Na svém blogu Krkavčí matka píšete, že jste vždycky byla „ta divná“. V čem?
Odmala jsem se stranila lidí. Měla jsem trávit čas se svými vrstevníky, mě ale děti nebavily. A stejně tak jsem asi nebavila já je. Neměla jsem žádné kamarády. Když nás byl ve třídě lichý počet, vždycky jsem byla ta, co sedí sama. Měla jsem svůj svět, do kterého jsem utíkala. Dlouho to bylo kreslení, posléze přibylo i psaní. Tam jsem se cítila bezpečně, na rozdíl od světa lidí, který byl pro mě strašně nesrozumitelný. Emoce mě mátly, nechápala jsem, co a proč to ti kolem mě dělají. Teď už mám lidi „nakoukané“, a i když jim pořád moc nerozumím, vím, co od nich čekat. A mám dokonce už i kamarády.
11. června 2020 12:00
