Sešly jsme se v pražském sídle sdružení Berkat, které spoluzaložila a které pomáhá především dětem a ženám v Afghánistánu a v Čečensku.
V kanceláři je rušno. Hemží se to tu ženami s barvami pleti ve všech odstínech, od bílé po hnědou, každá si chce malého Zafara pochovat.
Petra střídavě odpovídá na mé otázky i na dotazy svých kolegyň ohledně chlapečkovy míry, váhy, stáří, intervalů spánku i apetitu.
Zafarovi jsou teprve tři měsíce, ale v novinách se už pravidelně objevují vaše články. To jste si neudělala moc dlouhou mateřskou dovolenou.
Nic jiného mi nezbývá, musím vydělávat. První článek jsem napsala už šestý den po porodu. Můj muž je už zpátky v Afghánistánu, jsem na to sama. Za sedm a půl tisíce bychom nevyžili. To musíte umět využít každou chvíli...
Takže přes den koukám na televize, poslouchám Echo Moskvy. Myslím, že první Zafarův jazyk bude ruština, viď (usměje se na miminko). V devět večer usne, ve čtyři se probudí, tak zapnu agentury a kojím.
Když kojím, můžu číst, ale nemůžu psát. Mám to vychytané. Třeba když čekám, až si odkrkne, tak můžu jednou rukou odpovídat na maily. Nebo ho při psaní můžu uspávat, mám takový vozíček, který nohou houpu. Tohle by chlap nezvládl. Šest věcí najednou umí dělat jen ženské.
Se svým mužem Paikarem jste se seznámila během práce v Afghánistánu, točil a fotil i vaše reportáže. Jmenuje se syn po tátovi?
Ano, jmenuje se Zafar Paikar. Můj muž totiž nemá příjmení, ale přece ho nepojmenuju Zafar Procházka, i když na úřadech to byl boj. Zafar je celý táta, až si v poradně lidi mysleli, že jsem adoptovala cikánka. Ale my tě odvezeme do Afghánistánu, tam ti bude dobře, viď (opět promluví něžně k miminku).
Takže se chcete přestěhovat do Afghánistánu?
Ano. Plánuju, že bychom odjeli na podzim, ale samozřejmě přemýšlím, jak to uděláme se zimou, která je tam poměrně drsná. Paikar, můj muž, by byl radši, kdybychom žili v Evropě. Říká mi, že devadesát procent Afghánců si přeje, aby jejich dítě mohlo vyrůstat v Evropě, jen já chci opak, a to že je nesmysl. Musíme to promyslet, je fakt, že tam jsou nemoci, hrozba teroristických útoků...
Proč o to tak stojíte?
Mám to promyšlené, existuje k tomu několik racionálních důvodů. Za prvé: Práce. Můžu sice pracovat ze Všejan, kde bydlím, mám internet, agentury, ale já neumím dlouhodobě dělat jen z domova. Byla jsem vždycky na místě. Mám pocit, že mi to utíká, chybí mi to. Myslím, že i když budu jen sedět v Kábulu, tak budu víc chápat realitu. Budu tam mít stejný servis jako tady, ale zároveň kontakt s Východem.
Za druhé: Tatínek Paikar. Když tady teď několik měsíců byl, bylo moc milé, jak jsme se spolu starali o Zafara, jak mi pomáhal. Bylo by špatně, kdyby dítě vyrůstalo bez něj. Jenže Paikar v Česku být nemůže, pořádnou práci tady nesežene. On sice umí dobře fotit, dobře točit, obstojí tam, ale ve zdejší konkurenci ne.
Jak chcete v Afghánistánu řešit třeba Zafarovo vzdělání?
Až půjde Zafar do školy, budeme se muset vrátit, chci, aby měl české školy. Ale to už půjdu pomalu do důchodu (smích). Teď se tady ale nudím. Opravdu. Dívám se na televizi a je mi líto, že tam nejsem. Nejradši bych byla alespoň v Kábulu, když nemůžu do Ruska…
Do Ruska už několik let nesmíte. Kvůli údajně protiruským reportážím vás v roce 2001 vyhostili a odmítají vám dát víza. Jinak byste tam jela?
Kamarádka mi říkala: Buď ráda, že víza nemáš, hned bys tam jela a špatně by to skončilo. Má asi pravdu. Ale v Afghánistánu to je taky zajímavé, bude tam česká nemocnice, Kábul bude zase v pozornosti médií.
Vidím, že mateřské hormony nepřeválcovaly vaši potřebu dobrodružství.
Já bych tam ani nemusela mít moc dobrodružství. Bojím se - o dítě i o sebe. Nemůžu nechat dítě někde napospas a uvědomuju si, že Kábul není ideální. Zjišťuji si třeba, jak to bude s lékařskou péčí. Nemůžu se sebrat a jet, kam mě "Lidovky" pošlou. Přece nejsem blázen, nepovleču ho po minových polích. Všechno se musí podřídit Zafarovi, když to bude nebezpečné, nikam nepojedeme.
Říkáte, že zde váš muž teď byl delší dobu. Byl i u porodu?
Prchnul. Říkal, že to odporuje islámu. Já nevím, je to možné, ale mně to nevadilo, já jsem v tomhle trochu puritán. Ale byl se mnou do posledního okamžiku. Naposledy si pamatuju, když si povídal se sestřičkami. Říkal jim tou svojí legrační češtinou: Teda sestřičky, vy jste tak hodný, u nás v Afghánistánu sestřičky pacienty bijou. Pak odešel s tím, že musí venčit Radana, našeho psa.
Na svoje první dítě jste si počkala do dvaačtyřiceti let. Nebála jste se zdravotních komplikací?
Já vůbec, ale lékaři ano. Rodila jsem u Apolináře, byli tam moc hodní a profesionální, ale měla jsem asi o sto padesát vyšetření víc než ostatní mámy. Když se doktoři podívali na můj ročník, obraceli oči v sloup... ale nakonec to prý bylo ukázkové a rychlé. A pro mě veskrze pozitivní zážitek. Hodně jsem se bála, jsem ve vlivu televize, kde jsou porody vždycky strašlivé. Ale mám kamarádku, která má devět vlastních dětí. Říkala jsem si: Když to ona vydržela devětkrát, tak já to jednou musím zvládnout taky!
Neměla jste mateřské puzení dřív?
To tedy měla, ale chyběl tatínek. Ale je fakt, že dokud jsem byla v Rusku, tak tam mi to dítě nějak nepasovalo. Žila jsem tam takovým osamělým životem, měla jsem strašně práce, nikam jsem nechodila, kolem mě se potáceli jen pomatení poloopilí novináři. To nebylo prostředí na mateřství. Ale život běžel. Až pak, když mě vyhostili, mi došlo, že nic nemám. To jediný, co máte, vám vezmou, a jste v řiti.
V té době také unesli Čečence Ibrahima, se kterým jste žila.
To bylo všechno se vším. Hrůzný rok. Vyhodili mě v únoru, zabavili mi věci, přijela jsem do Česka jen s kabelkou, azyl mi poskytli kamarádi. Kouřila jsem, pila, žila undergroundový život, jako by mi bylo sedmnáct, ale bylo mi sedmatřicet. Kdyby nepřišlo 11. září a já neodjela do Afghánistánu, tak nevím, co by se mnou bylo. Tam se vrátily staré časy, byla to makačka, ale lidi zajímalo, co se tam děje, vracela se mi válečná nostalgie. Do čtyřiceti jsem měla pocit, že je na všechno čas.
Dozvěděla jste se o Ibrahimovi za ta léta něco?
Vůbec. Zmizel, ale oficiálně ho nikdy neprohlásili za mrtvého. Já mám bohužel informace z páté ruky, když nesmím do Ruska, ale myslím, že kromě rodiny ho nikdo nehledá.
Můžete po tom, co jste prožila, říct, že jste měla v životě štěstí?
Určitě. Měla jsem kliku, že jsem to všechno přežila. Že jsem přežila všechny ty blbosti, co jsme dělali se Štětinou (Jaroslav Štětina, spolu založili agenturu Epicentrum). I s Paikarem jsem měla štěstí.
Co byste ráda, aby měl Zafar v genech z Paikara?
Tak povahu ne. Měl by mít holubičí povahu po mně, ale chtěla bych, aby vypadal jako Paikar. Je hezký člověk, velký chlap. A je hodně chytrý, chytřejší než já. Má výtvarný talent, talent na počítače i na jazyky. Mluvil česky v době, kdy já ještě neuměla persky ani slovo.
Ve svých článcích a hlavně ve svých knihách píšete o silných ženách, skládáte jim poklonu, jak zvládají i ty nejtěžší situace, včetně válečných konfliktů. Umíte si sama odpovědět, proč to tak je?
Teď už jsem to pochopila a vím to přesně, je to můj hlavní poznatek z porodu. Mužský totiž, i když bude mít děti, nebude nikdy schopen myslet víc na ně než na sebe. U ženy je to základní instinkt. Dítě je nejdůležitější. To neznamená, že kvůli dítěti ztrácí vlastní osobnost, ale je pro ně schopná dělat velké věci. V lednu přeplavat řeku. Muž ji taky přeplave, ale aby si něco dokázal nebo aby vyhrál, bude o tom vyprávět. Je orientovaný na úspěch a vítězství, chce vyhrát válku. Žena se klidně a velmi ráda úspěchu vzdá, stačí jí, když zachrání děti. A to je silný motiv.
Z mužů tryská egoismus, oni za to sice nemůžou, ale je to tak. A hlavně jsou přesvědčení, tak nějak podvědomě, že jsou lepší než my, chtějí mít nad námi moc.
Žila jste s Čechem, Čečencem a teď s Afgháncem. Jde ta mužská potřeba, o níž mluvíte, napříč národy?
To je všude stejné. Chtěli by nám vládnout. Jenže u nás v Česku už jim to tolik nedovolíme, není to možné kulturně ani legislativně. Ale myslím, že by to tak rádi měli. A ty budeš stejný, viď (políbí Zafara, kterého během rozhovoru několikrát kojí). Všichni muži by chtěli mít větší práva než my. Chtějí se o nás starat, myslí si, že my to neumíme. Můj muž to má taky tak, myslí si, že jsem blbá...
Jako hloupá?
To asi ne, ale on se strašně rychle ode mě naučil spoustu věcí, které teď umí lépe než já. Třeba práci s počítačem. Něco udělám blbě a on obrací oči v sloup. Tak já na něj, že před pár lety nevěděl, co je počítač... a on se urazí. To je to zbytnělé mužské ego. Ale my to s nimi přece umíme. Řekneme mu: Ty jseš šikovnej a úžasnej. A myslíme a děláme si svoje.
Nebojíte se, že v tradicionalistickém Afghánistánu bude váš přístup emancipované pracující matky tak trochu trnem v oku?
Tam je výhoda, že vám nikdo nevidí do soukromí. Navštěvují se v podstatě jen příbuzní, protože chlap nesmí vidět cizí ženu. Co se odehrává uvnitř, je pro veřejnost tabu. Tam se mezi ženskými nemluví o věcech, o kterých tady mluvíme běžně.
V čem jsou afghánské matky jiné než evropské?
Zaprvé mají těch dětí moc - deset jedenáct. Ty děti se o sebe navzájem starají. Není tam lpění na jednom dítěti, ale spíš lpění na celé rodině. Jsou fatalisti. Každé čtvrté dítě tam umírá do pátého roku. Malinké děti tam běhají ve sněhu bosé, nechávají to osudu. My Evropani jsme úzkostlivější. Máme jedno dvě děti, tak se na ně hrozně soustředíme. A afghánské ženy nemají na starosti nic víc než rodinu, je to vlastně pohodlný život.
Ale na úkor svobody.
Jasně. Ale podívejte na moje ruce, na moje obočí! Já na sebe na rozdíl od nich nemám čas. Představa o chudince Afghánce je trochu mimo. Aspoň na tři dny bych chtěla být pravá afghánská manželka. Chlap i nakupuje, všechno včetně podprsenek a vložek. Dobrá, ženská vaří, ale ve velkých rodinách se vaří kolektivně, je u toho sranda. A zbytek doby se ženy starají o sebe.
Patlají si henu na vlasy, malují si henou na ruce, mají dlouhatánský nehty a pod burkou úžasné účesy. A já jsem vedle nich udřená, umolousaná Evropanka. To je absurdní. I tady koukají Čečenky nebo Afghánky na naše holky a ptají se, jestli nemají něco lepšího na sebe. Ony chodí jenom na podpatkách, ale my nemáme čas. Ony vůbec neznají hodnotu peněz, obživu shání výhradně muž. Největší ostuda je pro něj neuživit rodinu. Ženské jsou krásně macaté, chlapi vychrtlí. Ulice jsou plné hubených třesoucích se chlapů. Makají. Po svatbě zhubnou, jen ten můj muž po svatbě přibral čtrnáct kilo. Zvykl si na manželství s emancipovanou Evropankou, ale líbilo by se mu, kdyby mi zůstaly ty povinnosti, co mám v Evropě, a zároveň by mi ubral práv.
Jak vás vnímá jeho rodina a jeho kamarádi?
On jim podává trošku jiný obraz. Na veřejnosti totiž hrajeme hru. A tak podle mě funguje hodně tamních rodin. Doma se můžeme pohádat, já samozřejmě můžu projevit svůj názor, ale venku se chovám jinak, trochu jako v područí. Třeba na něj před lidmi nesmím zvýšit hlas, zato on může. Naopak, je to žádoucí. Ale v řadě věcí jsou tam muži ženám oddaní.
Máte nějaký příklad?
Třeba z porodnice. Muži tam nesmí. Nesmí ani na dvůr. Muž čeká oddaně v prachu v pangejtu, než jeho žena porodí, než na něj někdo z okna zakřičí, že má dítě. Muž je absolutně zodpovědný za rodinu. Neexistuje, že by opustil děti.
A jak jsou se svou rolí spokojené samy Afghánky?
Jak které. Vzdělané ženy by chtěly svobodu, ale nechce se jim vzdávat se luxusu. Svoboda je drahá věc. Daň za nesvobodu je bezstarostnost. Ony by chtěly obojí, ale to nejde. Žádný chlap není takový vůl. Muž si tu ženu hýčká, ale zároveň nad ní má moc. Když jsem tam, tak se podřídím. Hraju to divadlo, ale zároveň se nechám víc hýčkat. Když se mi třeba nechce do obchodu, řeknu, že se tam na mě budou chlapi koukat. A on šup a jde na trh. Nebo když se mi nechce na návštěvu, tak řeknu, že s ženami si nerozumím, s chlapy být v jedné místnosti nemůžu, tak nejdeme.
Proč si s nimi nerozumíte?
Neumím jejich jazyk. Ale mám tam kamarádku, podle které jsem napsala knížku Frišta. To je Ruska, od ní vím všechny drby.
Přetrvává rozdělení rolí afghánských žen a mužů, i když opustí svou zemi? Vaše sdružení Berkat pomáhá uprchlíkům, jak je to třeba u nich?
To jsou situace, kde se naopak projeví síla ženy, o které jsme se bavily. Týká se to obecně uprchlic, když přijedou s manželem, s rodinou.
Ženy se dokážou mnohem rychleji aklimatizovat a začnou fungovat, třeba blbě, ale nesedí doma a nečumí do zdi. Jdou, vytírají podlahy, hlídají děti, dělají si kontakty, nepropadnou jen depresi, snaží se živit děti. Vzchopí se k činu.
Muž v té depresi setrvá. Je na ni naštvaný, až to ústí do domácího násilí. Špatně snáší, že jeho ženská si našla práci, nosí domů peníze, má kamarádky a on jako blbec sedí doma. Ono je to pro chlapa opravdu těžší si v cizí zemi najít práci, ale oni to neustojí. A ženy jsou pak nešťastné. Máme tady v Berkatu několik takových rodin. Ženská je dobrá, pracuje, mluví česky... ale nerozvede se. Ženská od toho svého chlapa neodejde. Nikdy.
|
VIZITKA:
SE SYNEM A VLČÁKEM I při focení měla nepřetržitě puštěny ruský rozhlas a televizi. Společnost jí dělá vlčák Radan, ze kterého by se měl záhy stát specialista na vyhledávání min. Jenže si na něj už zvykla a teď řeší, jestli a případně kdy ho do Kábulu na výcvik pošle. Když se malý Zafar během focení vzbudil, z věcné novinářky se v tu ránu stala něžná maminka. |
1987: promoce na fakultě žurnalistiky
2001: se svým tehdejším partnerem Čečencem Ibrahimem
2002: v Kábulu se skupinou místních žen 
