Jmenuji se Ivan, je mi 42 let a jsem už patnáct let ženatý. Se ženou máme dvě děti, třináctiletou dceru Ivanku a desetiletého syna Míšu. Ještě donedávna jsem si říkal, jak se máme dobře, jsme zdraví, máme se rádi, nic nám nechybí…
Neveselé dětství
Byl jsem na sebe pyšný, jak dokážu zabezpečit rodinu, poskytnout jim zázemí i materiální dostatek. Vyrostl jsem totiž jen s mámou a moje dětství vůbec nebylo jednoduché. Svého otce jsem nepoznal, máma o něm nikdy nechtěla mluvit. Zlomil jí srdce, opustil ji krátce po tom, kdy mu sdělila, že je těhotná. Bohužel ji to poznamenalo na celý život.
Moje matka už zemřela, jsou to necelé tři roky. Bylo jí jen 58 let. Na jejím předčasném odchodu se podepsaly deprese, které ji postihly, když jsem byl ještě malý kluk. Máma se celý život trápila tím, že nemám tátu. Ona sama byla v době mého narození už sirotek, takže jsem neměl mužský vzor ani v dědovi. Nikdy domů nepřivedla žádného jiného muže, celý život byla sama, jen se mnou. Když jsem se jí jednou zeptal, proč si nenašla přítele, řekla mi, že můj otec ji natolik poznamenal, že už nikdy nechce s žádným mužem nic mít.
Kvůli svým psychickým problémům měla máma i problémy s udržením práce, takže nedostatek peněz nás doprovázel na každém kroku. Máloco jsme si mohli dovolit, od patnácti jsem aspoň chodil na brigády, abych jí přispěl a také si mohl sám něco málo dopřát. Ve škole mi to naštěstí celkem šlo, odmaturoval jsem a našel si celkem dobře placenou práci a mohl mámě aspoň trochu ulevit. Kvůli svým depresím skončila v invalidním důchodu a já ji finančně podporoval.
Moje rodina se bude mít dobře
Už jako hodně mladý jsem si předsevzal, že až jednou budu mít rodinu, moje žena ani děti nezažijí to, co jsem zažil já. Michaelu jsem poznal v necelých pětadvaceti. Zamiloval jsem se a od prvních okamžiků jsem si říkal, že to je ona, ta, kterou si jednou vezmu. A stalo se, po dvou letech chození a později i společného bydlení, jsme se vzali. Za necelý rok žena otěhotněla, narodila se nám dcera a za další tři roky i syn. Co víc jsem si mohl přát.
Co mám podle vás dělat?
Michaela pochází z celkem dobře situované rodiny. Byla zvyklá na určitý životní standard, který jsem se jí pochopitelně snažil dopřát. Její otec jí sehnal i místo asistentky generálního ředitele v jedné nadnárodní společnosti. Bylo tedy naprosto jasné, že musí dobře vypadat, což pochopitelně nebylo nejlevnější. Byla zvyklá utrácet za módu, kadeřníka, manikérku a další pro ni nezbytné věci. A já se snažil, aby měla všeho dostatek.
S dětmi zůstala doma, r ovnou mi oznámila, že se do práce vracet nebude, protože ji děti potřebují. Já s tím pochopitelně souhlasil. Chtěl jsem mít doma pohodu, šťastné děti a spokojenou ženu. Je pravda, že jsem se první roky vracel do uklizené domácnosti, žena si mateřství užívala a neměla s ničím problém.
Všechno je na mně
Jenže jak děti rostly a tolik ji už nepotřebovaly, dcera už chodila do školy a syn do školky, myslel jsem, že se vrátí do práce. Trvalo to ale další dva roky, než se k tomu konečně odhodlala. I tak ale chodila jen na kratší úvazek, pracovala ve stejné firmě, šéf si ji z dobré známosti s jejím otcem opět vzal k sobě, i když už měl i jinou asistentku.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Rodinu jsem živil já, platil jsem veškeré výdaje, manželka si výplatu nechávala jen pro sebe, prý potřebuje dobře vypadat a to něco stojí. A já jí na to opět kývl, tolik jsem stál o to, aby byli všichni doma spokojení. Jenže moje velkorysost mě taky něco stála, musel jsem si najít ještě jednu práci, abych všechno poplatil a rodina si nemusela utahovat opasky. Tím pádem jsem byl doma míň, a jak jsem nedávno zjistil, manželka mou absenci doma vyřešila tím, že si našla milence. Dokonce se mi k tomu během hádky, kdy mi vyčítala, jak je na všechno doma sama, přiznala.
Byl to pro mě šok, blesk z čistého nebe, to bych opravdu nečekal. Dlouhé hodiny jsme to spolu řešili, ona nakonec řekla, že to ukončí. Od té doby kolem sebe chodíme po špičkách, já bojuji sám se sebou, jestli s ní mám dál žít, nebo se raději rozejít.
Ivan
Názor odbornice: i žena může vydělávat
Vážený Ivane! Nejdříve vás podpořím v tom, abyste na tak závažnou situaci nezůstával sám. Nezdráhejte se (a je v pořádku že sám) vyhledat pomoc odborníka v oblasti mezilidských vztahů. Budete pracovat také na tom, abyste si dopřál nějaký čas pro sebe a nepracoval do roztrhání sil jen na zabezpečení rodinného blahobytu. Naopak by bylo fajn domluvit se s ženou, jak by se ona mohla více zapojit do finančního hospodaření rodiny. Je možné, že se jí nebude chtít opustit vydobyté pozice (a nikdo vám nezaručí, že se to povede). Tohle gesto je však důležité, abyste si sebe navzájem mohli zase vážit.
Jsou-li v rodině malé děti před vstupem do školky nebo na jejím počátku, lze pochopit, když (typicky) matka nechodí do zaměstnání. Starost o malé děti a domácnost ji dokáže dost dobře vytížit. Jsou-li však děti ve věku konec školky a následně ve školních létech (a pochopitelně jsou-li to děti zdravé či bez vážnějších hendikepů), bývá vhodné, aby si žena hledala něco sama pro sebe.
Může se věnovat zaměstnání, ale setkala jsem se i s tím, že žena pracovala na plný úvazek jako dobrovolník v sociálních službách. Je to ozdravné pro rodinu – a teď nemluvím jen o rodinném rozpočtu. Žena zde není v pozici „holky pro všecko“, té, která je stále k dispozici, k službám, ať už mužovi, nebo dětem. Se zaměstnanou matkou se rodina učí větší samostatnosti. Musí se naučit jinak plánovat čas, táta se třeba i více zapojuje do chodu domácnosti a záležitosti ohledně dětí. I děti se učí podílet se na chodu domácnosti.
Je samozřejmě dobré, aby měla žena i prostor na péči sama o sebe, avšak nemělo by se z toho stát její „zaměstnání“. Ač vaše snaha byla hnána jen bohulibými úmysly (aby se rodina měla lépe, než jste zažil v dětství vy), všeho moc škodí. Žel nebývá až tak neobvyklé, že si taková žena chovaná v bavlnce ve snaze vyplnit svůj bezbřehý volný čas najde milence či propadne závislostem. Ale to je už jiný příběh.
PhDr. Magdalena Dostálová
