Samozřejmě jsem ho nemohla odmítnout, přece ho nenechám na ulici. Vlastní bydlení nemá, sice pracuje, ale s přítelkyní měli pronajatý byt a když se rozešli, tak ona v něm zůstala. On si při svém platu samostatné bydlení dovolit nemůže, dosáhl by leda tak na ubytovnu, tak jsem ho vzala zpět.
Kdybychom snad bydleli v domě, tak by to ještě šlo, ale máme třípokojový byt na malém městě, kde jsme se po odchodu dětí před lety docela pěkně zabydleli. Bývalý dětský pokojík jsme proměnili v „pracovnu“ nebo spíš „trucovnu“, kam se buď já, nebo manžel uchýlíme, když už si lezeme na nervy nebo chceme mít klid.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Udělala jsem si tam šicí koutek a taky čítárnu, protože já miluju knihy, zatímco manžel je spíš kutil a sportovní fanoušek. Když se třeba dívá na fotbal v obýváku, tak si mám kam zalézt s knížkou a je mi fajn. Jenže teď je Ondra zpátky a já si můžu číst leda tak v ložnici…
To je ovšem asi to nejmenší, horší je, že se synem jsou jen samé potíže. Domluvili jsme se na tom, že nám bude dávat nějaké peníze na domácnost, jenže on pořád chodí s tím, že nemá a že mi to dá po výplatě. Přitom na to, aby chodil s kamarády do hospody, nějakou korunu najde vždycky. Kolikrát mu to pak už i odpustím.
Také mu nic neříká pořádek, všude po bytě se válí jeho věci, a to nejen oblečení, ale také různé kabely a konektory a přístroje, které si nosí z práce. Ve „svém“ pokoji už má úplný čurbes, jak já tomu říkám, ale na to jsem rezignovala. Když ještě chodil na střední školu a začal pracovat a bydlel s námi, zas takový nepořádek všude neměl. Nebo jsem to snad zapomněla?
Příběh Kateřiny: Naše dcera je samý problém, ale manžel jí vše odpustí |
Někdy si říkám, že docela chápu jeho přítelkyni, že se s ním rozešla, chová se jako puberťák, a to už mu bude šestadvacet! Když mu něco řeknu nebo vytknu, ještě se urazí a nebo se chce hádat, ale na to já nemám ani náladu, ani chuť. Manžel to řeší tím, že prostě odejde z místnosti nebo z bytu, ale co já? Mám to zapotřebí?
Už jsem i myslela na to, že mu řeknu, aby se odstěhoval, ale nemám na to srdce. Vidím, jak je z toho rozchodu pořád špatný, nevěří si a je skleslý. Dřív ho bavily různé věci, chodil s klukama na florbal, lezl po horách, teď ovšem hlavně sedí doma u počítače, hraje hry nebo nevím, co tam dělá, je v hospodě, případně spí.
Taky hodně sešel, je zarostlý a zanedbaný, až se za něj někdy stydím. Myslím, že by mu pomohlo, kdyby si našel jinou přítelkyni a dal se trochu dohromady, ale takhle se asi nikdy neseznámí. Kdo by ho chtěl? Jsem z toho na nervy, tak jsem si období před důchodem nepředstavovala. Nevím, ale jak to mám řešit, krev přece není voda...
Jarka
Názor psycholožky čtěte na další straně.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka z Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 2, Mánesova 53.
Názor odbornice Nedělejte mu mamahotel
Vážená Jarko, obávám se, že vám nezbude než si nastavit hranici. Co je však možná ještě důležitější, trvat na jejím dodržování. Syn je v šestadvaceti dávno dospělý, píšete, že má i práci. Definitivně by tedy měl (ideálně předem nastaveným měsíčním bankovním příkazem) přispívat na domácnost. Měl by se také podílet na jejím udržování.
Čím konkrétně, to budete muset s manželem vymyslet. Sedněte si spolu nejdříve vy dva, rodiče, a rozvažte, co po synovi budete požadovat. Pak se rovněž dohodněte, co by následovalo, když by syn pravidla porušil.
Nemyslím si, že zdravému šestadvacetiletému muži prospěje bezbřehý mamahotel. Naopak – bude-li vystaven nekomfortu (třeba při bydlení na ubytovně), teprve si možná uvědomí, co by v životě chtěl a co je ochoten obětovat pro to, aby svého cíle dosáhl. Možná neufinancuje slušné bydlení ze svého nynějšího příjmu. Třeba by si však mohl přibrat brigádu?
Rodiče svým dospělým dětem samozřejmě mohou pomoci. Je však třeba nepřekračovat linii mezi pomocí a opičí láskou, kdy vlastně dospělého jedince nenecháte, aby se snažil sám, jelikož má vše naservírované na stříbrném podnose. Tak proč by měl vyvíjet iniciativu?
Nebojte se syna odstřihnout od pupeční šňůry. Vychovali jste jej, dopřáli mu vzdělání a nyní už je život na něm. Se všemi zákrutami i karamboly.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co má Jarka dělat? Hlasujte na další straně.
