I proto bylo jasné, že nabídku moderovat hlavní zpravodajskou relaci České televize, Události, nemohla odmítnout.
Životopis ve zkratce
|
Velmi dobře jste hrála na klavír, dokonce jste byla přijata na konzervatoř, ale vaše plány překazil chronický zánět šlach. Jak jste se v patnácti letech dokázala vyrovnat s rozplynutím životního snu?
Hře na klavír jsem se věnovala od šesti let a prakticky od začátku jsem věděla, že si tento obor chci zvolit i profesně. S tím souvisely také hodiny hudební nauky, sólového a sborového zpěvu. A to všechno by nebylo realizovatelné bez velké podpory rodičů. Obětovali mému koníčku nejen spoustu času, ale i financí. Bohužel v důsledku neustálého drilu při přípravě na přijímací zkoušky na konzervatoř mé ruce nápor nezvládly.
Pár dnů potom, co jsem dostala dopis o přijetí, přišel zmíněný zánět šlach do obou předloktí. Tehdy jsem věděla, že je to konečná. A navíc bylo hodně těžké smířit se s tím, že i když dosáhnete toho, co si nejvíc přejete, stejně nic nezmůžete. Bylo to náročné období, které přišlo v tu nejméně vhodnou dobu, a na rozmýšlení o tom, co dál, nebylo moc času. Takže jsem zvolila univerzální studijní cestu: gymnázium.
Myslíte, že vás zkušenost, že život může být někdy nespravedlivý, připravila na další životní zkoušky?
Takhle to nevnímám. Pojem "spravedlnost" dostává v dnešní době úplně jiný rozměr. Na zkoušky, které předkládá sám život, se nikdy nedá úplně připravit. Ale jak už ukázala moje zkušenost, všechno špatné je pro něco dobré. Každá mince má dvě strany. Snažím se nepřistupovat k životním milníkům jenom z jednoho úhlu, ale vidět věci komplexněji.
Ale splnil se vám sen o práci v médiích. Jste fatalistka? Věříte, že to, co si opravdu přejeme, se vyplní?
Ano. Věřím, že člověk dokáže řadu věcí ovlivnit tím, jak o nich přemýšlí. Spousta lidí si přeje šťastný život a myslí si, že to záleží na tom, z jakých poměrů pocházejí, jaké mají znalosti nebo konto. A přitom je to celé o tom, jak člověk přistupuje sám k sobě a jestli myslí pozitivně. Největším nepřítelem je vlastní strach, který se může dostat do podvědomí tak hluboko, že nás pak začne svádět na úplně jinou cestu.
Součástí vaší profese je práce u počítače. Ozývají se šlachy? A jak se vůbec zánět šlach léčí?
Moje onemocnění je chronické. I když jsem od začátku pravidelně navštěvovala elektroléčbu, absolvovala obstřiky do předloktí, masáže, zkoušela jsem i alternativní medicínu, nic se na tom nezměnilo. Potýkám se s tím už 12 let a v podstatě při každé činnosti je to do určité míry limitující.
Zahrajete si někdy na klavír?
Pianino mám doma u rodičů, protože pro něj v bytě bohužel nemám prostor, takže hraji jen tehdy, když k nim přijedu na návštěvu. Nejraději mám Chopinova Nocturna nebo cokoliv od Rachmaninova. Jinak jsem schopna zahrát v podstatě všechno, jediným omezujícím faktorem jsou skladby, u kterých je nutné větší rozpětí prstů. Tehdy se hned začínají ozývat zmíněné šlachy.
Říkáte o sobě, že jste workoholička. Ptát se vás na odpočinek tedy asi nemá smysl. Ale baterky nějak dobíjet musíte. Jak?
Je pravda, že jsem odpočívat nikdy moc neuměla a ve dnech volna mi adrenalin z práce dokonce chyběl. Tělo má ale velmi chytrý hardware, který vám jednoho dne všechno vyúčtuje. Když přecházíte obyčejné nachlazení, tak se vám stejně za krátkou dobu vrátí, a to třeba několikrát v podobě zánětu průdušek. Podobně se to stalo i mně. Takže od té doby už se snažím nepodceňovat ani únavu a stres. Na začátku bývalo moderování stres, teď bych to nazvala adrenalinem, který prostě k práci ve zpravodajství patří. Prodloužená stopáž, živé vysílání a převážně jeden hlavní moderátor, který relací provází, to je hodně o koncentraci, okamžitých reakcích a pečlivém rozdělení práce. Energii chodím čerpat do přírody. Relaxuji četbou, cvičením a poslechem hudby.
Vaše práce s sebou nese i velkou míru zodpovědnosti. Jste zodpovědná, i co se týká péče o vlastní zdraví?
Rozhodně jsem ke svému zdraví zodpovědnější než dřív. Prevenci nepodceňuji, protože to, co jednou zanedbáte, se do původního stavu vrací velmi těžko. Jsem příznivcem přírodní medicíny. Rodiče mají velkou zahradu a kromě ovoce a zeleniny tam je také hodně bylin. Pravidelně od nich dostávám zásoby. Z bylin jako mateřídouška, šalvěj, máta a meduňka si vařím každý den čaj. Používám i rakytníkový a bezinkový sirup.
Předpokládám, že jste i perfekcionistka. Není občas frustrující, když vidíte, že ostatní jedou na půl plynu a vlastně se ve výsledku nic neděje?
Obecně samozřejmě ano, ale nemyslím si, že by to byl u nás v práci častý jev. Ve zpravodajství to na půl plynu prostě nejde. A ten, kdo by k tomu podobným způsobem přistupoval, by za nějaký čas stejně sám odešel. Správně jste odhadla, že v některých věcech jsem perfekcionistka, ale na druhou stranu jsem kritická hlavně sama k sobě. Tato vlastnost ovšem funguje stejně dobře jako výkonný motor a nikdy vás nenechá padnout do naprosté letargie.
Pocházíte z Moravy. Nechybí vám v Praze právě příroda a klid?
Chybí, ale dokážu si to vynahradit, když přijedu k rodičům na návštěvu. Líbí se mi ten kontrast. Když soustavně žijete uprostřed rušného velkoměsta, pak o to intenzivněji dokážete během krátké doby zrelaxovat v přírodě.
Jak často jezdíte domů? A na co se nejvíc těšíte?
Na Moravu jezdím několikrát měsíčně, ale není v tom žádná pravidelnost. Záleží hodně na mých pracovních aktivitách. Ráda se vracím do domu prarodičů, kde jsem strávila dětství. Oba už bohužel umřeli, ale vždycky, když tam vstoupím, mám pocit, jako by tam ještě pořád byli. Pak také navštěvuji místa, kde jsem jako malá trávila volný čas o prázdninách: nedaleký potok, les, kam jsme chodili sbírat houby, cyklostezku, kterou jsme s rodiči často zdolávali. A nesmím opomenout Lopeník, kam jsme v zimě jezdili lyžovat. Byli jsme členy tamního lyžařského oddílu, takže jsme několikrát do roka absolvovali povinné brigády. Na řezání a skládání dřeva, hrabání listí a úklid sjezdovek také ráda vzpomínám. (smích)
Jižní Morava je známá skvělým vínem. Čím východní Morava, odkud pocházíte?
Pocházím z podhůří Bílých Karpat, z moravských Kopanic. U nás jsou tradicí spíš pálenky než víno. Třeba taková slivovice, kterou vyrábí i můj tatínek, je velmi účinná třeba při nachlazení a hlavně jako prevence. Osobně dávám přednost vínu, ale když už mluvíme o pálenkách, tak ráda ochutnám višňovku nebo ořechovku, kterou s pomocí již zmíněné slivovice vyrábí moje maminka. Je to skvělý aperitiv. Co se týká jídla, tak u nás se vždycky hodně vařily vývary a omáčky. Nejraději mám hovězí vývar s nudlemi a slepici na smetaně s knedlíkem.
Rozhovor s Anetou SavarovouInterview s moderátorkou Událostí vyšlo v zářijovém čísle časopisu Zdraví. |
Umíte uvařit nějakou krajovou specialitu?
Ano, ale o žádné se nedá říct, že by pocházela přímo z našeho kraje. Jsou to spíš upravené verze pokrmů, které jsou typické pro slovenskou, maďarskou, nebo valašskou kuchyni. Třeba polévka zvaná kyselica, která se dělá ze zelí, fazolí a uzeného masa. Pochází ze Slovenska, ale vaří ji řada moravských rodin, přičemž každá si ji něčím vylepšuje, třeba zakysanou smetanou nebo vejci. Potom taky velmi známý maďarský boršč, který už snad ani není třeba představovat.
DotazníčekOblíbená kniha: autobiografie, historické romány |
Jste krásně štíhlá, musíte si figuru hlídat?
S váhou jsem naštěstí nikdy bojovat nemusela. Pochutnám si na sladkostech, hlavně čokoládě, a taky bych se neobešla bez masa. Nedávno jsem si koupila eliptický trenažér a občas si na něm zacvičím. Vzhledem k tomu, že máme v Událostech kostýmy šité na míru, snažím se zamezit tomu, aby je kvůli možným váhovým výkyvům švadleny musely neustále předělávat. (smích) Učím se dodržovat životosprávu, což vzhledem k pracovnímu režimu není úplně snadné.
Moc hezky mluvíte o svém tatínkovi. Pro co si ho nejvíc vážíte?
Pro jeho inteligenci, nadhled a loajalitu. Je to férový a moudrý muž, který mě hodně naučil.
Nehledá se pak těžko ideální partner?
Ideální partner je hodně relativní pojem a navíc čekání na Godota. (smích) Nesrovnávám ani nehledám. Řídím se heslem: co má být, bude.
Člověk vašeho typu se rád vyvíjí a někam posouvá. Kam byste ráda směřovala třeba v horizontu dvaceti či třiceti let?
Věřím, že za dvě dekády už nebudu úplně všechno podřizovat práci do takové míry, jak je tomu teď. Profesně bych ráda zůstala ve zpravodajství a v osobním životě si přeji asi to, co každý: spokojený rodinný život.
Aneta Savarová se rozpovídala o své práci
26. dubna 2012 |
