S manželem jsme spolu už 25 let, na jaře jsme oslavili stříbrnou svatbu. Když jsme se poznali, měli jsme oba za sebou už několik vztahů, byli jsme oba vyzrálí a od prvního okamžiku jsme věděli, že ten druhý je ten pravý. Bylo nám tenkrát oběma pětadvacet.
Vymodlené dítě
Vzali jsme se po půlroční známosti. Manžel měl služební byt, který jsme před časem odkoupili. Měli jsme tedy zázemí i dobrou práci. Oba jsme chtěli hned rodinu, jsme jedináčci, takže jsme si přáli aspoň dvě, ale klidně i tři děti. Jenže štěstí ani příroda nám nepřály. Během několika let jsem třikrát otěhotněla a třikrát potratila.
Byli jsme oba zoufalí a nakonec jsme si řekli, že nám asi není souzeno být rodiči. Když už jsme se smířili s tím, že zůstaneme sami, otěhotněla jsem v téměř pětatřiceti letech počtvrté. Celé těhotenství jsem strávila v nemocnici, bylo to hrozné, tolik jsem se bála, že dítě zase nedonosím, ale naštěstí jsme to obě – dcera i já – zvládly. Bez jakýchkoliv komplikací se mi v termínu narodila krásná holčička. Pojmenovali jsme ji Markéta.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Je pochopitelné, že jsme o dceru měli velký strach. Byla vymodlené dítě, navíc jsme už nebyli nejmladší, takže to s námi neměla jednoduché. Moc jsme jí toho nedovolovali, dlouho jsme jí byli neustále za zadkem. Je jasné, že se jí to příliš nelíbilo. Ale oba s manželem jsme ji chtěli mít stále pod kontrolou.
Dcera je fajn, vyrostla z ní milá dívka, občas s ní byly problémy, asi jako s každým puberťákem, ale nic zásadního. Poslouchala, dobře se učila, po devítiletce se dostala na gymnázium. Tím ale veškerá pozitiva končí.
Dcera si nepřipouští žádné pochyby
Před týdnem nám oznámila, že čeká dítě a chce si ho nechat. A prý na otce ať se neptáme, nic nám o něm neřekne. Tím to pro ni skončilo. Všechno si promyslela, dokud to půjde, bude chodit do školy, pak porodí a bude s dítětem doma a ve škole si domluví individuální plán, aby mohla dál studovat. Když jsme jí řekli, že to není tak jednoduché mít dítě, navíc sama, bez otce, nedovede si představit, co ji čeká, i když si to všechno naplánuje, stejně to pak bude všechno jinak, tak nám nevěří. Prý všechno vidíme moc černě.
Ona je ještě dítě, je jí teprve patnáct, respektive za pár týdnů jí bude šestnáct. Teprve začíná studovat střední školu, do maturity má dlouhé čtyři roky. Ale Markéta srší optimismem. Prý jí máme věřit. Snažíme se. Jsme oba s manželem rádi, že neuvažuje o interrupci, po tom všem, co jsem sama zkusila, bych jí to nedovolila, tedy byla bych proti tomu. Dítě je dar.
Samozřejmě dceři budeme stát po boku, pomůžeme jí, jak jen to bude možné. Vlastně nám ten prcek může vynahradit dítě, které jsme už nemohli mít. Docela se na něj těšíme. Jenže nás trápí, kdo je otcem. Markéta nám nechce říct ani, kde se to stalo. Na konci devítky bylo několik dětí s třídním na jeho chalupě, slavili konec školního roku. Bylo jich tam asi osm, taková úzká parta, která to táhla celý druhý stupeň spolu. Když jsme se zeptali, jestli se to stalo tam, dcera zarytě mlčí.
Hned na začátku prázdnin odjela na tábor, tak možná otěhotněla tam. Markéta ale opět mlčí. Prý vůbec není podstatné, kdo je otcem. Nikdy se to nikdo nedozví, ani on ne.
Otec má právo na své dítě
Už nevíme, jak ji přesvědčit, aby otce dítěte prozradila. Apelujeme na to, že i on má právo vědět, že bude mít dítě. Navíc by měl mít své povinnosti. Také to malé by mělo znát svého otce, své další prarodiče. Vždyť ho o to ochudí.
Měla by znát i zdravotní stránku otce dítěte a jeho rodiny. Lékaři se jí na to budou ptát. Co když je u nich v rodině nějaké závažné onemocnění? Jenže všechno je marné. Už si nevíme rady, jak to z ní dostat.
Napadlo nás, že bychom mohli přesvědčit její nejlepší kamarádku, aby nám něco prozradila. Moje přítelkyně mi poradila, abychom Markétě řekli, že když nám neřekne nic o otci, my jí nebudeme pomáhat. Když si postavila hlavu ona, postavíme si ji taky. Já nevím, to mi přijde kruté, ale třeba by to pomohlo.
Šárka
Názor odborníka:
Vaše dcera vám projevila velkou důvěru už jen tím, že se vám svěřila se situací i se svým plánem. Znamená to, že vám věří a že věří ve vaši pomoc. Ani pro ni tato situace není lehká. Mohli jste po ní chtít potrat, vyhodit ji z domu nebo jinak odmítnout ji a její dítě.
Na vašem místě bych v tuto chvíli respektovala dceřino rozhodnutí, i když vím, že to není snadné. Vaše dcera projevila velké odhodlání, přiznat rodičům těhotenství v patnácti a rozhodnout se nechat si dítě vyžaduje hodně sil. Ona má navíc plán, jak vše ustát. S vaší pomocí může zvládnout školu i roli matky.
Pokud budete zvyšovat nátlak, situace se bude jen zhoršovat. Pokud zvolíte získávání informace od kamarádek nebo vyhrožování tím, že jí nepomůžete, může se stát, že ztratíte její důvěru a v nejhorším i kontakt s ní a s vnoučetem. Pokud naopak dceři poskytnete oporu a bezpečné prostředí, může časem svůj názor změnit.
Ačkoliv chápu vaše argumenty, situace není nijak tragická. Pokud by dcera šla na umělé oplodnění a měla dárce, což je dnes běžné, byla by ve stejné situaci. Biologický otec by o dítěti nevěděl, jeho zdravotní stav by neznala a dítě by svého otce nikdy nepoznalo. Výhoda vaší dcery je v tom, že ona otce pravděpodobně zná a v budoucnu může změnit svůj postoj a kontaktovat ho.
Ať je to jakkoliv, až si vaše dcera najde životního partnera, bude mít její dítě tatínka i prarodiče. Do té doby se můžete věnovat vnoučeti, které si teď užijete víc, než kdyby ho dcera měla za deset let.
Zuzana Řezáčová Lukášková, Psychologie.cz
Co máme s manželem podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 27. září 2015. Anketa je uzavřena.
