Jak se v Česku žije pacientům s celiakií?
Lepku nesmím pozřít ani jako drobeček, který zůstal na noži nebo na másle. Nejhorší je to, když mi děti s pusinkou umazanou od rohlíku běží dát políbení a já musím odvrátit tvář. To je fakt děsný. Přitom obilí se dnes přidává do všeho. Nastavují se jím jogurty, majonézy, rajčatové protlaky, uzeniny, bonbóny, čokoláda... Člověk s bezlepkovou dietou nemůže ani pivo, destiláty z obilovin, včetně kapek na kašel a lihového octa, takže nemůžu ani klasické nakládané okurky. Je to fakt složitá dieta.
Cítíte sociální handicap?
Určitě. Velmi často se mi stává, že jdu ke kamarádům a ti zapomenou, že mám bezlepkovou dietu a já tam sedím a koukám, jak všichni družně a pospolu jedí. Už si s sebou pro jistotu beru všude bezlepkovou svačinu, ale to zas vypadám jako škudlil, kterej v hospodě jí chleba z domova, nebo jako někdo, kdo musí mít pořád něco extra a je nafrněnej. Takže každá návštěva restaurace je stres, protože musím neustále znovu vysvětlovat, co můžu a co ne a stejně mi to většinou nakonec přinesou špatně a já to musím vrátit. Koukaj na mě divně, když se ptám, jestli je kafe opravdu z kafe, protože rozpustný taky nesmím. Na druhou stranu, kdyby mi na celiakii nepřišli, mohlo to dopadnout hůř.
vizitka- Radka Vranková se narodila 16. 3. 1973 v pražských Dejvicích. |
Jak se vlastně stane, že se holka v patnácti letech ocitne na Karlově mostě a řečeno tehdejší terminologií "žebrá s kloboukem"?
Prostě jsem měla puzení. Chtěla jsem hrát, a bylo mi jedno kde. Na Karlově mostě se scházeli trampové, tak jsem nejdřív poslouchala, pak se osmělila zazpívat a nakonec mi někdo strčil do ruky kytaru a už to bylo. Odtud je to už jen krůček k tomu, aby člověk položil na zem klobouk nebo futrál. Ale profesionalizovala jsem se až později. Tak za dva tři roky. Až po revoluci. Hraní na ulici je velmi dobrá a tvrdá zkušenost.
Rodiče o tom věděli?
Věděli o tom. Potom.
Taky jste bydlela ve squatu...
Od malička jsem se těšila, až budu dospělá. Od útlého dětství jsem ráda rozhodovala sama za sebe a byla jsem ochotná nést i zodpovědnost za svá špatná rozhodnutí. Chápala jsem však, že se musím podřídit, dokud nebudu schopná se sama uživit, což jsem chtěla co nejdřív. V osmnácti jsem byla oficiálně dospělá a mohla jsem začít žít na vlastní triko. Tak jsem to hned udělala. Jenže se v tomhle věku se práce shání velmi těžko, protože člověk ještě obvykle studuje a musí do té školy aspoň občas zajít. Tím pádem je potíž i s bydlením, protože není na nájem. Takže squat byl na velmi velmi krátký čas dobré řešení. Opravdu jsem tam žila kratičkou dobu.
A ve třinácti jste si přivydělávala modelingem, jak jste se k tomu dostala?
Jednou jsme zpívali kdesi se školním sborem a oslovil mě tam lovec talentů. Přivydělávala jsem si tím asi rok, rok a půl a nijak úspěšná jsem nebyla. Ono mě to ani moc nebavilo.
Dovedete si představit, že by vaše dcera byla v 13 letech modelkou a v patnácti si vydělávala na Karlově mostě?
Já si raději nic nepředstavuji. Nemohu mluvit za svou dceru, ale pro mě modeling nebyla dobrá volba. Když pominu tělesné dispozice, připadalo mi to celé trochu přiblblé neustále se převlékat a chodit sem a tam. Takže když jsem přibrala a pro tuto profesi se přestala hodit, nijak zvlášť mě to nesebralo. Prostě skončila jedna brigáda. Tak jsem si našla jinou. Rozhodně bych to svým dětem nedoporučila, ale zkušenosti jsou nepřenosné, takže by se mi asi ani nepodařilo jim v tom zabránit. Obě mé děti jsou velmi tvrdohlavé a vytrvalé již od prenatálního stavu. Asi bych je neposílala hrát na ulici, ale kdyby se jim to líbilo, nebránila bych jim ani v tom. Nevím, k čemu budou tíhnout, oba jsou ještě malí. Kdybych si ohledně jejich povolání mohla něco přát, tak aby nebyli obchodníky se zbraněmi, drogami, bílým masem, nebo něco na ten způsob. Hlavně aby je práce bavila, aby ji nebrali jen jako životní nutnost pro obživu.
Váš partner je z Turecka. Jaké jsou rozdíly ve výchově dětí u nás a v Turecku?
Nechci zobecňovat na celé Turecko, mohu mluvit jen o rodině mého přítele. Své děti nesmírně milují, velmi vřele jim projevují lásku, dost je rozmazlují a jsou jim bezmezně oddáni.
Přísnější jste doma tedy vy?
Ano. V Turecku mnou dokonce straší neposlušné bratrance a sestřenice mých ratolestí.
Ráda rozhodujete, nesete zodpovědnost. I doma jste ta, která o všem rozhoduje?
Jak kdy. Já si klidně nechám velet, když se mi velí dobře.
Vdaná nejste, svatba není důležitá?
Na svatbu bych přistoupila v případě, že by to byl důležitý rituál pro mého partnera. Pro mě význam nemá.
Řekla byste o sobě, že jste rodinný typ?
Nevím, jak se rodinný typ pozná...
Třeba, že jste ráda doma s dětmi. Nebo vnímáte péči o ně spíš jako nutnost a těšíte se až povyrostou, abyste se mohla naplno věnovat zpívání?
Pracovat jsem ani s dětmi nepřestala. Mám takové povolání, že si mohu sama určovat, jak moc a kdy budu pracovat. A spoustu práce můžu dělat doma. Knížku pohádek jsem napsala se synkem u prsu, protože obě moje děti se kojily nonstop. Jen v noci to bylo po čtyřiceti minutách. Moc jsem je chtěla, tak si užívám každou chvíli, kdy jsem s nimi. Když byly ještě kojené, jezdily se mnou na koncerty, teď už zůstávají doma s tatínkem a s babičkou. Odjíždím sice na šňůrky, ale hlídám si, aby nebyly moc dlouhé. Jinak všechen ostatní čas jsem s nimi. Krom koncertů a nutných návštěv lékaře vlastně vůbec nikam nechodím. Jsem s nimi ráda. Myslím, že mám ideální povolání, když můžu být s dětmi téměř pořád.
Říkávala jste, že víc než rozum používáte emoce. Jste jako matka přece jen racionálnější?
Jednám stále víc emocionálněji a iracionálněji. Stává se ze mě pěknej magor.
Co vás na světě nejvíc baví?
Být s dětmi.
A jak si nejlépe odpočinete?
Od muziky s dětmi a od dětí u muziky.
Poslouchají děti vaše písničky?
Nejraději si hrají pod klavírem, na který cvičím. Poslouchají mě, když skládám, nebo se učím nové písničky. Rády u toho tančí a pozpěvují si. Patinu geniality na nich však nehledám. Je mi jedno, jestli budou mít nadání k hudbě. Hlavně aby žily, byly zdravé a pokud možno šťastné.
Mají hudební talent?
To já nevím. Jsou ještě malí, chlapečkovi jsou tři a holčičce rok a půl. Mají rádi hudbu, to ano, začnou oba skákat, jakmile někde zaslechnou dva tóny, hudební sluch mají, protože při falešném zpěvu od malička pláčou. S neobvyklým nasazením a vášní vyluzují zvuky na cokoliv, ale mluvit o hudebním nadání je ještě brzy.
Zpíváte si doma?
Často. Jednak pracovně a jednak pro zábavu. Zpívám kdykoliv a kdekoliv. Čas ukolébavek ale už skončil. Místo toho si povídáme před spaním pohádky. Největším hitem je už dva měsíce Perníková chaloupka.
Po kom vy jste zdědila muzikantské vlohy?
Nadání měli vlastně všichni příbuzní z maminčiny strany. Pradědeček hrál na housle, dědeček na foukací harmoniku, můj strejda na trumpetu a maminka téměř na všechno. Zpívali jsme si doma, nebo při práci, jak to zrovna přišlo. Dědeček měl rád hlavně lidové písničky, pak taky nějaké ty rozvernější, co se naučil na vojně, a pak měl hrozně rád Karla Hašlera. Takže to byl jeho repertoár. Byl to můj první pop idol.
Sourozenci nezpívají?
Bohužel. Mají totiž pocit, že hudební nadání nemají, i když já si myslím, že mají. Oba tíhnou ke sportům. Sestra dělá karate, potápí se, běhá, zlepšuje si techniku plavání. Bratr dělá kendo, také běhá a vůbec se vrhají do všech možných pohybových aktivit. Mají hodně energie a jsou šikovní.
K harmonice jste se dostala náhodou. Proč jste u ní zůstala?
Asi mi na ní učaroval ten odpor, kterej mi kladla, a fyzická náročnost. Vlastně je to taky trochu sport. Ta fyzická námaha se stává součástí výrazu písničky, součástí hudby, vyjadřuje moje pocity, umožňuje mi do písně vložit to, co jiný nástroj ne.
Z ulice vás na pódium přivedla Zuzana Navarová. Myslíte, že bez ní by se vaše tvorba vyvíjela jinak?
Ne, nemyslím si, že by se moje tvorba vyvíjela jinak. Jen se všechno odehrálo rychleji. Zuzana mi předala spoustu zkušeností. Byla to přísná učitelka, ale jejími radami se řídím dodnes.
Koho v branži obdivujete?
Jejda, já obdivuju tolik lidí. Tak namátkou Piaf, Joplin, Arvo Part, Dvořák, Janáček, Martinů, Prokofjev, Palestrina, Koubek, Andrtová, Michael Jackson, Hana Ulrychová, Vojtěch a Irena Havlovi, Oldřich Janota, Druhá tráva, Karel Plíhal a další spousta lidí. Vzor ale nemám žádnej. Všichni mi vždycky připadali tak dobří, že mě ani ve snu nenapadlo, že bych se mohla pokusit se jim přiblížit.
"Mám pocit, že neumím nic," to jsou vaše slova. Jak je to s vaším sebevědomím?
Přestala jsem řešit otázku, jestli sebevědomí mám, nebo nemám. Přestala jsem řešit, jak na koho působím, nebo jestli dělám chyby. Bez chyb umí tvořit jedině Bůh. Všechny poklesky a chyby mi připomínají, že jsem člověk. Tak si je vlastně užívám jako milou připomínku tělesnosti. Na druhou stranu mám ale ráda dobře odvedenou práci, takže ze sebe vždycky dostanu všechno, co v tu danou chvíli mám k dispozici. Takže náročná na sebe jsem, ale když udělám chybu, tak se z toho nehroutím. Neberu to jako životní prohru. Udělám maximum pro to, abych ji neudělala, ale když se to stejně stane, vlastně se tou chybou potěším.
Máte teď vlastní vydavatelství a jste podnikatelka. Baví vás to?
Vůbec si to neumím představit, že by mě někdo živil. Jsem přece dospělá osoba. Vlastní vydavatelství jsem si ale zařídila proto, že jsem chtěla zkusit, jaké to je mít zodpovědnost i za případný neúspěch. Nakonec to neúspěch nebyl a mě napadlo, že bych mohla vydávat desky i jiným interpretům.
Co všechno máte v nejbližších měsících v plánu?
Mám naplánováno hodně koncertů, sháním neotřelé textaře a skladatele pro desku Hany Ulrychové, chystám se nakrouhat zelí a naložit ho, píšu jednu písničku za druhou, začala jsem koncertovat s kapelou, neustále si vyměňuji e-maily s kapelou Zrní a řešíme obal, nahrávání a spoustu dalších věcí, chystám se naposled v této sezoně posekat zahradu, vyhrabat z trávy spadaná jablka a listí...
Máte nějaký sen, co byste si v životě přála?
Přála bych si nic si nepřát.
