Je však téměř stoprocentně jisté, že by mohla studovat, nikdo by ji nedonutil vstoupit proti své vůli v sedmnácti letech do manželství s o patnáct let starším mužem, aby během následujících pěti let porodila čtyři děti, a pravděpodobně by se díky dostupnosti lékařské péče dožila vyššího věku než pouhých 42 let.
Nikdo by ji dnes neperzekuoval za její vlastenectví, nemusela by být závislá na milodarech a manželových penězích a kromě bulváru by asi nikoho nepohoršoval její milostný život. Naše největší spisovatelka ke své vlastní smůle skutečně předběhla svou dobu.
Svými pokrokovými názory, tvorbou, která mazala hranice žánrů, i životem, ve kterém se nenechávala svazovat žádnými maloměšťáckými předsudky. Její dílo inspirovalo další generace autorů a autorek, včetně nejvýznamnějších českých básníků 20. století Nezvala a Seiferta.
Zbavit se bolesti
Své nejznámější dílo situovala do místa svého dětství, východočeských Ratibořic, kde na panství kněžny Zaháňské sloužili oba její rodiče. S výchovou malé Barbory (jméno Božena si vybrala jako svůj vlastenecký literární pseudonym) pomáhala vytíženým Panklovým právě její babička.
Román, který dnes neodmyslitelně patří nejen do zlatého fondu české národní literatury, a ve kterém Němcová stvořila literární typ příkladného člověka harmonicky spjatého s koloběhem přírody, vznikl jako terapeutická práce, útěk před příliš bolestivou realitou matky, která pochová své dítě.
„Začala jsem v tom pracovat po Hynkově smrti, v nejtrapnější době mého života – když mne omrzelo žít. Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohoum milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky… měla jsem za to, že jsem děvče… a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami,“ napsala Božena Němcová o vzniku Babičky v roce 1853 v dopise A. V. Šemberovi.
I když babiččin život ani Němcové dětství nebylo zdaleka tak idylické, jak jej vylíčila ve svém veledíle, některé příběhy z Babičky jsou pravdivé, jiné poupravila tak, jak to dělala se svými pohádkami.
Literární historici se dodnes neshodnou na žánru ani směru, který toto zlomové dílo reprezentuje a podobné emoce vyvolává i dnes, více než 150 let po své smrti i samotná autorka. Nezapadá totiž do žádné ustálené škatulky.
Martin C. Putna napsal v této souvislosti o dvojím mýtu: na jedné straně představuje Němcová obraz ženské svatosti, na druhé pak stojí „antimýtus“ morálně nekonvenční spisovatelky s bouřlivým milostným životem a touhou patřit k lepší společnosti. V jeho knize Obrazy z kulturních dějin střední Evropy zastupuje Čechy právě Němcová a její Babička.
Lepší než ostatní
Její intelekt, impulzivita a opravdovost ji totiž nedovolovaly uváznout v žádné společenské kategorii a dráždily nejen jejího prchlivého manžela (dnes bychom o něm mluvili jako o domácím násilníkovi). Dokud ji nezlomil život v bídě a nezradilo zdraví, byla velmi okouzlující ženou, která měla mnoho obdivovatelů, ale i složitou osobností s řadou nepřátel především v měšťanském prostředí. To nedokázalo vydýchat její nonkonformitu, autenticitu a osobní statečnost.
Němcová například patřila k několika málo vlastencům, kteří se v roce 1856 v ustrašené Praze zúčastnili pohřbu „nepřítele monarchie“ Karla Havlíčka Borovského. A stále dokola propírané seznamy jejích milenců nesvědčí o tom, že by byla poběhlicí, ale o tom, jak moc toužila po lásce a spřízněné duši. Bohužel nenalezla ani jedno z toho.
„Tragédie života této mrtvé byla v tom, že byla lepší těch, kteří byli v jejím okolí. A to je, co se nikdy neodpouští. Čest této ženě, jejíž osud pro nás, syny vzdálené doby, má význam dvojí: je obžalobou naší minulosti a je také její pýchou!“ napsal Viktor Dyk k 50. výročí jejího úmrtí. Souhlasí s ním i dramatička Lenka Lagronová, která o životě Němcové napsala hru Jako Břitva: „Vztahy Boženy Němcové s muži mě nudí, nikdo z nich jí nesahal ani po kolena.“
Pro své názory na ženskou otázku je Němcová považována za první českou feministku. Její ženské hrdinky se vyznačují samostatností a odvahou, jakou by si přála mít i autorka. Přestože si na své cestě k emancipaci vylámala zuby, prošlapala ji pro ty, které přišly po ní. Karolína Světlá, Františka Plamínková…
Její pohádka Moudrý zlatník vystihuje vše, o co jí v životě šlo. Aby byla uznávána a jednalo se s ní jako s oduševnělou bytostí, aby si sama směla vybrat muže a ten aby s ní svůj život sdílel i tím, že se jí bude na důležité věci ptát a odpovídat jí.
„Nevědomost ženy je bič, jejž muž sám na sebe plete: dokud si žena nebude vědoma svého vysokého postavení a úkolu, jejž Bůh jí přiřkl, dotud muž na sypkém základě buduje. Žena musí být jeho spolupracovnicí, má-li se stavba podařit,“ napsala v roce 1856.
Kometa do skály zakletá
Veronika Boušová dala své recenzi hry Jako Břitva pro Divadelní noviny titulek krásně vystihující Němcové celoživotní boj: Kometa do skály zakletá. Píše v ní o „stále platném konfliktu mezi českou společností a talentem, pro nějž platí, že doma není nikdo prorokem“.
Nám nezbývá než věřit, že kdyby se Němcová opravdu narodila dnes, jak si přála, nebyl by její talent zhodnocen až po její smrti a beze sporu by se dočkala důstojnějšího a svobodnějšího života.
A určitě je její zásluhou, že próza psaná ženami a o ženách má v české literatuře tak silné zastoupení jako snad nikde jinde. Její příklad podepřel řadu nadaných žen ve snaze, aby se staly spisovatelkami.
