„Tloustla jsem pomalu, moc jsem se nevážila a nadváhu neřešila dalších dvacet let. Smířila jsem se s tím, že při výšce 170 cm mám něco přes devadesát kilo, nosím velikost 50 a 52 a neměla jsem pocit, že by něco bylo zásadně v nepořádku,“ svěřila se Helena Syslová.
„Sice jsem se zadýchávala při rychlé chůzi, o běhu raději nemluvě, ale pořád jsem neměla zásadní motivaci k tomu, abych se sebou něco podnikla. Přidaly se problémy s vyšším tlakem, s klouby, ale pořád to pro mě nebyl důvod k zásadní změně,“ napsala.
Občas se prý rozzlobila při výběru oblečení nebo při pohledu na fotografie z dovolené, sem tam zkusila nějakou „zaručenou“ dietu, ale nikdy nevydržela. „A když jsem něco málo shodila, za chvíli byla kila zpět. Přitom nemohu říci, že bych měla málo pohybu, ale na váze se to nikdy moc neprojevilo.“
Potíž byla ta, že Helena nedodržovala zdravou životosprávu, dost často si prý dopřála pořádnou porci jídla a obvykle i něco sladkého. V té době si tloušťku moc nepřipouštěla.
Zlom přišel s hormonálními změnami po padesátce a potížemi se žlučníkem. Kila přibývala, a když ručička na váze skočila na 106 až 108 kg, Heleně došlo, že je nejvyšší čas na radikální změnu.
„V té době jsem absolvovala operaci žlučníku a před i po ní velice nepříjemnou dietu. Hmotnost spadla pod stovku a já zjistila, že se mi lépe chodí, mám víc energie a mnohem lepší náladu. Rozhodla jsem se, že se sebou musím něco udělat, a začala se více zajímat o to, co, jak a kdy jím.“
Helena nastartovala kolotoč pokusů, omylů i jojo efektů, občasné bezmoci a vzteku, že se hmotnost nehýbe, a pokud ano, tak směrem nahoru. „Když jsem se naštvala, šla jsem se najíst a po nějaké době už jsem zas měla přes stovku a cítila se jak malý slon.“
V té době náhodou narazila na článek o životním stylu založeném na principech metabolické rovnováhy. „Vysvětlení mi přišlo rozumné a hlavně v porovnání s ostatními dietami, které jsem zkoušela, se mi dodržování zásad nezdálo náročné. Tři jídla denně a dostatečně velké porce, abych neměla hlad – to bylo neskutečně lákavé. Nedělala jsem si iluze o tom, že se zbavím nabraných kil za krátkou dobu. Jako bonus jsem vnímala také to, že jsem se nemusela dřít v posilovně, protože začít s intenzivním cvičením při velké nadváze není lehké a já intenzivní pohyb zas tak moc nemiluji,“ uvedla a dodala, že si zvolila chůzi, jízdu na kole, občasné cvičení a plavání.
To, že hubla pomaleji, jí vůbec nevadilo. „Přestal mě zneklidňovat pohled do zrcadla, neodmítala jsem fotografování a hlavně se mi výrazně zlepšil celkový zdravotní stav. Mám dostatek energie na všechny aktivity, v pohodě doběhnu vnoučata, řádím s nimi na výletech i na hřišti a změnila jsem se také ve vztahu k okolí – jsem mnohem lépe naladěná, více společenská, rychlejší při pohybu a celkově aktivnější. A začala jsem ráda nakupovat i oblečení, změna k velikosti 44 je báječná.“
Když klesla Helenina hmotnost pod 85 kilo, hubnutí se zastavilo. „Hledala jsem nějaký způsob, jak organizmus znovu nastartovat, a pátrala jsem po nových inspirativních receptech. Objevila jsem na Facebooku energickou Petru, která sama významně zhubla, a její rady a recepty Fit a Fresh, založené právě na těch zásadách výživy, kterým dávám přednost. Pod jejím dohledem jsem shodila dalších kila na krásné číslo 78 a hodlám ještě pokračovat. A tvrzení, že je hubnutí po padesátce obtížné až nemožné? Je sice pomalejší, ale jde to, když mám na paměti, že věk je jen číslo!“
