Co nemají dělat horní končetiny
U práce horních končetin je třeba myslet na to, že pohyb se sice provádí v rameni, ale je veden loktem. Ruka tedy funguje jako kyvadlo, loket v roli závaží udává poloměr pohybu, zatímco rameno je jen ve funkci osy, která musí být dostatečně uvolněná. Většina běžců má snížený rozsah pohybu rukou. Ideální styl při čtyřstovce na ovále sice při maratonu nebo jiném vytrvalostním běhu neudržíte a je to energeticky nevýhodné, ale něco z toho efektivního krásného pohybu byste si odnést měli.
Postavení hlavy a trupuO tom, v jakém postavení by se měli nacházet hlava a trup jsme psali v tomto článku minulý týden.  |
Bestiář nejobvyklejších běžeckých stylů vycházejících ze špatné práce rukou obsahuje následující škodlivé styly:
Zupák: U běžců vyznačujících se ztvrdlou prací v ramenních kloubech a celkovou neuvolněností, s nepohyblivou hrudní páteří nebo u těch, kteří se nadechují horní polovinou hrudníku a málo využívají brániční dýchání, nevychází pohyb rukou z ramen, ale celého trupu. Pohyb je toporný a působí u běhu strojově. Protože je tento styl většinou způsoben stresem nebo bolestí, při kterých se tělo běžce automaticky stáčí dovnitř, je potřeba tyto faktory odstranit.
Máchání prádla: Ruce běžce jdou přes sagitální osu těla, což ho zbytečně rozhoupává do stran a nutí jej zbytečně aktivovat břišní svaly. Protože v běhu má být všechen pohyb veden dopředu, ne do stran, je tento způsob běhu zbytečně energeticky náročný.
Pijan panáků: Běžcovy lokty by měly svírat úhel devadesáti stupňů s tím, že se o asi deset stupňů více uzavřou v pozici před tělem a o deset stupňů otevřou při pozici za tělem. Pijan přehání fázi před tělem a ruce příliš zvedá. Běžkař si zase neuhlídá loket v zadní pozici a nechává jej příliš otevřený.
Běžkař: Je verze, při které si běžec neuhlídá loket v zadní pozici a nechává ho příliš otevřený.
Zajíc: Běžec z nepochopitelných důvodů nechává zápěstí příliš volné a v pozici ruky vzadu si prapodivně hrábne za tělem, patrně loví zajíce běžícího za ním.
Bijec: Ruka je extrémně zatažená v pěst, možná z důsledku vyčerpání, a aktivuje celé rameno. Výsledkem je zbytečná ztuhlost těla vedoucí k vyšší energetické náročnosti běžeckého stylu.
Bubeník: Přehánění práce paží při neadekvátním tempu vede k následnému neekonomickému a přetěžujícímu stylu běhu. Ve chvíli zrychlení či do kopce je práce rukou potřebná, ale běžíte-li rychlostí 6 min/km, nemusíte máchat rukama jako Usain Bolt na stovce. Opravdu ne.
Šmirglovač kyčlí: Malý rozsah pohybu rukou, které jsou postaveny příliš nízko, nutí běžce k pohybu a následné rotaci celého trupu, který tak přetěžuje.
Co nemají dělat dolní končetiny
Zatímco špatná pozice rukou vám může být i při běhu odpuštěna za dobré chování, dobré postavení nohou a došlap jsou naprosto nezbytné. Je dobré vědět, že místo prvního kontaktu se zemí při běhu je odlišné od místa, ze kterého se při běhu odrážíte. V této fázi byste měli mít těžiště nad chodidlem. Pokud toho neumíte docílit náklonem těla, je dobrou metodou nácviku aktivní „podkopnutí“ nohy pod sebe. V opačném případě budete sami sebe výrazně brzdit, protože se vaše tělo před každým dalším odrazem bude muset zastavit.
Nohy čitelné do „X“
Nohy čitelné do „O“
Nohy jako z čítanky
Ať už jsou vaše nohy do „O“ nebo do „X“, měli byste běhat „na šířku boků“. Pokud vás maminka učila dávat si při chůzi nohu před nohu, při běhu na to zapomeňte. Stoupněte si nad silniční čáru a uhlídejte své nohy v běhu tak, aby se na pomyslné čáře mezi sebou nekřížily a byly nepatrně od sebe. Pohyb dolních končetin při běhu vychází z kyčlí, takže je dáváme trochu zkoseně dovnitř všichni, ale kolenní klouby by měly zůstat v ose těla. V opačném případě riskujeme přetížení a zranění vazů, úponů na vnější („ikskaři“) nebo vnitřní („óčkaři“) straně kolen a také chrupavek a menisků.
Ťapkal: Pokud má běžec zkrácený rozsah pohybu v kyčli, neudělá dlouhý krok a jeho běh se omezuje na ťapkání, čímž snižuje rychlost i efektivitu běhu. Krok vytrvalostního běžce sice není tak dlouhý jako na rychlé stovce, ale pořád má být dostatečně dlouhý, s větším úhlem rozsahu v kolenním kloubu.
Patař: Těžkou chybou je propnuté koleno při kontaktu se zemí následované neodvratným dopadem na patu. Celý náraz těla je v takovém případě směřován do kyčle, kde dochází k přetížení kloubu. Zvednutá špička, která dopad na patu logicky doprovází, je pak příčinou nutnosti výrazné aktivace přední části holenních svalů, což může v konečném důsledku vést k bolesti holení a zánětům okostic.
Platfusák: V ideálním případě by měl běžec dopadnout na přední část chodidla s rovnoměrným zatížením hlezenního kloubu a odrazem přes špičku. Většině běžců ale klenba spadne a odrazí se v jakési rotaci. To souvisí s nestabilitou kotníků, kdy je jedna strana těla přetížená. Vnitřní strana kotníku je příliš uvolněná, vnější zase zkrácená a na zevní straně kotníku může kvůli této nerovnováze dojít k přetržení vazů. Nápravným opatřením jsou kompenzační cviky proti plochonoží a důkladně prováděné odrazové části běžecké abecedy, které kotníky posilují.
Mánička je typická pro běžce, kteří výrazně vytáčí dolní končetiny v kyčelních kloubech zevně. Pohyb tedy opět není ideálně dopředu, ale do stran, což je neekonomické a přetěžuje to především kyčelní kloub.
