S manželem jsme svoji necelých pět let. Brali jsme se dost mladí, nemuseli jsme, ale chtěli jsme být spolu a „mít na to papír“. Naši kamarádi se nám smáli, že jsme prý staromódní, ale svatbu si s námi užili. Děti nemáme a ani je zatím neplánujeme. Myslím, že ještě pár let máme čas. Mně je necelých devětadvacet a manžel je o tři roky starší.
Bydlíme ve svém, ale museli jsme si vzít hypotéku. Měli jsme sice nějaké úspory, něco nám přispěli rodiče, ale zadlužení budeme ještě hodně dlouho. Zatím jsme neměli žádné finanční problémy, jenže přišla koronakrize a náš život se otočil o sto osmdesát stupňů.
Příjmy na nule, výdaje zůstaly
Pracuji jako kadeřnice, mám svou klientelu a ještě donedávna jsme měly s kamarádkou pronajatý prostor, který jsme si zútulnily a kde jsme – já kadeřnictví a kamarádka kosmetiku – nabízely. Zákaznice to u nás měly moc rády a my o zakázky neměly nouzi. Jenže ze dne na den jsme byly bez práce. Nájem sice nebyl nijak závratný, ale když nebyl příjem, nebylo brzy z čeho ho platit. Tak jsme náš salon musely pustit.
Do toho splátky hypotéky, i manželova platu se dotkla opatření a rázem jsme počítali každou korunu. Uvažovali jsme i o odkladu splátek, ale nakonec jsme tuto možnost zavrhli. A tehdy nám nabídli pomoc manželovi rodiče. Bydlí v rodinném domku, kde manžel vyrostl, a mají docela dost prostoru. Nějaký čas tam s nimi bydlela i manželova babička, měla v přízemí dva pokoje a kuchyňku. Před rokem zemřela a byt tak nebyl využívaný.
Tak jsme se tam nastěhovali my, pochopitelně ne navždy, ale než se zase finančně dáme do kupy. Tchán s manželem mi dokonce zrekonstruovali nepoužívaný zahradní domek s okny a já se tak zase mohu věnovat svým zákaznicím, naštěstí mi jich dost zůstalo věrných. Náš byt jsme na rok pronajali a z nájmu splácíme hypotéku a něco málo i ušetříme.
Co mám podle vás dělat?
Takhle to vypadá, že je všechno zalité sluncem, dostáváme se z nejhoršího a už bude jenom líp. V otázce financí možná ano, práci oba také máme, ale v osobní rovině je to děs, aspoň tedy pro mě. Tchán si ke mně totiž dost dovoluje.
On je takový „oprsklý“ a hodně kontaktní. Když jsme k nim dřív chodili jen na návštěvu, tak mě vždycky objal, mačkal k sobě, pusa byla často moc dlouhá, poplácal mě po tváři, ale i po zadku a já to brala, jako že už je takový. On i tchýni kolikrát chytil, dal jí z ničeho nic pusu, plácnul ji po zadku a měl nějakou tu bodrou průpovídku, které jsme se všichni zasmáli.
Tchán je kontaktní až moc
Jenže teď mám pocit, že tchán to už přehání. Kdykoliv jsme blízko sebe, tak na mě musí sáhnout, někdy to vypadá, jako že se otřel o moje prsa, zadek jen omylem, ale já vím své. Je to až moc náhod najednou. Nemá problém mít i sexuální narážky. Nedávno mi třeba řekl: „Tak kdy už se dočkám vnoučat? Jestli ti je neumí náš kluk udělat, rád se toho ujmu.“ Přijde mi to prostě už za hranou.
Kdyby se ale takhle choval jen ke mně, ale on to dělá i u mých kamarádek a zákaznic. Bydlíme sice s manželem sami v bytě s vlastním vchodem, takže k nám domů nemůže jen tak vpadnout, ale on si vždycky dokáže vyčíhnout, když jdu s nějakou kamarádkou k nám nebo ji vyprovázím, objeví se a začne „harašit“.
Holky se vždycky culí, ale vidím na nich, že jim to není příjemné. Jedna mi dokonce řekla, že se budeme radši scházet někde mimo náš byt, nebo až budeme zase jednou ve svém, tak tam. Bohužel ani zákaznice nezůstaly ušetřeny jeho trapných řečí. Někdy se prostě objeví u mě v mém „kadeřnickém salonku“ a hned začne mít narážky, které jsou opravdu dost na hraně.
Stěžovala jsem si manželovi a on mi řekl, že to nemám prožívat, že už je táta takový, že to je prostě jeho styl. Mámě to nevadí a ta především by se měla cítit dotčená tátovým chováním. Nevím, co mám dělat, nejradši bych se vrátila do svého bytu, ale nechci to zkomplikovat našim nájemníkům, vím, že by to pro ně také nebylo jednoduché hledat si narychlo něco jiného, a hlavně peníze z pronájmu se nám teď opravdu hodí.
Petra
Názor odbornice: Požádejte muže o pomoc
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Petro! Pusťte se do rozhovoru se svým mužem. Zkuste nehodnotit, co tchán dělá a nedělá, případně co by dělat měl či neměl. Hovořte o svém prožívání, o nepříjemných pocitech, o ohrožení, které ze strany tchána vnímáte. Každý z nás jsme, co se týče kontaktnosti, nastaveni jinak. Co jeden pokládá za přirozené, může druhému připadat fyzicky neúnosné až nepříjemné. Požádejte muže o pomoc. Vysvětlete mu, že se na něj obracíte jako na svého nejbližšího člověka, kterému důvěřujete. Kdybyste měla pocit, že svému muži neumíte situaci srozumitelně podat, určitě se obraťte na odborníka, psychologa. Ten umí být, je-li potřeba, srozumitelným mediátorem. Potom může následovat krok číslo dvě: společně s manželem si promluvíte s tchánem. Vy dva se dopředu dohodnete na tom, co od tchána budete chtít. Vstupování do intimity druhých je velmi křehká záležitost. Při dlouho neřešeném překračování osobní bubliny vznikají pocity frustrace. Když frustrace po mnoha letech vyústí ve vypjaté hnutí typu MeToo, většinou to úspěšnému řešení problému stejně nepomůže. Výhodnější je odhodlat se ihned v počátku. A s někým blízkým po boku se pokusit nastavit pevné hranice.
PhDr. Magdalena Dostálová
