Bojíte se změn, cizího prostředí, neznámých lidí, nových projektů. Neradi se něco nového učíte, protože máte strach, že vám to nepůjde. Kritika – i když šetrně podaná a konstruktivní – vás dostává hluboko do deprese a pochybujete o smyslu celé své existence. Každý sebemenší konflikt vás děsí a raději se dopředu vzdáte.
Každou chybu nebo slabost považujete za důkaz vlastní nedostatečnosti. Máte pocit, že si nic jiného nezasloužíte, a tak raději ani nic jiného nechcete. Nevěříte, že někoho budete zajímat. A že by vás měl někdo rád jen tak, i kdybyste se o to nesnažili a pro něj neobětovali. Proč by to dělal?
Jestli jste se v daném popisu našli, pak zřejmě neumíte dostatečně ocenit sami sebe a nízké sebevědomí vám tak komplikuje vztahy, brzdí váš seberozvoj a brání řadě běžných radostných prožitků. Ovšem nejste v tom sami.
S podobnými obavami, nejistotou a ostychem se potýká řada lidí napříč celou společností. Proto tolik frčí nejrůznější knihy, články i kurzy, které se sebevědomím a seberozvojem zabývají. Buďte asertivní, naučte se říkat ne, věnujte se sami sobě, myslete pozitivně… Návodů, jak posílit sebevědomí, najdete celou řadu včetně výhod, které to přináší – tedy úbytku stresu, smutku a sníženého rizika nemocí. Zdravá dávka je pak spojována s krásou, úspěchem, penězi, štěstím i zdravím.
Je skutečně nedostatečná důvěra v sebe samého překážkou k docílení plnohodnotného a spokojeného života? „Člověk s nízkým sebevědomím si často představuje, že si přezíravé chování zaslouží. Nevěří svým schopnostem, nedokáže se v situaci orientovat, snadno uvěří úsudku druhého. I proto se mnohdy bojí přijmout zodpovědnost, bojí se konfliktů, často se předem vzdává. Proto jsou také málo sebevědomí lidé oblíbeným terčem podvodníků, manipulátorů a tyranů,“ přibližuje terapeutka Slávka Hocká z platformy pro online terapii Hedepy.
Vědomí vlastní ceny
Naopak lidé se zdravým sebevědomím dokážou manipulaci nejen odhalit, ale také se jí účinně bránit. Nebojí se za svá přesvědčení bojovat, z případné prohry se nehroutí, nestydí se přiznat svou chybu, ze které se poučí a příště se brání lépe, případně požádají o pomoc. Zkrátka nezmáhá je strach z odmítnutí nebo z reakcí okolí a pokud jejich názory či postoje nejsou konformní s ostatními, tak je to netrápí.
Takže například ženě s adekvátní mírou sebevědomí je jedno, co si pomyslí sousedka, která přijde na kávu do neuklizeného bytu. Ani nebude neustále ustupovat konfliktní tchyni či jinému příbuznému, ale jasně si vymezí své hranice a nevzdá se věcí, které považuje za správné či důležité. Také ji ani nenapadne pravidelně pracovat dlouhé hodiny přesčas jen proto, aby šéfovi a všem ostatním dokázala, že na danou pozici má. A už vůbec se nestresuje, že by jeden banální konflikt s manželem měl automaticky znamenat rozvod a skutečnost, že se nezvládne postarat o sebe ani o děti.
Máte zdravé sebevědomí? Základem úspěchu prý je ani se moc nepodceňovat, ani se nevyvyšovat, znát svou cenu, umět se na sebe podívat s odstupem i s láskou. Jak to zvládáte?
„Zdravé sebevědomí je založené na realistickém obrazu sebe sama. Přiměřeně sebevědomý člověk vidí sám sebe takového, jaký je, je si vědom svých schopností a dovedností, ale také svých omezení a hranic. Zná svou cenu a je s ní spokojený. Dokáže si vědomí své hodnoty udržet i v nepříznivých situacích a uhájit se proti útokům nebo nedostatku uznání ve svém okolí. Umí využívat to, co má, a také je schopen to přiměřeně rozvíjet, případně přehodnocovat,“ popisuje Slávka Hocká s tím, že zdravé sebevědomí zásadně pomáhá i při výběru partnera, protože vyrovnaný člověk ví, jaký typ protějšku potřebuje, a jak funguje zdravý a láskyplný vztah. Dokáže proto protějšku s nízkou vírou v sebe poskytnout potřebné zázemí a oporu.
Jakmile se sejdou dva partneři s nízkým sebevědomím, nastávají problémy. Bývají nespokojení, žárliví, zahledění do sebe. Někdy jsou přehnaně pečující, vyčítající nebo manipulující. Pokusy opřít se jeden o druhého, přenést zodpovědnost nebo potřeba bezpečí ve vztahu mnohdy selhávají.
Přehnaně sebevědomý člověk zase dokáže partnera s nízkou sebedůvěrou přímo ničit. Bohužel právě ti, kteří by nejvíc potřebovali léčivý vztah s vyrovnaným partnerem, často zaměňují suverenitu za sebevědomí. Navíc pak nemají odvahu odejít z nefunkčního vztahu, protože nevěří, že by je někdo „normální“ mohl mít rád.
Žádné extrémy
Naučit se vnímat sám sebe a rozumět si je složitý a nikdy nekončící proces, který začíná od útlého dětství a pokračuje až do stáří. Podle psychologa Lukáše Dastlíka má sebevědomí navíc různé významy.
Nečekejte, že děti budou hned všechno dělat perfektně. Nebojte se poděkovat či pochválit i za částečný úspěch.
„Zatímco v laické komunikaci se tento pojem ztotožňuje s vyšší úrovní sebepodpory a prosazení, v psychologickém kontextu jde o širší pojem. Znamená vědomí si sebe sama ve smyslu kdo jsem, co umím a co neumím, a kromě výše zmíněných složek obsahuje také další – sebepojetí, sebelásku, sebepřijetí. Všechny tyhle složky zásadně formují dětství a vztahy s významnými druhými – tedy rodiči, sourozenci, prarodiči, spolužáky či učiteli. Později do tvorby sebevědomí stále více zasahujeme my sami, ale často to už přes vzniklé a převzaté názory ostatních jde obtížněji,“ vysvětluje psycholog z neziskové organizace Elio.
Jenže ne každý má milující a chápavé rodiče, kteří ho adekvátně rozvíjejí. Ne každý je obklopen podnětným prostředím či má dostatek možností pro svobodnou volbu. Dítě nekriticky přijímá to, co mu blízcí lidé říkají, aniž by bylo schopno uvědomit si, že to s realitou nemusí mít nic společného. Pokud ho tedy rodiče budou častovat poznámkami, že je tlusté, neohrabané, hloupé nebo ošklivé, zadělávají mu na citelné problémy v dospělosti.
Stejně tak nezdravý je i druhý extrém, kdy dítě odmalička poslouchá, jak je roztomilé, šikovné a bystré, i když v konkurenci vrstevníků bude viditelně zaostávat.
„Nečekejte, že děti budou hned všechno dělat perfektně. Nebojte se poděkovat či pochválit i za částečný úspěch. Naopak přehnaná chvála za cokoli dělá medvědí službu opačným směrem. Pokud v dítěti vybudujete pocit, že je mistr světa, jednou určitě narazí. Buď na svoje schopnosti, na chytřejší a šikovnější kolegy, možná dokonce prožije život v roli zneuznaného génia,“ podotýká terapeutka Slávka Hocká.
Poničená kopie
Rodiče si navíc zpravidla projektují vlastní sebevědomí do svého potomka, ať už záměrně, nebo nezáměrně, takže podle své osobnosti tvoří i jeho osobnost. Stačí se jen trochu rozhlédnout na dětském hřišti, jak některé matky své děti neustále okřikují, nenechají je lézt po prolézačkách samotné, neustále je drží, aby nespadly, zatímco jiné jen přihlížejí dětskému počínání a téměř do něj nezasahují.
Není divu, že úzkostliví rodiče vychovají bojácného jedince, kterému je nepříjemné trčet z davu. Zatímco u podnikavého otce a volnomyšlenkářské matky je vysoká pravděpodobnost, že jejich potomek se jen tak ničeho nezalekne, bude aktivní a zvídavý. Jaká je tedy správná cesta?
„Doporučuje se popisný přístup, nikoli hodnotící nebo srovnávací ve smyslu, kdo za to může a Anička to dělá lépe. Nebudu říkat, jestli dítě lezlo po žebříku rychle nebo pomalu, pouze shrnu, co se děje, například, že ještě nemá sílu vylézt úplně nahoru. Pak už nechám na něm, jestli s tím chce něco udělat nebo ne. Pokud ano, dám mu k tomu vodítka, třeba tím, že budeme trénovat spolu. Tak dítěti pomáhám reálně vnímat, co umí a co ne,“ popisuje psycholog Lukáš Dastlík a dodává, že děti jsou přirozeně aktivní a činorodé, proto by je rodiče měli v jejich zájmech v přiměřené míře podporovat.
Rozhodně nevytvářet silný tlak na výkon, zároveň také nerezignovat na jakékoli úsilí a nenechat je lenivět u počítače či televize. Ostatně stále platí, že to, co dítě vidí doma, kopíruje, ať už pravidelný pohyb, nebo gauč a televizní ovladač.
„Znala jsem ženu, která několik let neřídila auto, protože si myslela, že je špatná řidička. Řekl jí to partner, který zlikvidoval už několik aut. Věřila mu, protože on se za volantem choval velmi sebevědomě. Nedělala spoustu dalších věcí, protože jí rádoby sebevědomý partner řekl, že je neumí. Vrátila se tak do role, kterou hrála kdysi jako nejmladší dítě despotického tatínka a pokorné maminky. Dcera, která se měla držet sporáku, a její úspěchy ve škole nebo v práci byly samozřejmost. Dokonce byly spíš na obtíž, protože důležitější bylo, aby měla děti a dobře se starala o ně a o manžela. Ta žena si v terapii uvědomila, jak často se její otec promítá do jiných autorit v jejím životě. Dorůstající děti jí daly prostor, aby začala hledat cestu, jak si říkat o to, co chce a potřebuje. Jak se alespoň občas ubránit,“ dává terapeutka Slávka Hocká příklad, jak nevhodná výchova může deformovat sebevědomí.
Chvála s rozmyslem
Terapeuti se shodují, že kromě klientů, kteří za nimi přicházejí kvůli svým nedostatkům, kdy nevnímají své potřeby, podceňují schopnosti, zato úsudek a hodnocení druhých přeceňují, se setkávají i s opačnými případy. Přebujelé smýšlení o sobě samém a nadsazování dovedností a schopností nastává u dětí, jejichž rodiče je přehnaně chválili a chránili. Jakmile jsou zhýčkaní jedinci konfrontováni s realitou, tvrdě narazí.
„Obvykle u nich nastává zlom při přechodu z jednoho stupně na druhý nebo ze základní na střední školu, kdy se dostávají do konkurenčního prostředí. Čím dříve se to stane, tím pro ně lépe, protože snáze dokážou svoji sebehodnotu pozměnit. Problémy narůstají s příchodem puberty a hormonálních změn, kdy daný propad může mít devastující následky včetně depresí a sebepoškozování. Vůbec nejhorší jsou případy, kdy rodiče potomkovi umetají cestičku až do dospělosti a on teprve při pohovoru nebo v první práci zjistí, že ho celý život jeho nejbližší udržovali v iluzi – a sebevědomí se mu úplně zhroutí,“ popisuje psycholog Lukáš Dastlík.
Pýcha a ješitnost
Nejen puberta dává sebevědomí zabrat. Ani v pracovním prostředí není vždy jednoduché vypořádat se s vlastním egem a s egy ostatních v kolektivu. Nepříjemné momenty vám může způsobit příliš suverénní kolega nebo šéf perfekcionista a workoholik, kterého rozhodí každá nenadálá změna, protože mu zboří jeho pečlivě nalajnovaný plán.
Pyšným a ješitným lidem, stejně jako agresivním nebo manipulativním narcistům a psychopatům je nejlepší vyhýbat se obloukem a omezovat kontakt s nimi na nezbytné minimum. Základ je držet si vlastní prostor.
Jestliže se dusno už nedá vydržet, zkuste si s dotyčným situaci vyříkat – asertivně, přesto vlídně si navzájem sdělte, jak na danou věc nahlížíte. Možná zjistíte, že vaše domněnky se dalece rozcházejí s realitou. Nebo se natolik rozčílíte, že budete chtít dát pěkně od plic průchod emocím. Než pustíte do éteru slova, která se nedají vzít zpět, raději se několikrát zhluboka nadechněte, napočítejte do deseti, nebo se rovnou omluvte a odejděte z místnosti.
Není slabost přiznat, že vás něco zaskočilo a potřebujete to vstřebat. Zkuste si dát čas, abyste si dokázali odpovědět, co za tou hádkou skutečně je. Zdánlivá banalita bývá zástupný problém.
Co však platí vždy: Pyšným a ješitným lidem, stejně jako agresivním nebo manipulativním narcistům a psychopatům je nejlepší vyhýbat se obloukem a omezovat kontakt s nimi na nezbytné minimum. Základ je držet si vlastní prostor. Stejně tak je zbytečné hroutit se z věcí, které člověk nemůže ovlivnit. Důkazem vnitřní síly je někdy i to, že si řeknete o pomoc, třeba tak, že delegujete úkoly.
Mateřství jako výhoda
Naběhnout do pracovního koloběhu a mít dostatečný nadhled bývá tvrdý oříšek zejména pro ženy, které se vracejí po rodičovské dovolené a často se potýkají se sníženou důvěrou ve vlastní schopnosti a dovednosti, zapříčiněnou i několikaletou pauzou.
„V tomhle období jsou ženy zranitelné, protože se obávají, že zakrněly. Ve skutečnosti během doby, kdy byly s dítětem doma, získají řadu dovedností z oblasti soft skills, jako je například efektivní time management, flexibilita, lepší soustředění i v nepříznivých podmínkách a také schopnost domluvit se,“ vysvětluje koučka Zuzana Hreus s tím, že během těhotenství a rodičovské musí žena ustát obrovský tlak okolí, a je tedy lidově řečeno vycepovaná a na trhu práce připravená obstát.
Snáze si poradí s nevyžádanými radami, umí si naplánovat práci tak, aby jí v omezený čas zvládla co nejvíc. Už také ví, že není potřeba být oblíbená u všech. Přesto si všechny své silné stránky nemusí uvědomovat.
„Doporučuji, aby se ženy ohlédly za tím, co už zvládly, řekly si, jaké mají zkušenosti, střízlivě je zhodnotily. A aby si kladly specifické, měřitelné, dosažitelné cíle, zasazené v čase, aby plánovaly nikoli na minuty, ale třeba týdny či půlku dne, a počítaly s nenadálými okolnostmi, například s vyhozenými pojistkami. A aby nezapomínaly jen tak lelkovat a snít,“ radí koučka Zuzana Hreus, podle které k sebevědomí přispívá i to, když myslíte samy na sebe a dáváte se na první místo.
Proto si nic nevyčítejte, když budete jen tak sedět u kávy a necháte myšlenky volně poletovat. Jen díky sebelásce můžete vysílat pozitivní signály do okolí a vytvářet kvalitní vztahy.
Na závěr přidává Zuzana Hreus poznámku, že vašemu sebevědomí prospěje, když se nebudete srovnávat s ostatními. „Nikdo nemá boty prošlápnuté tak jako vy, i když může mít nakrásně stejnou velikost. Každý totiž máme jinou nohu. Jiné rodinné zázemí, zážitky, které nás formují, jiné zkušenosti, vjemy i pocity.“
