Do posilovny jsem tenkrát přišla s kamarádkou, která doufala, že si právě zde najde nějakého pěkného chlapa. Vůbec se mi tam nechtělo, nejsem typ, který se musí zrovna předvádět v posilovně. Kamarádka to nakonec vzdala, žádný z mužů, kteří tam chodili, ji nezaujal, ovšem mě to docela chytlo, měla jsem štěstí na fajn trenérku, brzy jsem viděla výsledky a nabíjel mě ten radostný pocit ze cvičení.
Vzájemné sympatie přerostly ve společný život
Napište nám svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo v dopisech, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
S Ondrou jsme po sobě zpočátku jen pokukovali. Chodila jsem cvičit většinou tak třikrát týdně a aspoň jednou za týden jsme se tam potkali. Líbil se mi, hezký, černovlasý, docela vysoký kluk, tak v mém věku. Proti většině ostatních borců, kteří posilování extrémně prožívali, působil naprosto přirozeně.
Asi po dvou měsících jsme z posilovny vyšli oba najednou. Po chvíli trapného ticha se mi Ondra představil, já jemu a pak mi nabídl, jestli s ním nechci jít na kafe. Líbil se mi, tak proč dělat drahoty. Šla jsem. A tím začal náš vztah. Nejdříve jsme spolu chodili na rande a po necelém roce jsme si našli pronájem malého bytu a sestěhovali se.
S Ondřejem jsme si od počátku dost rozuměli, jsme oba naladěni na stejnou notu, takže společné bydlení nám nedělalo prakticky žádné problémy. Navíc oba pocházíme z rodin s více dětmi, nepatříme tedy mezi rozmazlené jedináčky.
A ještě jednu věc máme společnou, už jsme oba zažili i delší spolužití s partnerem. Já měla před Ondrou téměř tříletý vztah, rozešli jsme se kvůli jeho nevěře. Ondřej prožil s partnerkou něco podobného.
Čím méně jsem cvičila já, tím více cvičil on
Časem ovšem nastala změna ve frekvenci mého cvičení. Kvůli přestěhování do společného bytu jsem dojížděla do zaměstnání mnohem déle než dosud, ale hlavně jsem toužila vytvářet svému "muži" teplo domova. Okamžitě jsem se vžila do role hospodyňky a tu jsem si náležitě užívala. Ondra byl taky rád, a když jsme se sešli večer doma, byli jsme opravdu šťastní.
No a mně ke štěstí stačil on a naše společné soužití. Najednou jsem neměla potřebu doplňovat si dávku endorfinů cvičením v posilovně. Chodila jsem tam čím dál míň. Ovšem Ondra naopak cvičil prakticky denně. Vzhledem k tomu, že pracuje hned vedle posilovny, nemá to tam daleko a většinou tam chodí hned po ránu, než jde do práce. Aspoň tak neukrajoval z našeho společného času.
Na Ondrovi začalo být jeho pravidelné cvičení opravdu vidět a postupně byl stále více posedlý svým tělem. Dokola mluvil o tom, že nemůže polevit, že by to na něm bylo okamžitě vidět. Začal chodit i do solárka, aby byl opálený a o to více vyniklo jeho krásně vypracované tělo.
Odsuzuje mě, že necvičím
Zpočátku jsem to brala jen jako takový mužský rozmar. Přeci jen každý chlap má něco, jeden lítá za ženskými, druhý se válí doma na kanapi, třetí pije. No a ten můj cvičí. Aspoň mi ho budou jiné závidět. Já naštěstí taky nejsem k zahození, takže jsme docela pěkný pár. Sice nechodím už do posilovny, ale pohybu mám celkem dost, občas si jdu zaběhat, jezdím na in-linech a v zimě chodím často plavat do bazénu.
Jenže on do mě začal rýpat, že jsem se na posilovnu vykašlala, že to brzy poznám, co se mnou má lenost udělá, že vedle něho budu vypadat jako rozkydlá buchta a tak pořád dokola. Nejdříve jsem se tomu jen smála. Jenže Ondřej přitvrdil, dokonce odmítl jet na dovolenou k moři, dokud si víc nezpevním stehna. To jsme se snad poprvé "do krve" pohádali, moje stehna by mi mohla závidět kdejaká modelka a to jsem mu taky řekla. Týden jsme spolu nemluvili. Nakonec se mi omluvil. Jenže po čase se to opět vrátilo, Ondřej si občas neodpustí narážku na to, jak vypadá nějaký kousek mého těla. Nebo, že jsem si koupila čokoládu, nebo že jsem si s kamarádkou dala dva koktejly. Mohla bych těch příkladů ze sebe vysypat desítky.
On neustále hlídá kalorie, počítá si je jako maniak. Cokoliv koupím, běží do lednice zkontrolovat, jestli to náhodou není příliš "tlusté jídlo", jak občas s výčitkou v hlase nezapomene zmínit.
A mně už to pomalu ale jistě leze krkem. Někdy se dokonce přistihnu, že se zkoumám v zrcadle, jestli se mi někde neobjevila celulitida, mám výčitky, když si koupím třeba zmrzlinu. Až sem mě Ondřej dostal. Když jsem si s ním o tom chtěla promluvit, ani mi nedal možnost to prodiskutovat. Pro něj je to jasné, chce být dlouho mladý a krásný a zdravý a je přesvědčen, že pro to dělá maximum. Já pro to prý nedělám nic a ještě bych ho chtěla nutit, aby žil nezdravě.
Tak si poslední dobou říkám, jestli to mám zapotřebí... Poraďte mi, prosím.
Adéla
Názor odborníka: Zůstaňte taková, jaká jste
Milá Adélo, to, co doporučuji, je zůstat taková, jaká jste. Určitě nemá smysl dělat něco proti své vůli a snažit se partnera přesvědčovat o svých kvalitách. Pokud je nevidí, tak si vás nezaslouží.
Vše je o dohodě a kompromisech, které by v kvalitním vztahu měly určitě fungovat. Zkuste sama zapřemýšlet nad tím, co by mohlo vyhovovat vám i vašemu partnerovi. Navrhněte společné řešení. Tedy například: "Můžeš si cvičit, jak chceš, nic ti nezakazuji, ale já si svůj volný čas budu trávit také podlé svých představ. Společný čas budeme trávit něčím, na čem se oba shodneme."
Nenechte se za žádnou cenu dostat pod tlak partnerovými poznámkami ohledně vašeho těla: to je pravděpodobně pouze a jen provokace, která vás má "vyhecovat" k trénování v posilovně.
Pokud vám něco vadí, řešte to hned, nečekejte, že se to jednou zlepší. Odkládáním zvyšujete akorát šanci, že váš vztah přeroste v hádky a nepříjemnosti.
Sportu se věnujte podle toho, jak sama uznáte za vhodné. Pokud se necháte někým nutit a budete sport dělat převážně z důvodu, že je to přání někoho jiného, šťastná rozhodně nebudete a problém v komunikaci se tím také nevyřeší.
Je tedy na vašem partnerovi, zda bude ochoten přistoupit na dohodu. Pokud nebude respektovat vaše návrhy pro řešení, pravděpodobně nerespektuje ani vás ani váš společný život. A pak se můžete sama sebe ptát: Stojí mi i přes toto všechno partner za to? Chci s tímto člověkem budovat společnou budoucnost? Odpověď znáte sama.
Nikola Šmorancová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 19. září 2011. Anketa je uzavřena.
