Kdysi jste řekla, že děláte přístupnou muziku. Nezřídka se řadí do škatulky nadžánrová. Co byste lidem, kteří vás neznají, doporučila poslechnout si jako první?
Písně Prameny a Žena z mého posledního alba Sně, najdete je na iTunes a na všech streamovacích službách nebo s klipy na YouTube. Pak je oblíbená instrumentální skladba Infancy a od toho se dá hezky dostat ke klavírnímu albu Theodoros nebo vánočnímu Bethlehem. Přídomek nadžánrová mě docela baví. Je sice dost široký, vyjadřuje však určitou originalitu, poznatelnost mého rukopisu, který je ovlivněný studiem klasické skladby, jazzu, ale i fascinací písničkou a jednoduchostí.
Máte slezské kořeny. Doma jste mluvili česky, polsky, nebo místním nářečím?
Pocházím z Vendryně, kousek od polských a slovenských hranic. Tak jsem i geneticky namíchaná. „Ponaszymu“ je moje pravá mateřština, stále v ní přemýšlím. Čeština asi přišla až s nástupem do školy, předtím jsem mnohem lépe mluvila dokonce i slovensky.
Ve kterém jazyce se vám zdají sny?
Hezká otázka. Jak kdy. A za studií v Americe také v angličtině. Ani ve snech se nenudím.
Pobavilo mě, jak jste prý své syny motivovala ke hraní na klavír. Údajně tam padlo něco v duchu, že když chtějí hrát fotbal, měli by chodit i na klavír. Jste přísná maminka?
Vidíte, to už je minulost. Děti nechodí na klavír a momentálně ani na fotbal, což nijak nesouvisí s tím, co se kolem nás děje. Nevím, zda jsem přísná, myslím, že zase tolik ne. Přísností kreativitu stejně nevykřešete. K hudbě nebo tvorbě se třeba dostanou a třeba taky ne, ale rádi poslouchají muziku, točí nějaká videa a nazpívali s námi písničky pro audioknihu Ó, ó, ó, vajíčko!, ke které jsme s manželem dělali muziku.
Vás rodiče také nutili?
Mám pár vzpomínek na první cvičení, které se hraje oběma rukama. Já se vztekám a maminka se to snaží vydržet. Táta mi zase pouštěl různé songy, učil mě slyšet akordy a pak si je hrát. Byl výborný muzikant, viděl tóniny v barvách.
Za co jste jim dodnes vděčná?
Za to, že mi v osmé třídě řekli, že se budu hlásit na konzervatoř. Já sama chtěla na gympl a pak na archeologii. Studovala jsem obor skladba, však jsem se také asi od svých jedenácti let snažila něco skládat, drobné věci a písničky, od dvanácti jsem hrála v kapele.
Po studiích konzervatoře v Ostravě a v Praze jste pokračovala v Americe. Co vám dala?
Do USA jsem jela spolu se svým mužem a šlo o kompozici a jazz na univerzitě v Amherstu. Tohle město je asi čtyři hodiny autem od New Yorku, kam jsme jezdili do jazz klubů a viděli ty největší borce v komorním prostředí. Za Ameriku jsem vděčná, často mám chuť tam na pár dnů odjet. Díky ní jsem se naučila více si vážit práce jiných, nebát se mluvit o tom, co umím, a taky určité spontánnosti a předávání podpory.
Beata Hlavenková (43)
|
Při nedávném pátrání po dřevěných hračkách jsem narazila na figurky zvané Pišlici. A vy jste dělala hudbu k audiopohádkám Pišlické příběhy. Jak moc se liší práce pro nejmenší od té pro dospělé?
Já se to snažím nerozlišovat. Nesouzním s tím, že se v případě tvorby pro děti uchytil řekněme trend absolutní jednoduchosti, který je někdy až vulgárně primitivní. Děti jsou naopak všemu mnohem více otevřené, na rozdíl od nás nemají předsudky. Nepotřebují, abychom z nich dělali „blbečky“.
Máte hodně pracovních poloh, ale ke zpívání jste se dostala později, když vám bylo čtyřicet. Šlo o zlomový věk? Kolik člověk potřebuje odvahy, aby v životě něco změnil?
Čtyřicítka byla změna. Od té doby si víc dávám pozor na to, co a kdo mě obklopuje, v něčem se nebojím pevněji stát za svým názorem. Také jsem se posunula k velmi svobodné duchovní cestě a ještě jsem si řekla, že je čas udělat některé věci, k nimž jsem se dříve nedostala. Díky učitelce zpěvu Pavle Fendrichové jsem začala více pracovat s hlasem. Musí se s ním zacházet jako s každým jiným nástrojem a já si hledám polohu, kde bude znít přirozeně.
Radůza: Nejhorší je, když mi děti chtějí dát pusu a já musím odvrátit tvář |
Sama také vyučujete na pražské pobočce New York University skladbu, songwriting a hru na klavír. Učíte se někdy i od svého muže, s nímž jste propojená rovněž pracovně?
Patrik je spoluproducentem všech mých alb. Sám je výborný muzikant, který stojí za spoustou zajímavých počinů a má dobré nápady a připomínky. Myslím, že se inspirujeme a učíme navzájem.
Prý vás baví staré věci. Souvisí to snad s tím, že bydlíte ve funkcionalistické vile?
Už v Americe jsem si zamilovala takzvané Garage Sales a Thrift Stores. Mám ráda věci s příběhem – a taky to vycházelo z finanční situace. Ale určitý věk předmětu a jeho příběh, někdy dohledatelný, jindy ne, mě fascinuje. Maminka Vojty Nýdla mi jednou poslala pár krásných háčkovaných a pletených deček a ubrusů po babičce. Nádhera!
Bydlíte za Prahou, kousek od lesa. Je i vaše zahrada výstavní kousek?
To tedy není, nemám tolik času ani chuti. Ale hrabání v hlíně mě uklidňuje.
Skutečně jste se už patnáctkrát stěhovala? Pak jste spíš „Čechoběžník“ než světoběžník.
Zkusme to spočítat. Z Vendryně do Ostravy, intr a dva priváty, pak na chvíli Třinec, v Praze na dvou místech, v Americe na třech. Znovu třikrát Praha a teď Černošice. Takže třináctkrát? V Americe jsem strávila tři roky, a ačkoli žít v New Yorku byl můj sen a už jsme k tomu měli blízko, objevila se překážka. A já si pak uvědomila, že chci děti a rodinu, což by tam šlo horko těžko. Taky mě většinou baví mluvit rodným jazykem. Vím, že s hudbou, kterou dělám, bych měla mnohem větší záběr posluchačů jinde. Ale je to tak, jak to je. Sama jsem si vybrala.
