Když jsem před patnácti lety odmaturoval a dostal se do Prahy na hodně dobrou vysokou školu, rodiče, místo aby se mnou slavili můj úspěch a byli na mě pyšní, mi dali pár tisícovek a řekli: když nechceš jako každý slušný člověk pracovat, ale dalších několik let se flákat, tak se na té škole budeš muset živit sám.
Musíš se živit sám
Čekalo mě několik krušných let, ale zpětně je hodnotím jako jedno z nejhezčích období svého života, byla to součást postupného přechodu k dospělosti a osamostatnění se. Nasbíral jsem spoustu zkušeností, psal jsem články do časopisů, opravoval počítače, psal programy na volné noze, a dokonce jsem chvíli pracoval i v jednom ústavu při vysoké škole. Neměl jsem moc volného času, ale práce mě bavila a dala se stíhat společně se školou.
A rodiče? Žádný dojem to na ně neudělalo. Naopak, vyčítali mi, že se ze mě stal buržoust (oblíbené slovo mé matky, která má jen základní školu a za pár korun se živí jako uklízečka).
Studovat, pracovat na plný úvazek a přitom randit bylo poměrně náročné. Pár vztahů jsem měl, ale žádný nedopadl dobře. I když mě to trápilo, tak to chápu, být většinu času buď ve škole, nebo v práci a partnerce se věnovat jen o víkendu, a to ještě jen někdy, to by asi v tomto věku naštvalo každou.
Musíš živit i sestru
Pět let po mně odmaturovala sestra. Rodiče mi dali jasně najevo, že jako nemorální buržoust mám jedinou možnost, jak napravit svoji reputaci – o sestru se budu muset postarat. Udělal bych to i bez citového vydírání, protože jsem si neuměl představit, že by dál snášela ponižování rodičů a komentáře typu: Ty chceš jít na gympl? Co tam budeš dělat? Tam přece chodí chytré děti apod. Sestra už v pubertě skončila u psychologa, deptání od rodičů v jednu dobu snášela opravdu hodně těžce.
Sestra chtěla v Praze bydlet s nejlepší kamarádkou a já bych na ni dohlížel a pochopitelně ji finančně podporoval. Tak jsem si to představoval, ale matka to rezolutně zamítla: V žádném případě, ještě by dělala prasárny. Buď bude bydlet u tebe, nebo do Prahy nepůjde a bude tahat bedny v supermarketu. Na mé námitky, že chci mít soukromý život, najít si přítelkyni a časem si založit rodinu, mi s ledovým klidem odpověděla: Kdo by tě chtěl, vždyť jsi pořád v práci, každá žena by s tebou byla nešťastná a beztak bys byl špatný otec.
Tak jsem se nakonec podvolil a sestra se ke mně nastěhovala. Rodiče mi nepřispěli ani korunou. Často jsem na tom byl finančně opravdu špatně. Rodičům bych si ale o pomoc nikdy neřekl, protože jediné, co bych dostal, by byla lekce o tom, jak neumím hospodařit. Byl bych vystaven jako už mnohokrát dalšímu otravnému kázání od matky, že je moje morální povinnost se o sestru postarat, zvlášť když mám tak vysoký plat, a doplnila by ho vzlykavými poznámkami o tom, že si nemyslela, že vychovala takového sobce. Sestra nakonec také školu dodělala, našla si přítele a odstěhovala se.
Bohužel už krátce po škole se u mě začaly objevovat problémy se zdravím, které po několika letech přešly v mou neplodnost. Je mi téměř pětatřicet, jsem sám, a tak nějak nevím, co mám se životem dělat. Snažil jsem se chovat čestně a morálně, ale cena, kterou jsem za to zaplatil, je příliš vysoká. Rodiče, především moje matka, si vůbec neuvědomují, jak se ke mně chovali. Přemýšlím, jestli má vůbec cenu si hledat partnerku, jestli mám s rodiči ukončit veškerý kontakt.
Štěpán
Najdete na další straně: Co na to odbornice?
