Stagnace je v běhu to nejhorší. Nejdřív běháte kousek, pak třeba půl hoďky, s kamarádem, dvěma, půlmaratón. Sem tam nějaký závod pro prču jako třeba Run Tour. Pak další, další, překážkový (Spartan), přidáte pejska. Pak sestra přijde s šíleným nápadem na B7. Hranice s přibývající chutí po dobrodružství a touze z fyzické kondice vyždímat ještě kousek, posouváte dál. Tak přišel na řadu můj první závod za hranicemi ČR, Zugspitz TrailRun Challenge.
Kupodivu nebyl problém sehnat tři blázny k naplnění vozu. Sestra to vzdala předem. Ne, že by nechtěla jet, ale v termínu závodu se chystala na dovolenou. Vyměnil jsem ji tedy za tři kamarády, které bych popsal každého podle toho co dělá: Dan/kopačka (běh,fotbal), Tomáš (cyklo,běho,cvičenec) a Zdeněk/MANAžrout (cyklo,běho,cvičenec).
Startovné nic moc, 80 EUR prověřilo taky naše hranice toho, kolik jsme za startovné ochotni utratit. Všechno bylo naplánované v mžiku a nezbylo než čekat, než to nastane. No a je to tady. Poslední balení, příprava věcí, nákup nějakých povzbuzovačů a jupí čerte.
Ještě předtím je třeba podotknout, že Dan si koupil boží batoh Inov8 (ikdyž už ho asi nikdy nevyužije) plus nové trekové hole a botky taky Inov8, Zdeněk si koupil taky nový batoh, Salomon sLab (ten se už stihl doregistrovat na B7, tak minimálně dvakrát za rok ho vytáhne) plus nové karbonové trekové hole, Tomáš si taky koupil nový batoh (který asi naplno nevyužije, dokud ho k něčemu zase neukecáme) a já už měl tak nějak všechno z dřívějška, krom výše zmíněných hůlek.
Naflákali jsme věci do auta (Seat Leon) a bylo to trošku po střechu: výbava plus věci na spaní. Rozhodli jsme se totiž, že nejsme žádná ořezávátka a dáme si to pěkně pod stanem. Odjeli jsme v pět, v Německu kousek za Bayernem první sváča v místním ghettu a pěkně hurá do Rakous. Nížiny se začaly zvedat a náš úžas spolu s tím: ‚Do čeho jsme se to kruci uvrtali?‘
Kousek od cíle (asi 30 minut) jsme se rozhodli, že rozbijem tábor. V nějaké vesničce (nepamatuji si název) jsme hledali vhodné místo, tak aby nás místní nepráskli, nebo nepropíchli vidlema Nakonec kotva padla za místním Penny Marketem. Nastal průzkum blízkého okolí. Asi 20 metrů za Penáčem byla řeka a šílená křoviska. Už byla skoro tma. Stany stojí, my v nich.
V pět ráno budíček, všechno rychle poklidit, v řece se opláchnout (brrrr, kosa jak blázen), ranní hygiena a jedem. Snídaně šampionů proběhla v místní benzince. Kroasán s kafátorem, a jedem do Ehrwaldu. Start nám dle SMS posunuli o hodinu a půl. Takže město bylo prázdné a my mohli parkovat pár metrů od startovní čáry. Boží!
Ještě jsem klukům stihl říct, že kromě nás, by tu měl být dle registrace jeden Čech. Říkám: ‚Bylo by príma ho potkat‘. Při přebírání startovních balíčku jsme si všimli, že někdo za náma mluví česky. Není to náhoda? Byl to on se sestrou, která běžela maraton s cílem jako my, na vrcholu Zugspitze.
Zanedlouho startovali Maratonci. Byla to přehlídka top vybavení a oblečení. Kdo na sobě neměl Salomon jakoby nebyl. Po jejich startu jsme šli k autu se převlíct. Před startem nám kontrolovali povinnou výbavu (poprvé v mé kariéře - příkladný přístup), asi to je tím, že během ročníku 2008 při závodě zahunuli dva běžci. Tato informace samozřejmě přidala na klidu přítelkyním všech zůčastněných.
Samotný start byl super, takových lidí, starší, mladší, tlustí, tenký, všichni se prostě chtěli vydrápat nahoru a my mezi nimi… Drei, Zwei, Eins…
Od začátku jsem říkal, že poběžíme asi dva kilometry a pak na jistotu se do kopce budeme drápat po čtyřech (hůlky, nohy). Plán se naplnil dokonale. Kluci makali, ikdyž byl hic jako blázen. Teplotu neznám, ale lilo z nás jako z konve. Asi po čtyřech kilometrech(ze závodních patnácti s 2200 metry převýšení) shazuji jedno triko a nechávám na sobě jen to funkční a sypeme dál.
Hory naprosto neskutečné, prostředí jak z pohádky, lidé a zvířata (krávy, kozy, ovce) všude kolem trati. Atmosféru to mělo parádní. Ale to vše se mělo změnit (počasí se prý zhorší). První občerstvovačka a čas prohodit pár slov s klukama. Všichni se stále ještě smějí, je to super, pokračujem dál.
Začíná vcelku nepříjemné stoupání, taková jednokolejka, blbě se předbíhá a i naše skupinka se trochu trhá. Před náma nějaký skopčák kříčí ajnundcvancigste méééédchen… Cože? Musíme zabrat. Po tomhle stoupáčku přichází jediná klesací-rovninnatá pasáž, je super se zase proběhnout, vytáhnout kameru a něco natočit. 155 metrů směrem dolů uteklo jako nic a zase stoupáme, tentokrát už v Německu. Začíná trochu přituhovat, kousek nad námi už je dokonce mlha, přesto jsou výhledy stále neskutečné. Hory mi učarovaly, sem se musíme vrátit!
Do další občerstvovačky nás smích ještě nepřešel, radujeme se ze všeho, i ten čas je zatím sympatický. Od dalšího dlabance se už ale jde strmě nahoru, rovnou do mlhy. Tomáš trochu ztrácí dech nebo spíš víru v to, že to dá, ale je statečnej, je to přece jenom v hlavě! Čekáme na sebe a podporujem se. Místy je vidět sníh, ztrácíme cestu (asi jen jednou), ale pokračujeme strmě nahoru. Když se konečně vymotáme z mlhy, všichni pokřikují, Cíííííl ist nicht zooo vajt. Tak tomu jako moc nevěřím, říkám si, vrchol je přece táhmle.
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Zapomněl jsem na to, že výšlap na samotný vrchol byl zrušen kvůli počasí. Za jedním horizontíkem, vidíme bránu sponzora. Euforie… rozbíháme se vstříc konci. Kamery jedou na plné obrátky. V cíli medaile, selfíčko, courání se, chválení se… Hledáme převlíkárnu, protože jsme dole v místě startu mohli odevzdat zavazadlo s věcmi, které chceme nechat převést na vrchol k převlečení. Super nápad!
Převlíkáme se a u toho do sebe sypeme nejrůznější občerstvení, které místní polní kantýna nabízí. Polévka bodla, stejně tak salámy a nejrůznější ovoce. Dál už jen taková rutina - lanovkou na vrchol, další lanovkou do Ehrwaldu, autobusem do cíle. Převlíknout. Autem domů. Doma na oslavu narozenin, odpadnout a spát.
Čas byl nad očekávání, něco kolem 3:20:00. Příště je to jasné, musím být rychlejší a lepší. V nejbližší době nás ještě čeká závod Redbull 400 v Harrachově, B7, Run Tour Plzeň, možná další Predator Race u Plzně, Epotrailmaniacs a doufám, že to je všechno, letos toho mám už plné brejle.
Za rok ale jedem do Rakouska zase, takže kdyby se chtěl někdo přidat, proč ne, stačí mne zkontaktovat na FB Vlastík Vágner.
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
