Už během pandemie covidu se očekávalo určité zhoršení duševního stavu lidí. K tomu pak skutečně došlo, hodně se mluví o rostoucích potížích u těch nejzranitelnějších – u dětí. Jenže ve skutečnosti nastal nejprudší nárůst psychických problémů u žen. Odborníci upozorňují, že tyto tendence byly patrné už dávno před koronavirem, který situaci spíš jenom urychlil.
V této souvislosti se objevuje anglický výraz the worry gap, tedy jakási propast obav. A padají do ní ženy… Studie o prevalenci úzkostných poruch z roku 2016, publikovaná v časopise Brain and Behavior, odhalila, že ženy trpí dvakrát častěji než muži vysokou úrovní stresu a úzkosti. A že to nemá zase tolik co do činění s hormony, konstitucí, emocionalitou a podobnými výmluvami, kterými bývá toto téma obvykle shazováno ze stolu. Ty samy o sobě totiž nedokážou vysvětlit tak významný genderový rozdíl v míře stresu a úzkosti. Spíš než biologické jsou na vině sociálně-ekonomické a kulturní faktory.
Ty ekonomické si necháme na jindy, protože platová nerovnost (pay gap) a další „propasti“ jsou obrovským tématem, které pak v soukromí vede k (byť třeba nepřiznanému) nastavení Neživíš, tak nepřepínej“. Vezmeme to tedy z pohledu soukromí: Nahlédneme do současných českých rodin a podíváme se, jací zástupci typických ženských vzorců s námi často bydlí. Pozorně si přečtěte jejich popis, jestli se tyto „osoby“ náhodou neusídlily i u vás doma.
Pan samoseto
Samo se uklidilo, samo se uvařilo, samo se poskládalo… Pan Samoseto je vlastně moc fajn spolubydlící a vsadíme se, milé čtenářky, že byste ho také braly – kdybyste ho ovšem neviděly v zrcadle. To vaši manželé nebo děti ho nevidí ani v zrcadle, ani jinde. Pro ně je prostě samozřejmostí.
Proto se tomuto nejen vyčerpávajícímu, ale také trochu ponižujícímu schématu někdy přezdívá „syndrom neviditelné ženy“. Práce v domácnosti je často vnímaná jako řada všedních úkolů. Jenže ve skutečnosti je to práce sama o sobě. Nejspíš znáte výraz druhá směna.
Přesto se neobjevuje na žádné výplatní pásce a nemáte u ní přestávku ani nárok na dovolenou. Statisticky na sebe ženy berou téměř třikrát víc neplacených domácích prací než muži. Mimo tuto exekutivu jsou ovšem i jakýmisi manažerkami domácnosti, tedy nejenže tyto neviditelné úkony provádějí, ale ještě organizují činnosti ostatních členů rodiny, což s sebou nese ohromnou mentální zátěž.
Superžena
Bytem se pohybuje de facto v předklonu a s věčně plnýma rukama, jak přesouvá z místa na místo věci, které většinou ani nejsou její.
Při vaření vody na ranní čaj pro rodinu zvládne vyklidit myčku a připravit dětem snídani. Možná u toho vyřídí i telefonát, napíše omluvenku na tělocvik a zkontroluje aktovky.
Žádná hluchá místa, multitasking na plné obrátky – však jsou to jen maličkosti, že ano. Frčí jak motorová myš a možná je na svoji výkonnost a logistické superschopnosti i pyšná. Dokud jí nedojde benzin. A on jednou dojde, protože stokrát nic umořilo i osla, natož ženu.
Strážkyně krbu
Ženy tuto roli historicky vyfasovaly a s ní i očekávání, že budou hlídat harmonii v rodině. A tak máte vysunuté anténky a část vaší energie vytrvale proudí do tohoto druhu ostražitosti, abyste zachytily, kdyby někdo z blízkých potřeboval emocionálně opečovat.
Abyste vratkou harmonii samy nenabourávaly, musíte skrývat své skutečné pocity a maskovat je pozitivní, vhodnou nebo vstřícnou fasádou. Tato fraška se dá hrát jedním ze dvou způsobů: Povrchově, kdy očekávané emoce předstíráte, ale necítíte je, a ty, které cítíte, se snažíte skrýt. Anebo hluboce podle fráze „fake it till you make it“, což znamená, že tak dlouho předstíráte, až se můžou emoce skutečně přesunout z vašeho myšlení do nálady.
Obě metody jsou samozřejmě na nic, ale povrchové hraní (takzvané surface acting) je horší, protože maskovat své emoce je obrovsky vyčerpávající.
Stres spojený s takovou emoční zátěží může vést k problémům se spánkem, úzkostem, a dokonce i k dlouhodobým zdravotním problémům. Lektorka osobního rozvoje Denisa Říha Palečková ve své knize Tajemství šťastných vztahů vysvětluje, co se v nás děje, když si dlouhodobě zakazujeme prožívat své emoce: „Dostáváte se do určitého vakua. Jste bez energie, taková zploštělá a nic vám nedává smysl. Když totiž dlouho potlačujete to, co cítíte, zastavujete tok své životní energie. Něco ve vás se brzdí. A taky vás to stojí obrovské množství sil. Žádný div, že se cítíte oslabená a zažíváte tak obrovskou únavu, že máte po ránu problém vstát. Z dlouhodobého hlediska se můžete dostat až do určitého emočního vakua, kdy máte pocit, že necítíte nic… To však neznamená, že by se uvnitř vás nic nedělo. Znamená to, že jste svoje prožívání bohužel velmi dobře pozavírala.“
Paní dokonalá
Se sociálními sítěmi jako by se tato dáma naklonovala. V arénách sociálního srovnávání spolu soupeří vzhled, postavení i štěstí. Filtry a pečlivě vybrané snímky vytvářejí zkreslenou realitu a standardy krásy a úspěchu, kterých je téměř nemožné dosáhnout. A zejména pro mladé ženy to může být až zničující.
Tento fenomén je o to znepokojivější, že spousta z nich tráví rolováním na různých platformách dlouhé hodiny a nereálné normy a očekávání tak nevědomky absorbují. Jedním z důsledků toxického mindsetu je pak pokřivená body image, kdy se při pohledu do zrcadla, ale ani na fotografiích samy sobě nelíbíte. A když se pak později k paní Dokonalé přidá ještě její rodná sestra Dokonalá Matka, dostane body image i mateřské sebevědomí totálně na frak.
Se svými muži si o těchto svých pochybách úplně nepopovídáte. Nebo můžete, ale asi vám úplně neporozumí – v mužských životech jsou podobné stresory méně přítomné nebo méně naléhavé. Napadlo vás už někdy, kolik energie a sebevědomí oni díky tomu ušetří?
Pan Musílek
A nakonec tu máme velkého zlého šéfa. To on stojí v pozadí a diriguje celý ten vyčerpávající koloběh v mnoha domácnostech. Bez něj byste se přece na všechny ty vysilující vzorce už dávno vykašlaly! Zakladatelka projektu Cyklická žena Dana Sofie Šlancarová upozorňuje na fakt, že tento neodbytný pán ale zdaleka není výmyslem současnosti:
„ ‚Musím, musím, musím‘ je ale jednoznačně společenské nastavení, které je tu po staletí nebo spíš po tisíciletí. Pan Musílek hodně bydlel i u našich maminek a babiček, protože byly na spoustu věcí samy. Ale pro následující generace se doslova nakopíroval, jako ti agenti v Matrixu, a teď teprve začíná být opravdu nezvladatelný.
Mnohem víc ho vnímáme kvůli tomu, kolik se toho kolem nás reálně děje, kolik toho můžeme zvládnout a kolik si toho vnitřně nakládáme. A to je vlastně dobře, protože díky tomu, že to nezvládáme, o tom začínáme přemýšlet. Začínáme si uvědomovat, co je za tím a že to pro nás není dobré.“
V této souvislosti navrhuje Dana-Sofie Šlancarová pozvat si domů dvě úžasné dámy: paní Jsemsamasebou a paní Dělámcochci. S těmi se totiž pan Musílek opravdu nesnese a máte slušnou šanci, že si spakuje své musy a bude k vám chodit jen na návštěvu.
Jak na Musílka?Tady jsou tři tipy, jak pozici zmíněných dam ve svém životě posílit: 1. Uvědomte si rovnováhu sil: Když nejste samy sebou a neděláte to, co je pro vás zásadní a důležité, necítíte se dobře a máte málo energie. Cítíte se nemocné, tedy nemáte tu moc být tu pro ty, pro které tu chcete být (nebo pro svou milovanou práci). A později můžete být nemocné i fakticky. 2. Dělejte věci, které naplňují vaše tělo, duši a srdce: Začněte malými krůčky a dovolte si být trochu „sobecké“. Na začátku to půjde hůř, protože právě váš osobní pan Musílek, malá holčička nebo vnitřní kritik vám budou říkat „takto tedy fakt ne“. A okolí vám to bude zrcadlit: Děti si budou stěžovat, manžel bude brblat a zlobit se. Vězte ale, že jejich nespokojenost je odrazem vaší nejistoty, a proto vytrvejte a jděte si za svým. Zanedlouho uvidíte, že se něco mění a je to pro dobro všech, což vás posílí ve víře, že jste se vydaly správnou cestou, i když to tak na začátku nevypadalo. Takže prostě jenom pokračujte. 3. Odpusťte si, že u vás pan Musílek bydlí: Vy za to nemůžete. Dělaly jste to nejlepší, čemu jste v dané chvíli věřily a co jste převzaly od předchozích generací. Ale teď máte jiné vědomosti a znalosti a můžete to změnit, pro sebe i generaci svých dětí. |
