Urputná, statečná, nezdolná
Zůstalo toho po ní ale mnoho. Vlastně byla jednou z našich nejproduktivnějších političek i politiků minulého století. V roce 1931 se stala první Češkou, která vystoupila před shromážděním Společnosti národů, přijal ji budoucí prezident Franklin Delano Roosevelt, spolupracovala s emancipačními hnutími po celé Evropě i USA. Svému poslání, boji za práva žen, obětovala doslova vše.
Narodila se 5. února 1875 do rodiny pražského ševce. Její budoucí životní dráhu určilo již v raném dětství poznání, jak fungují vztahy mezi muži a ženami, že ženy tahají v každé situaci za kratší konec provazu a již od útlého dětství jsou vychovávány k submisivitě vůči mužům, bez jakékoliv šance prosadit se ve společnosti jakožto lidské bytosti.
Emancipace dala ženám možnost seberealizace, někteří muži se ale cítí mimo hru |
S tím, že nejen po právní stránce jsou v podstatě jen majetkem mužů a podlidmi, se ale žena, kterou její současníci popisovali přívlastky urputná, statečná a nezdolná, nechtěla smířit.
Poslušné a ponížené
Rozhodla se stát se učitelkou. Studovala na c. k. českém Ústavu pro vzdělávání učitelek. I když měla po celé studium samé výborné, hrozil jí několikrát vyhazov, a to za její nekonvenční názory. Nelíbilo se jí třeba, že chlapci a dívky se vzdělávají odděleně a dívkám se přitom vštěpuje jejich ponížené postavení a poslušnost mužům.
Božena Němcová: pionýrka českého feminismu, která předběhla svou dobu |
V tanečních na Žofíně se v roce 1893 seznámila s medikem Vilémem Fejferem a byla to láska na první pohled. Přestože si ho kvůli celibátu učitelek nemohla vzít (a vzdát se profesní dráhy by u ní nepřipadalo v úvahu), zůstali celoživotními přáteli.
Učila až do roku 1924 a ve volném čase se dál vzdělávala a dělala dle svých vlastních slov vše pro „vytvoření společnosti, kde žena a matka bude mít stejnou důstojnost, stejnou hodnotu, stejné vzdělání a stejné možnosti uplatnit se v placeném zaměstnání jako muž, při zachování rodiny jako nejvyšší lidské a národní hodnoty“.
Americký klub dam před 155 lety zažehl emancipaci žen v českých zemích |
V roce 1903 založila Český klub ženský, který si kladl za cíl ženy vzdělávat a emancipovat, a o dva roky později Výbor pro volební právo žen. Pracovala v sociálních a humanitárních spolcích a publikovala články o problematice ženských práv v česky vycházejících časopisech a denících. Učila se jazyky a navazovala kontakty a spolupráci s ženskými organizacemi v zahraničí.
Ženská národní rada s Edvardem Benešem
Když to nejde dveřmi, zkusíme to oknem
V roce 1907 si Plamínková všimla, že ačkoliv ženy nemají právo volit, žádný zákon jim nezakazuje do Českého zemského sněmu kandidovat. A samozřejmě se toho rozhodla využít. V roce 1912 byla díky jejímu úsilí zvolena první českou poslankyní spisovatelka a dramatička Božena Viková-Kunětická.
Plamínková na rozdíl od Elišky Krásnohorské nehlásala myšlenku, že vzdělané ženy se mají věnovat výhradně kariéře. Šla ještě dál. Podle ní měly možnost mít obojí: povolání i rodinu. A to i přesto, že jí samotné to bylo odepřeno. Prosazovala vzdělané a kvalifikované úřednice do státní a veřejné správy a nárok na mateřskou dovolenou a moderní porodnice.
Věda je vášeň i poslání. Výjimečné objevy patří i ženám |
Úsilí Františky Plamínkové nahrála první světová válka, během které ženy zaplnily pozice chybějících mužů a po jejím skončení se svého nově nabytého postavení odmítaly vzdát. Šance na Československo, jakožto rovnoprávný stát, nikdy nebyla větší.
V únoru 1918 vstoupila Františka do České strany národně sociální a zařadila se po bok mužů, kteří stáli za vznikem nového státu. O rok později se jí po letech snah podařilo prosadit zrušení celibátu učitelek.
V roce 1920 dosáhla velkého vítězství, když bylo v československé ústavě zakotveno volební právo pro všechny bez rozdílu pohlaví. To odstartovalo změnu postavení československých žen a jejich proměnu v nezávislé bytosti, a to mezi prvními na celoevropské i celosvětové úrovni.
Františka Plamínková, senátorka České strany národně sociální a organizátorka mezinárodního ženského hnutí (1937)
Žena, která viděla za roh
Františka ve svých 45 letech podruhé odmítla nabídku k sňatku od Viléma Fejrera, ale symbolicky připojila ke svému podpisu další F jako projev díků za jeho náklonnost. Založila Ženskou národní radu, která měla za úkol zasadit se o to, že zákony budou dodržovány v praxi a ženy budou dostávat příležitosti prosadit se jak v soukromé, tak ve veřejné sféře. Cestovala po celém světě a zakládala síť ženských organizací s cílem vytvářet tlak na politiky.
S hlavou vztyčenou. Odvážné ženy, které se postavily předsudkům a režimům |
Už v roce 1922 vytušila nebezpečí, které představoval vzmáhající se nacismus, a v Haagu varovala před možnou agresí ze strany Německa. V roce 1925 se konečně dostala do vyšší politiky a stala se senátorkou.
Do právního odboru Ženské národní rady přišla Milada Horáková a pomohla Plamínkové s návrhy nového rodinného práva. V Ženevě, kam senátorka přijela v roce 1931 coby členka parlamentní delegace, navrhla úplné odzbrojení jako cestu, jak se vyhnout druhé světové válce.
Vytrvat, i když se stahují mračna
V září 1938 napsala jako jediná otevřený dopis Hitlerovi, v němž se zastala Beneše a německého kancléře obvinila ze lži. Po 15. březnu 1939 odmítla emigrovat a 1. září byla poprvé zatčena.
„Víš, děvče, člověk musí stát za svými slovy, ono není jen tak řečnit, ale hlavní jest, když přijde zlá doba, nic nezapřít a neskrývat se. Zůstat tím, čím jsme byly kdysi na svobodě…“F. Plamínková ke své spoluvězenkyni, září 1939 |
Po šesti týdnech byla propuštěna a až do svého dalšího zatčení v rámci heydrichiády pokračovala v činnosti Ženské národní rady.
Popravena byla 30. června 1942 v Praze – Kobylisích. Plamen vizionářky, která realizovala proměnu československých žen z nesvéprávných bytostí v sebevědomé občanky, navždy vyhasl.
I dnes, pokroku navzdory, bychom potřebovali vůli, neústupnost a odvahu Františky Plamínkové. Co by řekla na to, že jsme ani v roce 2024 opět nedokázali ratifikovat Istanbulskou úmluvu. Jak by vnímala ruskou agresi na Ukrajině, podrývání demokracie, sexistické výhrůžky političkám, 16% gender pay gap či podmínky za znásilnění?
Osobnost, jako byla Františka Plamínková, chybí stále. Zvlášť když si uvědomíme, že 50% zastoupení žen v politických funkcích, kterého se u nás stále nedaří dosáhnout, požadovala už v roce 1914. Můžeme snad aspoň více naslouchat ženám, kterým některé její vlastnosti nechybí, a přestat jim házet klacky pod nohy.
