár korun se živí jako uklízečka).
Studovat, pracovat na plný úvazek a přitom randit bylo poměrně náročné. Pár vztahů jsem měl, ale žádný nedopadl dobře. I když mě to trápilo, tak to chápu, být většinu času buď ve škole, nebo v práci a partnerce se věnovat jen o víkendu, a to ještě jen někdy, to by asi v tomto věku naštvalo každou.
Musíš živit i sestru
Pět let po mně odmaturovala sestra. Rodiče mi dali jasně najevo, že jako nemorální buržoust mám jedinou možnost, jak napravit svoji reputaci – o sestru se budu muset postarat. Udělal bych to i bez citového vydírání, protože jsem si neuměl představit, že by dál snášela ponižování rodičů a komentáře typu: Ty chceš jít na gympl? Co tam budeš dělat? Tam přece chodí chytré děti apod. Sestra už v pubertě skončila u psychologa, deptání od rodičů v jednu dobu snášela opravdu hodně těžce.
Sestra chtěla v Praze bydlet s nejlepší kamarádkou a já bych na ni dohlížel a pochopitelně ji finančně podporoval. Tak jsem si to představoval, ale matka to rezolutně zamítla: V žádném případě, ještě by dělala prasárny. Buď bude bydlet u tebe, nebo do Prahy nepůjde a bude tahat bedny v supermarketu. Na mé námitky, že chci mít soukromý život, najít si přítelkyni a časem si založit rodinu, mi s ledovým klidem odpověděla: Kdo by tě chtěl, vždyť jsi pořád v práci, každá žena by s tebou byla nešťastná a beztak bys byl špatný otec.
Tak jsem se nakonec podvolil a sestra se ke mně nastěhovala. Rodiče mi nepřispěli ani korunou. Často jsem na tom byl finančně opravdu špatně. Rodičům bych si ale o pomoc nikdy neřekl, protože jediné, co bych dostal, by byla lekce o tom, jak neumím hospodařit. Byl bych vystaven jako už mnohokrát dalšímu otravnému kázání od matky, že je moje morální povinnost se o sestru postarat, zvlášť když mám tak vysoký plat, a doplnila by ho vzlykavými poznámkami o tom, že si nemyslela, že vychovala takového sobce. Sestra nakonec také školu dodělala, našla si přítele a odstěhovala se.
Bohužel už krátce po škole se u mě začaly objevovat problémy se zdravím, které po několika letech přešly v mou neplodnost. Je mi téměř pětatřicet, jsem sám, a tak nějak nevím, co mám se životem dělat. Snažil jsem se chovat čestně a morálně, ale cena, kterou jsem za to zaplatil, je příliš vysoká. Rodiče, především moje matka, si vůbec neuvědomují, jak se ke mně chovali. Přemýšlím, jestli má vůbec cenu si hledat partnerku, jestli mám s rodiči ukončit veškerý kontakt.
Štěpán
Najdete na další straně: Co na to odbornice?
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Názor odbornice: s koulí problémů u nohy se pohnete těžko
Vážený Štěpáne! Neláska rodičů vůči dítěti je zraněním na celý život. Dítě snese žít skromně, neposkytnou-li mu rodiče materiálně vše, nač pomyslí. Dítě zvládne, když musí doma pomáhat, když musí třeba i tvrdě pracovat. Práce a skromnost jej naopak zkultivují. Co však dítě zvládnout nemůže, je, když jej rodiče nemilují, neradují se z jeho úspěchů a neprožívají s ním jeho cesty k vysněným cílům. A přehazují na něj své rodičovské povinnosti místo toho, aby se jich dobře sami zhostili.
Ve svém dosavadním životě jste se s tím, co vám bylo nemalou měrou naloženo, zatím bravurně vypořádal. Vystudoval jste bez jakékoli podpory rodičů (naopak přes jejich ponižování) vy sám, ale s vaší podporou vystudovala a osamostatnila se vaše sestra. Osobní život jste odložil na druhou kolej. Na neurčito. Nyní jakoby vám však došly síly.
Vlastně mi to přijde poměrně očekávané, měl jste naloženo, co vám nenáleželo, to jednoho stojí spoustu energie. Síly jste jen vydával, ale nemohlo dojít k jejich čerpání. Nebylo odkud. Zdravotní a psychické problémy na sebe nenechaly čekat. Jsou pro vás nyní tím nejlepším alarmem. Říkají vám, abyste se začal starat sám o sebe.
Jestliže jsou vaši rodiče tak nefunkční, jak popisujete, zkuste načas zůstat pouze u zdvořilého kontaktu na dálku. Když ani to nepůjde a útoky na vás budou dále pokračovat, možná by bylo namístě načas kontakty s nimi úplně utlumit. V tom čase byste měl veškerou zbývající energii věnovat práci sám na sobě. Nezanedbávejte svou fyzickou stránku, ale především bych vám doporučovala pustit se co nejdříve do individuální psychoterapie. Jedině tak se můžete naučit se šrámy ze svého života pracovat. Jedině tak se s nimi můžete naučit žít tak, abyste byl schopen smysluplného partnerského vztahu. Ten může vaší pošramocené psychice prospět, ale nelze se do něj vrhat „s krvácejícími zraněními“, neměl by šanci na kvalitní fungování.
A co se týče neplodnosti? Ta přece není překážkou pro dobře fungující partnerský vztah. Vlastně není ani překážkou pro to, abyste se stal rodičem. Když si však s sebou jako kouli u nohy táhnete ničím neošetřené následky traumat způsobených dysfunkčními rodiči, partnerský vztah a rodičovství se budují jen velmi ztěžka.
PhDr. Magdalena Dostálová
Najdete na další straně: Co má Štěpán dělat? Hlasujte v anketě.
Co mám podle vás dělat?
