Včera jsem oslavila osmatřicáté narozeniny. Sama, jen se psem a s lahví vychlazeného sektu. Pravda, můj devatenáctiletý syn mi sice popřál, ale čas slavit se mnou neměl. Také mi volali rodiče a vzpomněly si i kamarádky. Ale chlap chyběl.
V devatenácti manželkou, matkou, hospodyní
Jsem asi smolař, alespoň pokud jde o partnerské vztahy. Můj první kluk se po půl roce stal mým manželem. Bylo nám oběma devatenáct, když se nám narodil syn. Poznali jsme se na zábavě ve vesnici, kde jsme měli chalupu. Trávily jsme tam s kamarádkou pár dní před maturitou, a protože už nám učení lezlo ušima, šly jsme se odreagovat s místní mládeží.
S Martinem jsme se do sebe zamilovali, za dva dny vyspali a já okamžitě otěhotněla. Doma z toho byl poprask, ale já si prosadila svou, že si dítě nechám a Martina si vezmu. Myslela jsem si, jak jsem dospělá a všechno společně dokážeme zvládnout. Odstěhovala jsem se za svým mužem na vesnici do domku jeho rodičů. Martin pracoval na místním statku.
Se svým mužem a jeho rodiči jsem vydržela přesně rok a půl, pak jsem utekla ke svým rodičům a požádala o rozvod. Já, Pražanda, jsem si vůbec nedovedla představit, co to je žít na vesnici a starat se o dítě a zároveň o hospodářství. Martinovi rodiče mě, jakmile byly malému tak tři měsíce, zapřáhli do starostí o domácnost, ohromnou zahradu i zvířectvo. Oporu ve svém muži jsem nenašla, doma se moc nezdržoval, buď byl v práci, nebo s kamarády v hospodě. Navíc jsme si neměli moc co říct, už po pár měsících soužití jsem zjistila, že jsme každý úplně jiný a vůbec se k sobě nehodíme.
Chlapa jsem dlouho nechtěla ani vidět
Naštěstí mí rodiče mi nic nevyčítali, byli rádi, že mi vše nakonec došlo a vrátila jsem se, i když s dítětem a bez iluzí. Mamka mi s malým pomáhala, takže jsem brzy nastoupila i do práce. Někdy jsem měla pocit, že můj syn je spíše můj mladší bráška. Když bylo Martínkovi pět let, zemřela babička, zůstal po ní dvoupokojový byt. Rodiče mi finančně pomohli s rekonstrukcí a já se odstěhovala. Bylo to tak dobře pro všechny.
Říkala jsem si, jak začnu úplně nový život. Jen já a můj syn. Žádného chlapa jsem nechtěla. Tak moc jsem byla zklamaná ze své první zkušenosti, že jsem se bála zamilovat. Občas jsem si s někým vyrazila, ale byly to jen takové povrchní známosti. S Martínkem jsme si vystačili, mí rodiče, jeho táta i druhá babička s dědou si ho často brali na víkendy i na prázdniny. Vlastně mi nic nechybělo.
Zamilovala jsem se podruhé, zase špatně
Pak jsem potkala Davida. A opět jako kdysi jsem se zamilovala prakticky na první pohled. David byl o tři roky starší než já, svobodný, měl právě za sebou ošklivý rozchod s přítelkyní. Zatímco já byla připravená na vztah, on byl ve stadiu, jako já před lety. Nechtěl se vázat a bral mě jako flirt. Více než rok jsme se scházeli jen občas, jemu to stačilo, mně ne. Nakonec jsem ho přemluvila, ať se ke mně nastěhuje.
Docela brzy, po pár měsících, jsem zjistila, že jsem zase šlápla vedle. David je hodně složitá povaha. Je panovačný, urážlivý, jen on má pravdu a všichni ji musí respektovat. Běda, když má někdo jiný názor a dovolí si mu odporovat. To je schopný sáhnout i k násilí. Aby byl doma klid, podřídila jsem se a nutila k tomu i svého syna. Naštěstí s ním si kupodivu David dost rozuměl.
Hádky a násilí byly na denním pořádku
Zpočátku jsme se jen hádali, když jsme se naprosto vyčerpali, David pak dlouhé dny nemluvil. Úplně mě ignoroval, nebo pronesl jen tak do vzduchu nějakou ponižující poznámku. Časem mi ve vyhrocených situacích občas dal i facku. Ze začátku jsem se mu ji snažila vrátit, pak jsem pochopila, že to bude ještě horší a radši to vydržela. Je pravda, že k většímu bití nikdy nedošlo. Byly to jen ty facky, když jsme se hrozně pohádali.
Na druhou stranu jsme měli i světlé chvilky a to pak bylo fajn. Já ho pořád moc milovala a říkala si, že když se budu chovat, jak on chce, tak to bude jen krásné. Jenže David ty hádky potřeboval. Když už byl doma nějakou dobu klid, něco vymyslel, aby se mohl na mě vybít.
Ze začátku se dokázal krotit, aby můj syn nebyl u našich "akcí", ale postupně mu to bylo jedno. Martin, i když měl Davida docela rád, mě pak přemlouval, ať se ho zbavím. Jenže já nevěděla jak, hlavně jsem se bála, že nedokážu být zase sama. Tak moc jsem byla zdeptaná a bez sebevědomí, že jsem radši snášela to Davidovo ponižování i facky.
Bojím se být sama
U naší poslední hádky byla moje matka a ta mě donutila se Davida zbavit. On si před ní nebral žádné servítky, řval na mě jako pominutý, dokonce si otevřel pusu i na ni. A byla to ona, kdo nakonec zařval, ať vypadne z mého bytu, nebo zavolá policii. Já jen přihlížela neschopná jakéhokoliv odporu. Máma mi pomohla sbalit jeho věci. Martin mu pak zavolal a domluvil s ním, aby si pro ně přijel.
Sedm let našeho společného života najednou jako by nebylo. Jsem sama, zničená a bojím se budoucnosti. Ty poslední roky celou naši domácnost řídil David, já se skoro o nic nestarala. Teď nevím, jak dál. Táhne mi na čtyřicet, mám "jen" syna, psa a byt. Jsem bez iluzí a moc se mi po Davidovi stýská. On mi stále volá a přesvědčuje mě, že beze mě a Martina nemůže být. Že jsme jeho rodina, ať to prý zkusíme znovu. Já nevím, na jednu stranu bych mu chtěla věřit, pak si vzpomenu na ty roky a nechci to prožívat znovu.
Názor psychologa: S pomocí odborníka se zorientujte v životě
Milá Lucie, zdá se, že stojíte před zásadním rozhodnutím. Buď dát příteli znovu šanci a pokusit se zachraňovat váš vztah, nebo si stát za svým rozhodnutím a smířit se s koncem vztahu. Podle všeho existují pádné důvody, proč jste se nakonec rozhodla pro rozchod. Sedm let jste se pokoušela partnerský nesoulad nějak řešit. Zpočátku cestou výměny názorů a konfliktů, později za cenu nepřiměřeného přizpůsobování se partnerovi. Opakovaně jste mu tolerovala hrubé chování vůči vám. Proto je možné, že jste tak dlouho poslouchala jeho urážky, že už pochybujete, zda s vámi skutečně není něco v nepořádku. Nevěříte ani tomu, jak situaci vnímáte, pochybujete o sobě a přestáváte doufat, že by se našel někdo, s kým by vám vztah fungoval lépe.
Moje rada proto zní: zkuste si najít psychologa - psychoterapeuta, se kterým byste delší dobu mohla spolupracovat, a který by vám pomohl zorientovat se v tom, co chcete a nechcete ve vztahu a v životě. Vhodné by bylo také podívat se na to, jakým způsobem si vlastně partnery vybíráte. Současně se můžete pokusit pracovat na vaší schopnosti být nezávislá a snášet lépe i někdy potřebnou samotu.
Ondřej Novák, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 5. září 2011. Anketa je uzavřena.
Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z příběhů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.
