Unschooling (dalo by se volně přeložit jako neučení) je výuková metoda založená na přesvědčení, že nejlépe se dítě učí ve chvíli, kdy je na to samo připraveno a má k tomu chuť. Ve školní třídě s dvaceti až třiceti dětmi, daným rozvrhem a osnovami ale není čas a místo řešit, co se komu chce a nechce.
"Je to naprosto fascinující a my s mužem jsme byli a stále jsme nadšení z toho, jak všechno může hladce plynout, protože jsme v dětských letech možnost být svobodně tím, kdo opravdu jsme, samozřejmě neměli. Naše děti se naučily samy jezdit na kolech, bruslit, lyžovat, a to velmi rychle. Naše role? Pořídili jsme jim brusle, došli s nimi na led a odhrabali tam sníh. Naše rodičovská role je 'pouze' v tom, že vytváříme podmínky, vytváříme zázemí a v neposlední řadě děti milujeme. A ony to vědí," popisuje svou zkušenost s unschoolingem Lucie Suchá Groverová, matka pěti dětí a spisovatelka.
Kritikové současného školského systému mu vyčítají hlavně přílišné memorování informací a důraz na znalosti, které nemusí dítě pro svůj budoucí život vůbec potřebovat. Ostatně těžko z dnešního pohledu odhadneme, co bude důležité za dvacet let, a co zůstane za pár let zapomenuto. Důraz proto dávají více na schopnost kritického myšlení a získání si relevantních informací a zdrojů sám.
Na učení nepotřebujeme lavice
Unschooling je většinou chápán jako jedna z metod, která se dá aplikovat při domácím vzdělávání dítěte. Důraz je zde na tom, že se dítě aktivně zapojuje do učebního procesu a není do něj nijak nuceno - pokud je unavené, může si zdřímnout, pokud ho to už nebaví v domě, rodič se tomu přizpůsobí a jdou si zahrát s míčem do parku nebo třeba společně chystat oběd. Podle příznivců unschoolingu se totiž učíme neustále, nejenom když sedíme v lavici a dáváme pozor, co píše paní učitelka na tabuli.
S praktikováním této metody to ale podle Lucie není v Česku příliš jednoduché, je potřeba najít školu nebo jinou přezkušující organizaci, která bude mít pochopení.
"Naše děti vzděláváme pod záštitou Asociace domácího vzdělávání a mají na prvním stupni výborné metodičky, které je v polovině a na konci roku přezkušují a které respektují právě ten jejich osobní rytmus. Obě ženy mají každá tři děti, které prošly domácím vzděláváním a nyní jsou do jednoho na vysokých školách. Vlastní zkušenost je nenahraditelná," popisuje žena, která se kromě vzdělávání dětí věnuje také designu a psaní. Problémy podle ní nastanou na druhém stupni, kdy se tempo přiostří a přibudou nové předměty.
Přichází nechuť s povinností?
"Náš syn v současné době ukončuje osmou třídu a je druhým stupněm velmi zklamaný. Trvalo mu rok, než se přizpůsobil osnovám a učil se to, co ho vůbec v tu chvíli nezajímá. Celou šestou třídu měl v souvislosti s učením zdravotní problémy a na některé své oblíbené zájmy úplně rezignoval, přitom osobnímu psaní a čtení dříve věnoval ohromné množství času a úsilí. Není čas, není chuť. Mrzí mne, že v tomto ohledu tlačíme syna do způsobů, se kterými se neztotožňujeme, ale zatím hledáme možný realizovatelný způsob, jak se podobným situacím se do budoucna vyhnout," shrnuje obtíže při střetu s nároky klasického vzdělávání Lucie s tím, že syn ale měl na vysvědčení samé jedničky, i když to po něm rodiče nepožadují.
Školy hrou |
Jednou z nejčastějších námitek proti vzdělávání dětí doma bývá, že jim bude chybět společnost vrstevníků a nedostanou dostatek času a prostoru k naučení se základních sociálních dovedností. "Na tohle se nás lidé ptají neustále," stěžuje si na svém blogu třiadvacetiletá Idzie Desmaraisová z kanadského Montrealu. "Děti, co se vzdělávají doma, totiž netráví své dny izolované a o samotě. Chodíme ven, bavíme se s lidmi, pracujeme s nimi na různých projektech, je to mnohem autentičtější způsob socializace, než jaký nabízej školy. Při pomyšlení, že do školy se chodí jenom proto, aby člověk nebyl sociálně neobratný, mi naskakuje husí kůže," píše a dodává, že na velkých skupinách dětí stejného věku, které tráví celý den v jedné budově, se jí nezdá nic přirozeného ani výchovného.
Lucie Suchá Groverová s manželem a dětmi tráví spoustu času na cestách ve svém obytném karavanu, ať již je cílem pracovní povinnost jednoho z rodičů nebo jen touha poznat něco nového. Na cestách děti navštěvují zajímavá místa, muzea a zároveň pracují na společných projektech na různá témata, starší pak absolvují hodiny jazyků přes Skype, učí se samy nebo s pomocí Lucie nebo jejího manžela Radka. "Nedávno se u nás jedna redaktorka zajímala, jak se děti učí. Skončilo to hodinou žurnalistiky, kde se vyučující stala ona sama," směje se Lucie při připomínce toho, jak dychtivé po znalostech jsou její potomci.
Dětská školní demokracie
Internátní škola Summerhill v britském Suffolku je známá po celém světě jako první demokratická škola, ve které mají děti vliv na to, co se kdy budou učit a hlavně jakým způsobem. Je na nich, jestli si předmět nechají vysvětlit od učitele, nastudují ho z knih, nebo se budou učit společně s kamarády. To neznamená, že na škole vládne chaos a děti nejsou svazovány vůbec žádnými pravidly - nemohou třeba proležet celý den v posteli, sledovat televizi, hrát počítačové hry ve třídě nebo se sebrat a odejít ze školního pozemku (starší děti ale mohou odpoledne navštěvovat město).
Škola je demokratická v tom ohledu, že je ve většině otázek řízena školní radou, která se schází dvakrát týdně a ve které má každý přítomný, ať již dítě, nebo učitel, hlas o stejné váze. Děti nejsou v Summerhillu za své počínání známkovány a nedostávají vysvědčení, pokud to není potřeba pro přihlášky na školy, na které se dále hlásí.
Co je to demokratická škola Summerhill?
I do České republiky již začaly pronikat myšlenky přirozeného učení a pomalu se rozrůstají i řady alternativních školských zařízení snažících se nabídnout dítěti co nejindividuálnější plán (jejich seznam najdete zde). Kromě lesních školek a škol mezi nimi najdete i školy kombinující klasické a alternativní způsoby vzdělávání. Většinou je ale spojuje menší počet žáků, důraz na znalosti a schopnosti každého dítěte a komunitní charakter.
"Ze své podstaty jsme naprogramováni žít a objevování dalších a dalších věcí je velikým dobrodružstvím. Osobně jsem velmi vděčná za všechno, co jako rodina prožíváme. Učíme se od sebe vzájemně. Někdy jsme více uvnitřnění a více doma, jindy zase objevujeme svět. Stává se velmi často, že když jsme mezi ostatními lidmi, upoutávají na sebe naše děti pozornost. Jsou nepřehlédnutelné. Ta nepřehlédnutelnost není způsobena nějakým nevhodným chováním. Ty děti jsou jednoduše samy sebou, a to je veliká síla, která přitahuje," uzavírá naše povídání Lucie Suchá Groverová.
Líbí se vám principy unschoolingu?
 |
