Měla jsem za sebou velké zklamání, přítel mě ze dne na den opustil. A to jsme spolu byli tři roky, plánovali svatbu, děti… Jenže on si nakonec dítě „udělal“ s jinou a dal jí přednost přede mnou. Zařekla jsem se, že si už nikdy žádného chlapa k tělu nepustím. Ovšem nikdy neříkej nikdy.
Láska na první pohled
Na oslavě kamarádčiných narozenin jsem poznala kolegu z práce od jejího přítele. Na první pohled mě zaujal, zpočátku tím, jak bezradně se kolem rozhlížel, byl viditelně nejstarším účastníkem narozeninové párty, ale především tím, jaké charizma z něj vyzařovalo. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči a snažila se, aby si mne všiml. Stalo se a seznámili jsme se. Večírek jsme pak téměř celý strávili jen spolu.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Povídali jsme si o sobě a bylo to moc fajn. On se mi svěřil, že je rok rozvedený, žena nechtěla děti a jemu to časem začalo vadit. Já mu vylíčila, jaké jsem prožila zklamání. Vůbec mi nevadilo, že je o 15 let starší, že má věkově blíž k mým rodičům než ke mně. Zamilovala jsem se a bylo to vzájemné. Když mě požádal o schůzku, okamžitě jsem souhlasila.
Po měsíci jsem se k němu přestěhovala, byla to sice krátká doba, ale oba jsme nějakým šestým smyslem vycítili, že patříme k sobě, že spolu chceme být celý život.
Za další měsíc jsem ho představila svým rodičům. Naši se chovali přátelsky, ale pak mi dali najevo, že s mým výběrem nesouhlasí, že teď mi třeba rozdíl 15 let nevadí, ale za deset, dvacet let by to už mohl být problém. Naznačili jsme jim totiž, že uvažujeme o svatbě. Na rodiče jsem nedala a za půl roku nato jsme se vzali.
Manželství se nám povedlo
S manželem jsme si rozuměli snad ve všem, náš věkový rozdíl vůbec nebyl znát. Manžel byl vždy velký sportovec, hodně na sobě pracoval a měl fyzičku lepší jak o mnoho let mladší muži. Já měla také ke sportu vždy velmi blízko, takže jsme si rozuměli i po této stránce.
Příběh Lucie: Můj muž neumí stárnout, rodinné úspory utratil za sporťák |
Oba navíc milujeme cestování a přírodu. A k tomu všemu jsme vedli i naše dvě děti. Odmalička jsme s nimi podnikali spoustu výletů, jezdili na dovolené k moři, do hor. Byly to úžasné roky, které jsme všichni čtyři společně prožili.
Dceři je dnes dvaadvacet a syn je o dva roky mladší. Oba už s námi nebydlí. Odešli na studia, dcera do Prahy a syn je v Dánsku. Pochopitelně jsme s nimi v častém kontaktu, jak jen to je možné, vídáme se. Dcera si našla přítele a pravděpodobně se k nám už nevrátí, má při škole i zajímavou práci, byla by škoda, kdyby ji opustila. A syn pravděpodobně také už nezatouží bydlet znovu s rodiči. Odmalička byl velmi samostatný a cílevědomý, myslím, že to dotáhne hodně daleko.
S manželem jsme tak opět zůstali sami. I když své děti nade vše miluji a ty roky, kdy jsme žili všichni spolu, byly nádherné, přesto jsem se docela těšila i na dobu, až zase budeme s manželem jen sami dva.
Před několika měsíci jsme oslavili stříbrnou svatbu, od manžela jsem dostala krásný prstýnek a já mu darovala dovolenou v Dominikánské republice, pochopitelně pro nás oba. Když jsem ale viděla jeho zaražený obličej a postupně pak z něj vylezlo, že se mu vůbec nikam nechce, moje radost byla zkažená. Dovolenou jsem nakonec s velkou finanční ztrátou vrátila.
Nejraději je doma v křesle
Rodičům jsem kdysi nevěřila, ale dochází na jejich slova, patnáctiletý věkový rozdíl začíná být znát. Mně je padesát, manželovi pětašedesát. Už i přestal pracovat a stal se z něj důchodce, prý proč by se měl pořád honit. Peníze máme, kvůli nim nemusí chodit do práce a důchod má také slušný.
První příznaky jeho lenosti jsem začala pozorovat během pandemie, kdy jsme byli stále doma, jen občas si vyrazili někam na krátký výlet, sportovat se nedalo, vyjet do zahraničí taky ne a jednu dobu nebylo možné vyjet ani do okolí. A tohle vše se na manželovi hodně podepsalo, neskutečně zlenivěl. Dnes mu je nejlíp doma v křesle u televize nebo s knížkou. Přemluvit ho aspoň k procházce nebo výletu o víkendu dá neskutečnou práci.
Já stále pracuji, a ještě nějakou dobu budu, jsem tomu opravdu ráda, protože být s ním doma, to bych asi zešílela. Manžel mi řekl, ať na něj neberu ohled a klidně si někam jedu na dovolenou, na výlety. Můžu prý jet s dcerou, kamarádkou, nebo se vydat za synem do Kodaně.
Jenže já bych chtěla jezdit s ním, podnikat společné aktivity, dokud to ještě jde. On je jinak zdravý, žádné choroby ho netrápí. U něj je to prostě nyní jen v hlavě. Ubíjí mě, když vidím, jak se změnil, jak mu život utíká mezi prsty.
Sylva
Názor psycholožky čtěte na další straně.
