Je to zvláštní nemoc. Mluví o ní mnoho lidí, řada se domnívá, že jí určitě trpí, a řada ji má, a nechce si to připustit. Německé statistiky z roku 2009 uvádějí, že vyhoří každý třetí člověk. A někteří psychologové tvrdí, že tento syndrom "napadne" během kariéry zhruba čtvrtinu pracujících.
Fáze syndromu vyhoření 0. Pracujete co nejlépe, snažíte se ze všech sil. Přesto máte pocit, že vytyčeným požadavkům nemůžete dostát a že vaše snaha není dostatečně ohodnocena. To je situace, která je typická pro to, abyste syndrom vyhoření nastartovali. 1. Nic nestíháte, vaše práce začíná postrádat systém. 2. Objevují se symptomy neurózy (např. úzkost) spolu s pocitem, že stále musíte něco dělat, avšak výsledkem je jen chaos a další pocit zklamání. 3. Pocit, že "něco uděláno být musí", mizí a nahrazuje ho opačný pocit, totiž že nemusíte nic. Dráždí vás už jen přítomnost druhých, přidává se ztráta veškerého nadšení, cítíte se unavení, zklamaní a vyčerpaní. |
Ať věříme kterýmkoli údajům, čísla potvrzují jedno: burn-out syndrom není žádný rozmar hypochondrů a lenochů. Jde o vážné onemocnění, které je nutné léčit.
Jak vypadá vyhoření?
Popsat příznaky vyhoření není nic jednoduchého. Je jich totiž celá řada a vzájemně se prolínají. Většinou se cítíte vyčerpaní, zároveň můžete být nezvykle zamlklí a netěšit se z toho, co děláte. City jsou jakoby otupělé, v duši se usadí pocit prázdnoty a ztrácíte schopnost hodnocení toho, co prožíváte.
Typický je perfekcionismus - snažíte se nasadit všechny síly k tomu, abyste ve své práci byli dokonalí.
A pak přichází frustrace, začnete pochybovat o smyslu toho, co děláte, přestanete si cenit sami sebe, jste negativní k práci i okolnímu dění. Je jasné, že s takovým postojem si sami sotva uvědomíte, že jste vyhořeli. Všimnout by si toho ale mohli lidé, kteří s vámi žijí.
Signálem pro partnery a příbuzné může například být, že najednou mluvíte o své práci úplně jinak.
Zatímco dříve jste nadšeně vyprávěli, co všechno se během dne přihodilo, teď se jen zhroutíte do křesla a celý večer sotva promluvíte. Odborníci se shodují v tom, že u většiny vyhořelých je v první fázi onemocnění typické nadprůměrné pracovní nasazení. Člověk má velká očekávání a spoustu ideálů, přeceňuje své síly a hýří optimismem.
Co si pamatovat Příznaky, které by vás měly varovat: Psychické: sklíčenost, bezmoc, beznaděj, ztráta sebekontroly – bezdůvodný pláč, podráždění, výbuchy vzteku, strach, pocit prázdnoty, osamocení, apatie, ztráta empatie a odvahy. Fyzické: nedostatek energie, slabost, chronická únava, svalové napětí, bolesti zad, oslabení imunitního sytému, poruchy spánku, kardiovaskulární a zažívací potíže či jiné funkční poruchy, poruchy paměti, ztráta koncentrace, nepozornost a v jejím důsledku větší náchylnost k úrazům. |
Pak přichází zklamání a často i první konflikty v zaměstnání a někdy i v rodině. Také se mohou projevit první tělesné příznaky, jako jsou bolesti hlavy či poruchy spánku. Kdo si totiž myslí, že burn-out syndrom se podepisuje pouze na psychice, mýlí se.
Často je spojen i s bolestmi svalů, zad, s vysokým krevním tlakem, větší náchylností k infekcím a náhlým přibýváním na váze nebo naopak hubnutím.
Stačí léčba dobrým odpočinkem?
Záleží na tom, co si pod odpočinkem představujete. Onemocnění totiž nepřichází náhle, většinou se rozvíjí krok za krokem. A čím déle jej necháte být, tím delší a obtížnější pak je léčba a návrat do normálního života.
Vyplatí se proto nepodceňovat varovné signály a navštívit lékaře, dokud se ještě nic moc vážného neděje. Léčba syndromu vyhoření je totiž složitá, nejsou na něj žádné léky.
Spočívá v individuální terapii, při níž je podstatné obnovení sebedůvěry nemocného. Člověk trpící syndromem vyhoření potřebuje totálně obrátit svět kolem sebe. Musí udělat tlustou čáru za svými dosavadními stereotypy, začít si znovu věřit a radovat se z maličkostí.
Podle odborníků jsou syndromem vyhoření nejvíce ohroženi právníci, profesionální funkcionáři, manažeři, politici, poradci a informátoři, zdravotní sestry, ošetřovatelé, lékaři, psychoterapeuti a psychologové, záchranáři, ale také sociální pracovníci a učitelé, pracovníci u přepážek na poště a poštovní doručovatelé, bankovní úředníci a úředníci státní správy nebo dispečeři, policisté a pracovníci věznic. Vždy jde o osoby, které jsou v kontaktu s dalšími lidmi a jsou závislí na jejich hodnocení. |
Hodně pomáhá změna prostředí, například v lázních dnes najdete řadu programů, které jsou na syndrom vyhoření přímo zaměřeny.
Burn-out syndrom potřebuje čas. Duše totiž zůstává duší a emoce emocemi, ať je doba jakkoli rychlá a technika jakkoli moderní. Nemají-li se potíže vrátit, je nutné stanovit si v životě priority, mít jasně stanovené kompetence a nenabalovat na sebe tisíce povinností, které vám způsobují stres, protože nejste schopni je zvládnout.
Někdy je dokonce dobře změnit povolání. Změna prostředí, které krizi nastartovalo, může být nezbytným krokem na cestě k nápravě.
Bohužel mnozí lidé si něco takového nemohou z existenčních důvodů dovolit. A proto se budete muset spolehnout na to, že se naučíte sebereflexi a budete si klást realistické požadavky.
Rada psycholožky PhDr. Soňa Pančochová, psycholožka občanského sdružení Korunka Luhačovice Jak se mají se syndromem vyhoření vyrovnat například matky malých dětí či ti, kdo pečují celodenně o své handicapované potomky? Ti přece nemohou jen tak změnit svůj život… V první řadě by se o malé nebo postižené dítě měli starat i ostatní členové rodiny. Minimálně jednou týdně by maminka měla mít několik hodin jen pro sebe, aby se mohla odreagovat a odpočinout si. Ať už to bude setkáním s přáteli, návštěva sportoviště, masáž nebo procházka v přírodě. Je také možné využít někoho z okruhu širší rodiny, například babičky, tety, ale také třeba některé organizace nebo placené služby. |
Článek vyšel v aktuálním prosincovém vydání časopisu Zdraví.
