„Mě zabilo, že jsem žena. Kdybych byla klukem, byla bych se pravděpodobně stala nějakým vlivným činitelem, který by měl kolem sebe řadu placených pomocníků, nebyl by se musil utahat sám. A když už jsem žena, měla jsem v sobě mít méně smyslu pro spravedlnost, abych nemusila všude zasáhnout. A bylo by dobře,“ napsala Františka v roce 1919 své blízké spolupracovnici a přítelkyni Albíně Honzákové. Shrnula tak svou nespokojenost s tím, že ženy nemají rovná práva. Proti této nerovnosti bojovala celý život.
Františka se narodila 5. února 1875 na Malé straně v domě U tří vlaštovek jako třetí dítě. Otec byl obuvníkem, matka pečovala o děti a o domácnost. Vyrostla v době, kdy platila celá řada diskriminačních zákonů, které jsou z dnešního pohledu nepředstavitelné.
Postavení ženy
|
Ženy nesměly volit, studovat ani rozhodovat o svém vlastním životě. Muž rozhodoval o všem a žena musela poslouchat a respektovat jej. Františka F. Plamínková se rozhodla to změnit, i když za to nesklidila ani slávu, ani vděk. Muži, ale ani spousta žen, totiž změny příliš nevítali.
Celibát učitelek
Františka se rozhodla, že se stane učitelkou. Po vystudování Ústavu pro vzdělávání učitelek začala pracovat. Absolventka byla povinna po ukončení studia šest let učit, poté mohla jít k oltáři. To ale automaticky znamenalo odchod ze školství. Ženy tudíž byly nuceny žít v celibátu nebo se svého povolání vzdát. Před takovou volbou stála i Františka.
Když začala chodit do tanečních, seznámila se se studentem medicíny Vilémem Freyerem. Byla z toho láska až do konce života. Z lásky k Vilémovi byla chvílemi odhodlána vzdát se učitelství, ale představa ženy v domácnosti ji děsila. Dilema se nakonec vyřešilo samo. Vilém totiž odešel z Prahy do Brna, aby se staral o svou matku a o sourozence. Vztah pokračoval korespondenčně a začal se pomalu ochlazovat.
Plamínková proti nucenému celibátu učitelek celý život bojovala. Některé starší učitelky, které prožily celý život samy, však pochybovaly, že by pedagožka zvládla školu i rodinu. Františka vyhrála až v roce 1919, kdy vzešel v platnost zákon, který umožnil učitelkám setrvat ve školní službě i poté, co vstoupí do manželství.
F.Františka si ke jménu přidala iniciálu F po Vilému Freyerovi. Jako Františka F. Plamínková se podepisovala až do smrti. Vilém se nikdy neoženil, Františka zřejmě zůstala jeho jedinou životní láskou. |
Krátce po vzniku samostatného státu v roce 1920 a po zrušení celibátu učitelek se Vilém Františce znovu ozval a zeptal se jí, jestli by s ním nechtěla strávit život. Jemu bylo 48, Františce o tři roky méně. Odmítla. I navzdory tomu, že rozchod špatně nesla, nezavinilo ho vyprchání lásky, ale nemožnost spojit lásku s povoláním a osobní svobodou v mládí. „Za dodržení celibátu učitelek zaplatila osudu,“ napsala Františčina přítelkyně Albína.
Podpora od Masaryka
Zrušení celibátu ale nebyl jediný Františčin boj. Usilovala totiž o větší ženská práva ve všech oblastech života. Prosadila tak třeba delší mateřskou dovolenou, bojovala i za moderní porodnice a zrovnoprávnění manželských a nemanželských dětí.
V jejím úsilí ji podporovalo množství spolupracovnic, jednou z nich byla Alice Masaryková, dcera prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Také první československý prezident Františku povzbuzoval v práci a k tomu, aby vytrvala a nevzdávala se. Později také chtěl, aby se Plamínková stala ministryní, k čemuž nakonec nedošlo.
„Mnoho lidí soudí, že jsem vyšla z Masaryka. Ne, nevyšla jsem z Masaryka. Vyšla jsem jaksi ze sebe. A vycházejíc ze sebe, sešla jsem se s Masarykem,“ říkala Františka.
Se svými spolupracovnicemi na počátku 20. století založila Ženský klub český, jehož hlavním cílem bylo posílení ženského sebevědomí. Už tehdy pracovala na prosazení všeobecného volebního práva. V roce 1906 také založila Výbor pro volební právo žen a spolu s jejími spolupracovnicemi uspořádala manifestaci, na kterou přišlo na deset tisíc žen. Bohužel však byla neúspěšná a ženy všeobecné volební právo zatím nezískaly.
Povedlo se to až s první československou ústavou v roce 1920. Ta vyloučila výsady „pohlaví, rodu a povolání“. Ženy tak získaly všeobecné volební právo. Československé ženy byly v Evropě mezi prvními, které všeobecné volební právo získaly. Například ve Švýcarsku mohly ženy k volebním urnám na federální úrovni až v roce 1971.
Plamínková si byla dobře vědoma, že ústavou a ziskem volebního práva boj za rovnost žen a mužů zdaleka nekončí. Věděla, že boj s předsudky vůči ženám, které jsou ve společnosti hluboce zakořeněné, bude trvat ještě dlouho.
Za pravdu jí dal i fakt, že se ženy do politiky příliš nehrnuly. Slabou účast žen vysvětlovala Plamínková překážkami od mužů. „Ženám ovšem se nikdy nedá příležitost, aby se zapracovaly. Od nich se žádá, aby se předem osvědčily, jak a kde, jest hádankou. A přece nelze neviděti větší chápavosti žen, schopnosti přemýšleti a rozhodovati se v důležitých momentech,“ řekla.
Sama Plamínková přesto do politiky vstoupila. V roce 1925 byla poprvé zvolena senátorkou a svou funkci vykonávala až do zrušení Senátu v roce 1939.
Ústava má sto let. Ženám zaručila rovnost, přesto zůstávaly v područí mužů |
A díky prosazování ženských práv se stala známou i v zahraničí. Díky plynné znalosti několika cizích jazyků se spojila s emancipačním hnutím v zahraničí, kde si získala vysokou prestiž. Stala se místopředsedkyní Mezinárodní ženské rady a také Mezinárodní aliance pro volební právo žen.
Vystupovala na desítkách evropských i amerických konferencí, přidal ji prezident Roosevelt a jako první Češka vystoupila s projevem před spojenými národy.
Statečná až do konce
Zásadní zlom v životě Františky F. Plamínkové představoval nástup nacismu. Adolfu Hitlerovi napsala v roce 1938 dopis, ve kterém reagovala na jeho projev, ve kterém ostře zaútočil na prezidenta Edvarda Beneše. Gestapo ji od té doby několikrát vyslýchalo, čelila domovním prohlídkám, nic však nenašli. 1. září 1939 byla stejně jako další lidé veřejného života zatčena, v polovině října ji však propustili.
Po atentátu na říšského zastupujícího protektora Reinharda Heydricha byla předvolána před německý lidový soud. Měla veřejně odsoudit atentát, londýnskou emigraci a prohlásit věrnost říši. Ačkoliv by si tím pravděpodobně zachránila život, odmítla. Gestapo ji znovu zatklo a věznilo v pankrácké věznici. Později ji převezli do Terezína. Ale už 30. června 1942 byla Františka F. Plamínková na kobyliské střelnici popravena.
Zapomenutá Plamínková
Na Františku F. Plamínkovou se postupně téměř zapomnělo. Přesto, že je důležitou historickou osobností, zná dnes její jméno málokdo. A to přesto, že je po ní pojmenována základní škola a její jméno nese několik ulic.
Alice Masaryková chtěla být lékařkou, překazila jí to i vlastní ješitnost |
„Samo ženské hnutí není na rozdíl například od národního nebo dělnického hnutí součástí obecného historického vědění, toho, co by děti měly znát, ačkoli jeho představitelky bojovaly za základní práva poloviny populace, za právo žen na vzdělání, jejich ekonomickou nezávislost nebo politická práva,“ připomněla historička a kurátorka Jitka Gelnarová z Národního muzea.
„Byla to nesmírně odvážná žena, která se nebála pozvednout svůj hlas na obranu humanistických a demokratických hodnot, lidských práv. Humanistka, feministka, pro kterou demokracie byla největší hodnotou, pro niž neváhala dokonce riskovat život,“ dodala Gelnarová.
Článek vychází z knihy Evy Uhrové: Radostná i hořká Františka Plamínková a z rozhovoru s historičkou Jitkou Gelnarovou z Národního muzea.
