Emil Fafek působil přes čtyřicet let v deníku Mladá fronta a skrz hledáček svého fotoaparátu viděl velké i malé události české historie 2. poloviny 20. století. „Stal se obrazovým kronikářem poválečného vývoje naší změně,“ říká Dana Kyndrová.
Kyndrová rozdělila výstavu do několika bloků, celou tvorbu se ale obsáhnout nepodařilo, a přestože s Mladou frontou spolupracoval Emil Fafek až do 90. let, výstava končí rokem 1969. „Bohužel prostory jsou tu malé a už zkrátka nezbylo místo,“ vysvětluje kurátorka.
Všechny negativy z jeho dlouhé fotoreportérské kariéry předala rodina autora Daně Kyndrové v 98 krabicích. „Byly jich tisíce,“ říká kurátorka. „Snaha o selekci ale znát byla, hlavně u sportu,“ dodává.
Za sport i třetí místo ve World Press Photo
Poměrně velký prostor výstava však věnuje sportovní fotografii. Sport a jeho dokumentování bylo Fafkovou velkou vášní. „Sám byl velmi sportovně založený, a než nastoupil do deníku, hrál ping pong, házenou, tenis a projezdil na kole celou republiku,“ říká Kyndrová. Právě sportovní fotografie mu přinesla profesně nejvyšší ocenění, třetí místo v soutěži World Press Photo 1964 za snímek Schroifova specialita.
Kromě hokeje a fotbalu, které mu byly nejmilejší, fotografoval i atletiku, basketbal, dostihy, stolní tenis, krasobruslení, ragby, gymnastiku či tenis. Právem je dnes proto považován za jednoho z čelních představitelů české poválečné sportovní fotografie v Československu.
Fafek byl samoukem. Fotografoval od svých 15 let dvouokou zrcadlovkou Embirflex, na kterou mu zčásti přispěla maminka. Jeho fotoreportérskou kariéru nastartovalo až Pražské povstání. I přes to, že o mnoho svých záběrů přišel při potyčce s hlídkou povstalců, dvě jeho fotografie se nakonec 9. května 1945 v prvním vydání deníku Mladá fronta objevily.
„Třiadvacetiletý Emil Fafek přijal záhy nabídku stát se kmenovým fotoreportérem deníku a zůstal mu věrný,“ říká kurátorka. Kromě Pražského povstání zachytil ve svých fotografiích také únorový komunistický převrat, budovatelský elán na stavbách mládeže, výstavbu těžkého průmyslu, socializaci venkova, světové festivaly mládeže a studenstva a všechny strahovské spartakiády.
Dokumentoval i srpnovou okupaci v roce 1968 a pohřeb Jana Palacha.
Velkou pozornost ve svých fotografiích Fafka věnoval Emilu Zátopkovi. Mimo jeho sportovní dráhy zmapoval také Zátopkův osobní život, a bývá proto označován za letopisce tohoto sportovce. „Byla to prostě jiná doba. Lidé se tak nebáli pustit si novináře k tělu,“ vysvětluje Kyndrová.
Emil Fafek se narodil v Kuří u Říčan. Přestože se velmi dobře učil, na gymnázium nemohl ani pomyslet. O tatínka přišel ve čtrnácti letech a jeho maminka by ho jako uklízečka na studiích neudržela.
Na přímluvu někdejší senátorky národně socialistické strany a předsedkyně Ženské národní rady Františky Plamínkové, u níž paní Marie Fafková uklízela a prala, však mohl jít mladičký Emil do učení ke slavnému tiskařskému závodu V. Neubert a synové v Praze na Smíchově. Vyučil se retušérem a v roce 1942 byl totálně nasazen do Německa, odkud utekl na jaře 1944 zpět do Prahy.
Název výstavy Ve střehu vychází z knihy Emil Fafek: 40 let fotoreportérem, kterou vydala Mladá fronta v roce 1985. Fotograf ji připravil společně s redakčním kolegou Ondřejem Neffem.
A právě úvodní text cituje Fafkova slova o tom, že fotoreportér musí být vždy „ve střehu“ a sledovat dění okolo sebe.
„Fotografický odkaz Emila Fafka ukazuje, že ve střehu byl po celý svůj dlouhý profesionální život, a řada jeho fotografií se natrvalo zapsala do historie československé fotožurnalistiky,“ konstatuje Kyndrová.
