Kateřina Králová je pedagožka, která s dětmi pracuje už více než patnáct let. A právě ona je autorkou principů Nevýchovy a snaží se je šířit mezi další rodiče. Podle svých slov je jedním z důvodů to, že na tak důležitý životní úkol, jako je výchova, nás nikdo nepřipravuje, přestože se bude týkat většiny z nás.
Kateřina věří, že dítě je v podstatě hotový člověk: "Už teď v sobě všechno má. Jen vrůstá do rodiny a společnosti. Není třeba ho nic učit, učí se samo. Od svých nejbližších, rodičů a učitelů. Učíme ho tím, jací jsme, co děláme, jaký život žijeme, ne slovy nebo postupy. Stačí mu být partnerem a žít vlastní život podle svého nejlepšího vědomí. Dítě je v tomhle geniální, učí se nápodobou, saje do sebe všechny poznatky i vzorce chování. Jakákoliv snaha navíc, je navíc."
Tabula rasa, nebo divoké zvíře?
Nutkání dítě formovat a usměrňovat podle ní vychází z klasických koncepcí pedagogiky. Vidí ho jako takové ničím nezasažené "divoké zvířátko", které by se nám bez výchovy mohlo vymknout z rukou, přerůst přes hlavu, vyrůst v kriminálníka. Druhý pohled káže, že dítě je nepopsaný list, co do něj nezapíšeme, to v něm není. Je v podstatě hloupé, potřebuje, abychom ho učili, ochraňovali ho, pečovali o něj a jeho vývoj, budovali mu sebevědomí. Nevýchova však nevychází ani z jednoho z těchto pohledů.
"Víme, že dítě je skvělé a má v sobě všechno už teď. Není potřeba rozvíjet jeho sebevědomí, protože je si úplně vědomo sebe sama, alespoň dokud ho o to klasickými výchovnými postupy nepřipravíme. Já jako rodič potřebuji dělat jen pět věcí: milovat ho, důvěřovat mu, inspirovat ho vlastním životem, nepřekážet mu a užívat si společný čas. Pokud mám teď ve výchově jakékoliv trable, je to výsledkem toho, že k dítěti takto nepřistupuji," tvrdí Kateřina Králová.
Jak taková nevýchova vypadá? V první řadě žádné moralizovaní dítěte. Slova jako špatný, zlobivý, ošklivý jsou zapovězena. Dále je to akceptování faktu, že dítě nejlépe ví, co potřebuje, a v tu chvíli si o to řekne. Základem nevýchovy je pak kvalitní komunikace na partnerské úrovni. Podle Kateřiny Králové je dítě schopné pochopit a vymyslet vlastní řešení, pouze se musíme dostatečně snažit mu vysvětlit, co se děje a proč. "Máme na to takovou pomůcku. Řekla bys tohle kamarádce? Chovala by ses k ní takhle? Pokud ne, tak to tak neříkej ani dítěti. Je jenom menší, ne hloupější," dodává.
Výchova dobrým příkladem
Nevýchova podle Králové neznamená nechat dítě jako dříví v lese. Změna přístupu podle ní zkvalitní vztah a vzájemný respekt. Ale nevyrostou z takových dětí nevychovaní fracci, kterým na nikom nezáleží?
"Výchova i nevýchova není o tom, co říkám. Jde o to, co skutečně dělám. Pokud se já budu chovat morálně, dítě se to ode mě může naučit. Pokud ho budu poučovat o úctě k lidem a přitom za rohem budu pomlouvat důchodce, dítě to pozná. Nevím, kde jsme přišli k přesvědčení, že ho můžeme takhle lehce oblafnout. Pokud ale bude jeho dovednost, třeba zdravení, výsledkem strachu, špatného pocitu, nestojí na pevných základech. Představte si sami sebe. Děláte s radostí věci, které jste se naučili proto, že vás někdo strašil?" ptá se rodičů pedagožka a lektorka. Podle jejího názoru je právě moralizování a nucení dětí do činností, o jejichž smyslu nejsou přesvědčeni, živnou půdou pro vymezování se vůči rodičům.
Liberální výchova radí přistupovat ke všem dětem jako k rovnocenným partnerům.
Podobně reaguje i na výtku, že liberálně vychovávané děti se nebudou umět a chtít přizpůsobit ve škole nebo zaměstnání. Nevýchovnou odpovědí je, že nejlépe se přizpůsobí ten, kdo tak dělá ze svého rozhodnutí. "Pokud se mě ptáte, jestli chci, aby mělo moje dítě disciplínu, aby dělalo věci, o kterých není přesvědčené, které mu z žádného úhlu pohledu nedávají smysl? Jestli chci, aby poslouchalo bez vlastního názoru? Aby nevědělo, co chce a tvořivě nepřistupovalo ke vztahům i konfliktům? Pak je moje odpověď ne. Takovou disciplínu bych pro něj skutečně nechtěla. Myslím, že je dobré mít vybudovanou vůli. Na to není potřeba zásah zvenčí." říká Králová. A dodává, že dítě, které něco těší, dokáže dělat jednu činnost hodiny. Jde za nějakým výsledkem, naučí se překonávat překážky a ví, co musí obětovat, aby dosáhlo svého cíle.
Vždycky se jde dohodnout
Jsou však situace, jako je přecházení silnice, kdy může být v ohrožení zdraví, nebo dokonce život dítěte. Opravdu se s nimi dá v takovou chvíli diskutovat a obejít se bez moralizování? Malé dítě přece nechápe, co je to nebezpečí. "Já se s dětmi opravdu na všem domluvím. Už od dvou let jsme se domlouvali se synem mého muže. Klouček třeba hlídal, jestli můžeme přejít přes ulici. A byl to, on, kdo zavelel, že jdeme. Prostě mu vysvětlím, že se toho bojím, nemám z toho dobrý pocit a uvítala bych jiné řešení. Nestraším. Říkám, co cítím. Protože v tu chvíli tomu dítě rozumí a může spolupracovat," vysvětluje filosofii nového směru liberální výchovy Kateřina Králová.
V tom, že není dobré na dítě křičet ani ho moralizovat, souhlasí psycholožka dr. Lidmila Pekařová. Stejně tak, že nesmíme likvidovat jeho samostatnost neustálou "pomocí" a odpovídáním namísto dětí. Zároveň je však doktorka Pekařová přesvědčená o tom, že dítě potřebuje řád a jasná pravidla, stejně jako vhodnou edukaci.
Nevyrostou z nich fracci?
"Musí být postavené pravidlo, třeba na schody jen s tátou nebo mámou v zádech, sám ne. Potom nechám dítě prožívat. Až poleze na schody, tak nekřičet, nenapomínat, ale jít k němu, mlčky ho sundat dolů a udělat to správně. Čili vrátit se s dítětem tam, kde jsme se dohodli, a nechat ho znovu šlapat po místnosti a čekat, že už na schody nepoleze. A když poleze, opakujeme 'správný postup'. Toto je edukace. Rodič nepotřebuje poučovat, to je základ špatně vedené osvěty ve školách," domnívá se Pekařová, autorka knihy výchovných návodů Jak žít a nezbláznit se.
Hlavní kritika liberálního přístupu k výchově spočívá v tom, že se dítě neučí disciplíně a přizpůsobivosti. Podle nedávno zveřejněného názoru švédského psychologa tak z dětí vyrostou sobci, kteří nejsou ochotni se nikomu a ničemu přizpůsobit. A celá rodina se přizpůsobuje jim, třeba ve výběru dovolené. "Možná by většina Švédů situaci ve Švédsku popsala zcela jinak než v článku zmíněný pan psychiatr. Protože přesto, že je psychiatr, může mít nějaký vlastní problém s autoritou a potřebou, aby byla poslouchána. Já jsem kolem sebe možná měla stovky anomálních dětí, protože bych se to neodvážila říct o žádném z nich. Prostě proto, že to není pravda," trvá na svém názoru Králová. Liberální výchova podle ní nespočívá v neustálém ustupování dětem, ale ve hledání nejlepšího řešení pro všechny.
Co k tomu potřebuješ?
S tím souhlasí i Marcela Hervířová, která své tři děti vychovává liberálně. Osvědčilo se to zejména u devítiletého syna s Aspergerovým syndromem, který občas trpí záchvaty vzteku. Odborníci rodičům poradili záchvatům předcházet, což vzhledem k chlapcově nevyzpytatelnosti není snadné.
"Když pak chtěl syn někam jít nebo něco koupit, raději jsme mu to slíbili, i když se nám nechtělo, nebo se to nehodilo. Pak jsme doufali, že na to zapomene, celé se to komplikovalo a on byl urputnější a urputnější. Teď už víme, že můžeme říct ne, pokud mu to vysvětlíme. Teď zrovna nemáme čas, musíme nakoupit, půjdeme do muzea v pondělí. Nebo teď ti nemůžu koupit auto, mám málo peněz."
Hervířová si také pochvaluje, že situaci často vyřeší pouhá dobře mířená otázka: co k tomu potřebuješ? A popisuje další situaci, kdy její dcera nechtěla odejít do školky, přestože se den předem těšila. Po chvilce povídání se ukázalo, že se holčičce nelíbí kalhoty, co jí maminka vybrala. Po jejich výměně už prý probíhal odchod do školky bez dalších problémů.
