S manželem jsme nedávno oslavili tzv. stříbrnou svatbu. Když zpětně náš život rekapituluji, říkám si, jaký by byl, kdybychom měli jen syna a nesnažili se počít další dítě. Dcera byla naše tzv. vymodlená, před jejím narozením jsem dvakrát potratila a doktoři mi dokonce nedávali moc nadějí, ale nakonec se povedlo, i když celé těhotenství jsem byla pod přísným lékařským dohledem, doma i v nemocnici.
Vdávala jsem se těhotná, měsíc před porodem. Jako první se nám narodil syn Ondra. Odmalička naprosto bezproblémové miminko. Oba s manželem jsme si to užívali. A oba jsme toužili po dalším úžasném dítěti, a čím dřív tím líp. Nakonec se dcera narodila až po skoro pěti letech.
Problémy už odmala
A bohužel bezproblémové to s ní nebylo. Jako malá byla hodně vzteklá, neustále se snažila prosadit svou, a když nebylo po jejím, dokázala řvát, mlátit kolem sebe, ubližovat. Dětská lékařka mě uklidňovala, že se to časem spraví. Naštěstí se opravdu zklidnila, ale jednoduché to s ní nebylo. Jenže ona byla odmala moc hezké dítě a když vykulila oči – především na tatínka – tak jí člověk pomalu vše odpustil.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Dá se říci, že do puberty to s ní docela šlo, i ve škole neměla špatné výsledky, ale člověk se jí musel věnovat. Na rozdíl od syna, kterému šla škola levou zadní, Kamila se musela hodně snažit.
S nástupem puberty se dost změnila. Stala se z ní nepříjemná, protivná dívka plná vzdoru. Škola ji vůbec nezajímala, bylo jí jedno, že nosí špatné známky, kolikrát se ani nenamáhala na vyučování vůbec dorazit. Naše domluvy nic nezmohly a zákazy už vůbec ne.
I když je pravda, že jsme s manželem často nenašli shodu. Já byla vždy ta přísnější, manžel ji neustále omlouval, že za její chování mohou její „telecí léta“ a že to prostě musíme vydržet. Namlsali jsme se s Ondrou, o jehož pubertě jsme ani nevěděli.
Poflakovala se a tahala z nás peníze
Dcera se navíc obklopila dost divnými kamarády, začala kouřit. Toulala se po nocích, ale naštěstí vždy přišla domů. Po ukončení základní školy mohla zapomenout na nějaké lepší vzdělání, manžel ji horko těžko přes známost dostal na jeden učební obor, kde vydržela do Vánoc a pak už tam odmítla chodit, že prý jsou tam samí blbci a ona se tam prostě necítí dobře. Na dotaz, co chce tedy dělat, odpověděla, že nic.
S manželem jsme byli oba hodně nešťastní, nevěděli jsme si rady. Vyhledala jsem pomoc psychologa, kterého mi doporučili, manžel se mnou jít odmítl, a ten mi řekl, že musíme být tvrdí, čímž víceméně potvrdil můj názor. Domluvy, v něž věřil manžel, nepomáhaly.
Já osobně bych byla i pro to, abychom ji nechali umístit do diagnostického ústavu, zvlášť, když jsem zjistila, že nám bere peníze. Ale manžel byl zásadně proti. On vůbec nikdy nebyl na mé straně. Co já zakázala, on kolikrát povolil, tajně za mými zády jí strkal peníze.
Příběh Šárky: S manželem se rozvádíme, dcera chce žít raději s ním |
Kamila se poflakovala, do školy pochopitelně nechodila, žádnou práci si nehledala a my ji živili. Na manželovi jsem ovšem vymámila slib, že až jí bude 18 let, odejde z domova a začne se starat sama o sebe. Byla jsem ochotná jí dát i něco do začátku.
Možná se jevím, jako krkavčí matka, ale já doufala, že ji to třeba nakopne, a pokud padne na dno, což mi ostatně doporučil ten psycholog, tak jí třeba i „něco“ dojde. Prostě nemohla žít na náš úkor. Nakonec u nás zůstala ještě o rok déle, manžel pochopitelně neměl sílu ji vyhodit na ulici, jak říkal. Přitom já už začala domlouvat pronájem a byla jsem ochotná tři nájmy zaplatit z našeho.
Kamila si našla přítele a odešla k němu, ovšem ani jejich vztah neměl dlouhé trvání. Dcera sice měla nějakou práci, myla nádobí v jedné restauraci, ale brzy ji vyhodili, protože tam víc nechodila, než chodila. Po pár měsících ji vystěhoval i přítel, protože ji odmítl živit.
Na ulici ji přece nevyhodíme
Pochopitelně se okamžitě objevila u nás. Neměla kam jít, tak jestli by u nás mohla pár dní bydlet, než si něco najde. Já byla tvrdě proti, manžel pochopitelně dovolil a hned sedl do auta, aby ji k nám přestěhoval.
Z pár dní se stalo několik měsíců, Kamila opět najela na to, co jí jde nejlépe, nic nedělat, poflakovat se a tahat z nás peníze. Tedy ze mě ne, ale z manžela. Moje protesty nepomáhají, manžel neustále tvrdí, že ji prostě nemůžeme vyhodit, kdoví, jak by skončila, je ještě tak mladá.
Příběh Sylvy: Matku nezajímám, upřednostňuje mé nevlastní sourozence |
Ovšem mně ta trpělivost došla. Hodně vážně uvažuji o tom, že se odstěhuji. Moji rodiče mi dokonce nabídli, jestli nechci jít bydlet k nim. Mají domek, ve kterém jsem vyrostla, asi 50 kilometrů od nás, oni sami jsou stále při síle, mou pomoc zatím žádnou nepotřebují, ale hlavně bych tam měla klid.
I pracovně by to nebyl problém, jsem OSVČ, pracuji jako účetní, většinou doma, a za klienty mohu kdykoliv vyrazit, mám vlastní auto. Jenže pořád váhám, říkám si, proč bych já měla vyklízet pole, dcera by měla jít. Ale je mi jasné, že v tomto s manželem nebudeme nikdy za jedno. Ale je taky možné, že když odejdu, že manželovi budu chybět…
Kateřina
Názor psycholožky čtěte na další straně.
