Manžel jí zemřel při pádu ze střechy v době, kdy čekala třetí dítě. Přiznává, že ač ji tato událost převrátila život vzhůru nohama, paradoxně jí zajistila také popularitu a pomohla dostat se dál.
„Publikum blogu i knih se začalo rozrůstat chvilku předtím, než Honza zemřel, ale je pravda, že po tragédii jsem místo mateřství a svobodné výchovy začala otevřeně psát o smrti, což přitáhlo nové lidi. Být ve dvaatřiceti těhotnou vdovou je hluboký lidský příběh, kterého se každý novinář chytne.“
Osobní tragédie pomohla Veronice Hurdové uvědomit si, že zemřít je zcela přirozené a že nemá cenu se zabývat věcmi, které nelze ovlivnit. „Já jsem o smrti dřív vůbec nepřemýšlela. Teď naopak žiju s vědomím smrti každý den. Možná proto jsem o ní napsala knihu a pořád házím střípky svého života na blog.“
Občas spisovatelce pomůže se pořádně vyplakat. Ať už je to sebelítost, smutek nebo i radost. Se ztrátou partnera se sžívá neustále, nesnaží se ji však vymazat ani potlačit.
„Pro pozůstalé může být stresující, když se je někdo snaží napasovat do nějakých fází prožívání smutku a oni se do toho prožívanou zkušeností zrovna netrefují. Vlastně jediné, co jsem dělala, bylo to, že jsem se na sebe snažila být hodná.“
Veronika Hurdová (34)
|
Veronika Hurdová měla štěstí, že se díky prodeji svých knih a besedám, kterých má několik desítek za rok, nedostala do existenčních potíží. Dokonce má pozvánek na akce více, než je v reálu možné zvládnout. Kvůli tomu také přestala s osobními konzultacemi. Musela si totiž nastavit limity, aby měla dostatek sil a energie zvládat práci i výchovu svých dětí. Přes den se jim věnuje, aby mohla večer a v noci pracovat.
Podle ní se každé dítě rozvíjí úplně jiným tempem, jak samo potřebuje, pokud ho necháme a nemanipulujeme jím ve snaze ho natlačit do různých škatulek.
„Obecně nechávám Grétě volnost učit se, o co má zájem, zároveň ale zpovzdálí hlídám, aby byla schopná naplnit to, co si žádá stát: znala všechna písmena, uměla počítat do dvaceti a tak dál,“ popisuje autorka, jak funguje vzdělávání nejstarší dcery, kterou učí doma.
Že na ni někteří lidé koukají skrz prsty ji ani v nejmenším netrápí. Chodí bosa po městě a od mala je zvyklá jít proti proudu.
„Vždycky jsem měla svou hlavu. Jenom jsme s tím tenkrát dost bojovala. Nikam jsem nezapadala a měla jsem pocit, že jsem špatná, že bych asi zapadat měla. V pubertě jsem prožila poměrně bouřlivé období vzdoru. Dneska svoji divnost beru jako pozitivum. Už nepotřebuju nějaké utvrzení zvenku, že jsem v pořádku, umím si ho zařídit sama.“
