Brunner zaběhl historicky nejlepší český výsledek, co se týče času i umístění. „Třeba tohle teď někomu jinému ukáže, že se dá udělat cokoliv. Jenom je potřeba věřit sám sobě a jít za tím,“ říká člen Enervit Teamu.
Když jste loni dokončil svůj první Spartathlon, vyprávěl jste o závěru jako o nejemotivnějším okamžiku své kariéry. Co jste cítil letos, když jste si běžel pro bronzovou pozici, historicky nejlepší české umístění v závodě?
Probíhat Spartou a blížit se ke králově soše je vždy takový gejzír emocí, že člověk ani neví, co se mu v tu chvíli honí hlavou. Já měl do posledních metrů strach, že mě určitě někdo předběhne, takže jsem se pořád otáčel a nedovolil si zpomalit. Když se pak ke mně na začátku finální rovinky připojili dva kluci se zapálenými pochodněmi, asi se divili, kam se pořád ohlížím. Doběhnout na medailové pozici byl můj sen. A splnil se mi. Přál jsem si bojovat s těmi nejlepšími jako rovnocenný soupeř, a to se mi povedlo.
Před 42. kilometrem jste se dostal do čela. Chtěl jste být už takhle brzy na špici, nebo jste si podle plánu jel své tempo, které znamenalo vedení?
Běžel jsem na pocit. Neměl jsem přesnou informaci, jakým tempem běžím. Na hodinkách jsem si zapnul jen stopky a prostě jsem běžel. Běželo se mi fajn. Když jsem doběhl prvního, hlavou se mi mihly dvě varianty. První byla, že bych neměl běžet na čele. Najednou je to ohromná zodpovědnost, všichni ostatní vás ženou před sebou. Objevil se vnitřní hlas a říkal: Zpomal, zařaď se někam dozadu, kam bys měl patřit a nech ty nejlepší, ať tě předběhnou. Druhá varianta byla pokračovat, tu zodpovědnost převzít a prostě jim utéct. Dokázat, že s nimi můžu bojovat jako rovnocenný soupeř a že se mnou musejí počítat. Zvolil jsem druhou variantu a běžel jsem. (smích) Držel jsem se hesla, které řekla výborná ultraběžkyně Camille Heron: Pokud chceš být nejlepší, musíš se chovat, jako bys nejlepší byl. Jinak budeš pořád jen jeden v davu za těmi nejlepšími.
Ve vedení jste se držel hodně dlouho, na prvním místě jste byl téměř 120 kilometrů. Co jste si během nich říkal a jak jste se cítil?
Běželo se mi parádně, žádný problém. Byl to prostě den, jaký jsem si vysnil, takže už zbývalo si ho jen prožít. Můj náskok nebyl veliký, maximálně okolo osmi minut. V polovině tak dlouhého závodu to je nic. Důležité ale bylo, že se celé pole běžců roztrhalo a náskok na další se zvyšoval.
Jaké pocity následovaly, když šli před vás dva konkurenti, pozdější zlatí a stříbrní muži závodu?
V dlouhém stoupání okolo 150. kilometru jsem pod sebou viděl tři čelovky. Bylo mi jasné, že jedna z nich je Katalin, pozdější vítězka žen, a ty dvě další jsou chlapi. Čekal jsem Poláka Radzikowského, kdo byl další, jsem nevěděl. Andrej mě předběhl před finálním stoupáním, šel hodně ostře, nemělo v tu chvíli smysl s ním bojovat. On v tomhle místě běhá vždy ostře a za kopcem většinou odpadne a zvolní, letos mu to ale vyšlo. Ital šel přede mě taky v kopci, někde okolo 200. kilometru. V tu chvíli byl Polák už hodně daleko a mně bylo celkem jedno, jestli budu druhý, nebo třetí. Hlavně jsem nechtěl být čtvrtý.
Radek Brunner narozený 5. prosince 1974 2016 1. místo MČR 100 km 2015 1. místo MČR 100 km rekordy |
Zdá se, že nohy jste skutečně připravil tak, aby se zbláznily radostí, jak jste říkal v předzávodním rozhovoru. Přišla vůbec za oněch 246 kilometrů nějaká krize?
V podstatě žádná nedorazila. Měl jsem v hlavě nastavený program: běžím až do cíle a v pohodě. A tohoto programu jsem se držel. Po 120 kilometrech jsem si udělal rychlou kontrolu těla a mohl konstatovat, že se cítím, jako bych ještě nevyběhl. Ten den jsem si ověřil, že správně nastavit hlavu znamená pro ultra velmi hodně. Dostavily se snad jen dvě menší krize, ale ty se týkaly spíš doplňování energie, potřeboval jsem do žaludku dostat trochu normálního jídla, aby mohl zase správně fungovat. To se povedlo a já mohl upalovat dál.
Před Spartathlonem jsme se bavili právě i o vašem výživovém plánu. Mohl byste ho popsat?
Posledních 14 dní před závodem jsem užíval Enervit Carbo Flow, který podporuje okysličování svalů. Celý závod jsem pak absolvoval na šest litrů energetického nápoje Enervitene Sport, asi tři energetické koncentráty Enervitene Sport a tři tyčky Enervit Power Sport Competition. Plus pár kousků banánu, sušenek, dvakrát jsem si dal trochu rýže a dvakrát polévku. Plus nějaká kola a voda. Určitě by bylo dobré sníst toho ještě víc, ale tím, že jsem jedl neustále, průběžně a v malých dávkách, energie tolik nemizela a i ve finální fázi závodu jsem byl v pohodě. Po závodě jsem jedl vše, co bylo. (smích). Regenerační nápoj Enervit R2 jsem bohužel zapomněl v kufru v Aténách...
Nohy ladím, aby se na startu 246 km radostí zbláznily |
Jaké vůbec panovaly v Řecku podmínky?
Bylo tradiční spartathlonské počasí, tedy foukal mírný vítr, pálilo slunce a bylo vedro. Asi okolo 30 stupňů. Hodně jsem se přes den chladil a vedro mi nevadilo. Téměř celou noc jsem pak proběhl v tílku, i když v noci naopak teplota klesla někam pod 10 stupňů. Až asi 20 kilometrů před cílem jsem už byl tak vymrzlý, že jsem si vzal triko s dlouhým rukávem, které jsem měl připravené na checkpointu na 160. kilometru a od té doby jsem ho měl uvázané okolo pasu.
Co byste označil za hlavní věc, která vám pomohla ke splnění snu a historickému výsledku? Byla to příprava směřovaná k jedinému vrcholu?
Jednoznačně fokus na konkrétní den, konkrétní závod. To, že jsem si ten den v hlavě promítal každý trénink, každý den. Věřil jsem si. Půl roku před Spartathlonem jsem cítil, že poběžím o podium. Nikdo, komu jsem to řekl, mi nevěřil. Pro všechny jsem byl blázen, který má nesplnitelný sen. Já to ale tak cítil a věděl jsem, že to dám. Třeba tohle teď někomu jinému ukáže, že se dá udělat cokoliv. Jenom je potřeba věřit sám sobě a jít za tím.
