Po maturitě jsem se odstěhovala z rodné vesnice a zamířila do města. Našla jsem si práci v jedné firmě, která hledala posilu do obchodního oddělení. Byl to smíšený kolektiv, jak co se mužů a žen týče, tak i různého věku zaměstnanců. Já byla nejmladší, a když mě vedoucí představoval mým kolegům, nebylo mi nejlíp. Prakticky všichni byli o víc než patnáct let starší než já, dva kolegové byli těsně před důchodem.
Byly jsme každá jiná
Ovšem druhý den po dovolené dorazila dívka zhruba v mém věku, vlastně o dva roky starší než já. Hned se ke mně hrnula, abychom se mohly seznámit. Po pár minutách, když s halasem pozdravila všechny ostatní, mě táhla na cigaretu. Protestovala jsem, že nekouřím, ale ona se nedala, že jí budu dělat společnost.
Od té doby se z nás staly nejlepší kamarádky. Alena byla v té době můj pravý opak – já zakřiknutá holka z vesnice, ona „světem protřelá“ holka z města. Ale byla jsem za ni moc ráda. Takového člověka jsem vedle sebe potřebovala. Se vším mě seznámila a dokázala to, co nikdo předtím. Dodávala mi hodně sebevědomí, které mi i kvůli výchově mých rodičů chybělo.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Mí rodiče se nikdy nikam nehrnuli, byli to dva lidé, kteří znali jen práci a pobyt doma. Byli svým způsobem dost jednodušší, neměli žádné školy, žádné vzdělání a jejich pohled na svět byl značně zkreslený. Hlavně na sebe moc neupozorňovat, ničeho si nevšímat a dělat si jen svoje. Táta pracoval jako řidič a máma uklízela. Měli jsme i hospodářství, zahradu, malé políčko, slepice, králíky, prase. S bratrem, o pět let starším, jsme oba museli hodně pomáhat.
Naši byli zvláštní, vztah k nám dětem si přinesli už ze svého dětství, kopírovali chování svých rodičů. Měli nás s bráchou rádi, ale nepoznali jsme takovou tu lásku, kdy se rodiče dětem věnují, hrají si s nimi, jezdí s nimi na výlety, na dovolené. My nikdy nikde nebyli.
Dodnes si říkám, kde jsem vzala tu odvahu odejít od rodičů, ale hodně mi pomohla má učitelka na základní škole, která rodiče přesvědčila, abych šla dál studovat. Bratr doma zůstal do pětadvaceti, ale za prací dojížděl do města. Také vystudoval a pracoval na směny jako dispečer. S bratrem jsme měli vždy pěkný vztah a vydržel nám do dospělosti. S rodiči to už je horší, občas je oba navštívíme, ale z jejich strany není znát příliš velký zájem o nás, naše partnery či děti.
Družička a svědek
Po půl roce mě Alena přesvědčila, abych se přestěhovala k ní. Bydlela jsem na ubytovně a ona měla svůj byt. Koupili jí ho rodiče, pocházela z úplně jiných poměrů než já. Ale ani ona, aspoň mi tvrdila, nemohla říct, že by prožila kdovíjak pěkné dětství. Měla, na co si vzpomněla, ale rodiče byli pracovně natolik vytížení, že buď se o ni starala babička nebo paní na hlídání.
S Alenou nám to klapalo. Byly jsme opravdu velké kamarádky. Seznámila mě i se svými přáteli, se kterými jsme trávili hodně času. A s jedním z party jsem se dala dohromady. Začali jsme spolu chodit, po několika měsících jsem se k němu i přestěhovala. Když jsem otěhotněla, požádal mě o ruku. Alena mi šla za družičku.
A tehdy jsem dostala ten skvělý nápad, že bych mohla dát svého bratra s ní dohromady. Oni se vlastně vůbec neznali, sice jsem jí o bráchovi občas vyprávěla, ale nikdy ho nepotkala. A moje svatba měla být tím pravým okamžikem. Brácha byl už pár týdnů sám po rozchodu s tehdejší přítelkyní a nikoho neměla ani Alena.
Bratr mi šel za svědka a přesně, jak jsem předpokládala, s Alenou si padli do oka. Pak se začali scházet, nastěhoval se k ní a za rok a půl měli svatbu i oni. Jsou spolu už deset let, mají stejně jako my dvě děti. První roky mi přišlo všechno zalité sluncem. Hodně často jsme se my čtyři vídali, ale postupně to skončilo. Dávám za to vinu Aleně, protože ona se hodně změnila. Stala se z ní věčně naštvaná, nespokojená, hádavá ženská. Už si příliš nerozumíme ani my dvě.
Věčně nespokojená
Alena byla vždy zvyklá, že dostala, co chtěla. Můj bratr dělal, co jí na očích viděl. Ale jí to bylo pořád málo. On umí vzít za práci, je to v něm, jsme oba vycepovaní od rodičů. Doma jí vždy se vším, s domácností, s dětmi, hodně pomáhal. A zároveň umí i vydělat peníze, brácha je dříč a v práci se dokázal vypracovat.
Jenže má to i druhou stranu mince. Alena si neustále stěžuje, že je pořád v práci a ne doma. Neustále do něj šije, i před ostatními. Můj muž mi řekl, že už na ty její řeči nemá náladu a odmítá k nim chodit, nebo abych je zvala k nám. Bráchu má rád, ale už s ním prý ani na to pivo nemůže, protože Alena ho nepustí a on je natolik čestný, že jí lhát nebude.
Já už od ní také neslyším nic jiného, než že je chudák, on si vysedává v práci, místo, aby byl s ní a dětmi. Už jsem jí tolikrát řekla, ať toho nechá. Brácha vydělává peníze, aby se měli dobře, aby ona ani děti nestrádaly. Ale jí je to málo. A už to ale dochází i bratrovi. Nedávno mi řekl, že už má života s ní plné zuby. Už se prý jen hádají a odnášejí to děti. Prý už začal přemýšlet i o tom, že se s ní rozvede.
Marta
Názor psycholožky čtěte na další straně.
