Vy jste asi jediná ministryně, která je členkou Mensy. Jak vysoké máte IQ?
Sto třicet pět. Zatím jsem to nikomu neřekla, protože mensané na to neradi odpovídají.
Minimum pro vstup do Mensy je sto třicet, národní průměr je něco kolem stovky – připadáte si chytrá?
Ne.
Nedostatek sebevědomí s IQ sto třicet pět?
Daniela KovářováNarodila se v roce 1964 v Ostravě rodičům – lékařům. Právnickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně zakončila v roce 1987 červeným diplomem. |
Neřekl vám nikdo, že s tímhle IQ je vás na ministryni škoda?
Ne. Naopak jsem si dlouhá léta, jak jsem postupovala po různých postech, říkala, jestli je zvládnu.
Vážně o sobě tolik pochybujete?
Určitě. Před deseti lety jsem zakládala pobočku Mensy v Plzni a nabyla pocitu, že mensané jsou lidi jako všichni ostatní. Jen s tím, že čím vyšší IQ, tím méně jsou použitelní v praktickém životě.
Nemáte někdy v civilním životě pocit, že jste obklopena partou řekněme ne úplných chytráků?
Ne. Naopak. Pamatuju si na jednu cestu autem se dvěma svými kolegy právníky, které považuji za jedny z nejchytřejších lidí, co znám. A já jsem celou cestu skoro nepromluvila, což je u mne, která normálně mluví pořád, opravdu výjimka. Prostě jsem měla pocit, že jsem tak hloupá, že budu radši mlčet.
Nemám ale pocit, že ten, kdo víc mluví, je chytřejší.
To je pravda. Ale jejich debata byla na takové úrovni, že já jsem byla takhle malinká.
Jakým typem lidí jste obklopena v nové vládě?
Jsem obklopena zajímavými lidmi. Po několika jednáních vlády už vidím, že k některým lidem budu inklinovat, protože jsou mi charakterově bližší nebo jsou zajímaví.
A jsou tam taky lidé, ke kterým nebudete inklinovat?
Určitě. Ve vládě je běžný sociologický vzorek, lidé otevření i uzavření, se smyslem pro humor i bez, lidé s nadhledem i bez něj.
V čem se nejvíc změnil váš život od chvíle, kdy jste se stala ministryní?
Nemám vůbec žádný čas. Na nakupování. Pro můj typ ženy je nakupování relaxace. Takže relaxaci nemám žádnou.
A co nakupujete?
Cokoliv. Velký víkendový nákup. Oblečení. Boty. Až do 7. května jsem byla kalhotový typ a teď mi diplomatický bonton velí sukni, tak mám jistý problém. Nemám sukně ani boty.
Nevím, o jakém diplomatickém bontonu mluvíte – když si vybavím kancléřku Angelu Merkel nebo Condoleezzu Rice, vidím je v kalhotách.
Dobře, dobře. Jen jsem vás zkoušela. Potřebuji i nové kalhoty.
Máte jako ministryně horší spaní? Cítíte něco jako ministerskou zodpovědnost?
Ne. Jsem úplně mrtvá. Stačí, když zamhouřím oči, a usnu. Třeba na toaletě. Nebo v autě na červené nesmím ani na chvilku zavřít oči.
Ale jsou i pozitivní věci, které s sebou ta funkce nese, ne? Která z nich je nejpříjemnější?
Příjemné je auto s řidičem, ale na Justiční akademii jsem tento servis měla také. Všichni se na mě usmívají a říkají mi: "Ano, paní ministryně." I když to vlastně není příjemné.
Ale mnoha lidem právě toto je velmi příjemné.
V komunikační linii to je příjemné, ale od svého týmu chci, aby mi říkal pravdu. Můj tým to dělá, ale ti ostatní ne.
Polepšila, nebo pohoršila jste si finančně coby ministryně?
Výrazně polepšila. Nicméně ještě nikdo mi neřekl, jaký přesně mám plat, a ještě jsem neviděla výplatní pásku, takže zatím mám o svém platu jen orientační představu.
To se bude špatně vracet na Justiční akademii, ne?
To je pravda, ale peníze pro mne nejsou tím hlavním. A kdyby mi někdo řekl: "Pojď dělat ministra zadarmo," tak na pět měsíců bych šla. Tak je to pro mne zajímavé.
A manžel by vás živil?
Manžel mě v tomto smyslu živí celý život. Říká, že já jsem z nás dvou ten, kdo si může dopřát luxus pracovat pro zábavu. Proto celoživotně dělám to, co mě baví.
Asi nejedna žena teď propadne tak trochu závisti.
Až na ženy samoživitelky má skoro každý šanci se rozhodnout a dělat to, co ho baví. V tom jsem poměrně nekompromisní. Život je příliš krátký na to, abyste osm hodin denně trávila něčím, co vás strašně nebaví.
Leč většina moderních žen, které žijí v páru, je dnes ženami spoluživitelkami a s jejich příjmem se v rodině počítá.
Ale mají vždycky možnost změny. A možná se leckdy jen bojí udělat ten krok a zkusit něco nového.
Tak on se ten krok zjevně dělá hůř bez vašeho manžela.
Manžel-nemanžel, primární je odvaha.
Nenapadlo vás někdy, že by bylo fajn, kdyby samotní ministři přišli s nápadem snížit si kvůli krizi platy?
Kdyby ten nápad vznikl, byla bych pro.
A co kdyby vznikl u vás?
Už jsem navrhla našim náměstkům, abychom to udělali u nás na ministerstvu. Samozřejmě včetně mého platu.
Takže vaši náměstci by do toho šli?
Neviděla jsem žádné nadšení, takže zatím to zůstalo ve fázi mého návrhu s tím, že mají za úkol přijít s úsporami ve vlastních agendách a projektech.
A zkusíte s tím návrhem přijít na vládu? My, ministři, dáváme jasný signál a snižujeme si vlastní platy – co vy na to?
To je geniální nápad a já s tím přijdu. Ale nebudu říkat, že je to můj nápad. Řeknu, že je to váš nápad a já jsem pro. Výborné.
Píšu si do deníčku: můj první vládní návrh. Jsem zvědavá, jestli mi projde. Leč pochybuju, že vaši kolegové ministři mají doma manželky stejně velkorysé, jako je váš muž.
To máte pravdu, ale na druhou stranu byl by to jistý symbolický signál. A jistě by nezpůsobil naše ožebračení.
Ministr spravedlnosti má nárok na ochranku – je ministr spravedlnosti rizikovější pozice než jiní ministři?
Ochranka je v mém případě dána zákonem. Původně jsem sice uvažovala o tom, že ji odmítnu, ale ukázalo se to jako administrativně velmi složité. I finančně, protože ochranka je placena z rozpočtu ministerstva vnitra, a kdybych ji odmítla, musela bych ve vlastním rozpočtu najít peníze na auto s řidičem a na to tam prostě není.
A je tedy vaše pozice riziková tak, že potřebujete ochranku?
Pravda je, že mi chodí anonymní dopisy. Zatím ne hrozby, ale nadávky. Ale podle zkušených je jen otázka času, kdy to budou výhružné dopisy. Například od lidí, kteří se cítí poškozeni soudy, státními zastupitelstvími nebo předchozími ministry. Ale přišla už i nabídka k sňatku.
Konečně pádný důvod k ochrance.
Ano. Zájemce se představil jako svobodný, kterému zemřela maminka, takže nebudu mít tchyni. Je připraven kdykoliv, stačí, když řeknu ano, a vše ostatní zařídí.
Je s vámi ochranka i v noci a o víkendu?
V noci se mnou nejsou, ale bydlí do patnácti minut cesty.
Když se k vám někdo vloupe, to vám nebude moc platné, že za čtvrt hodiny dorazí, co myslíte?
To bude muset stačit můj pes. Ten má osmdesát kilo.
A muž. Když už živí, ať přepíná a chrání, ne?
Taky pravda.
Ani jednou za tu dobu, co jste se stala ministryní, jste nezalitovala toho, že jste na to kývla?
Ne. Ani jednou.
Co třeba v tu chvíli, když na vás novináři vytáhli, jak jste se sama charakterizovala na webu sdružení přátel sci-fi literatury: ZÁJMY: sex a jídlo, ev. sex před jídlem, jídlo po sexu – jak vám bylo?
Říkala jsem si, že to byla hloupost tyto informace o sobě zveřejnit médiu, ze kterého už nejdou nikdy vzít zpět, internet si pamatuje všechno. Ale ve skutečnosti ty informace jsou já. Ten, kdo mě zná, ví, že to nejsou informace ani zavádějící, ani nepravdivé.
Ovšem ne všechny pravdivé informace dáváme na internet.
Obávala jsem se, že tyto informace způsobí, že nebudu důvěryhodná pro toho, kdo mě na ministerský post nominoval. A vůbec mě nenapadlo, jaké sympatie ty informace vzbudí.
V roce 1987 jste vstoupila do KSČ. Věřila jste komunistické ideji, nebo to byl spíš kalkul?
Bylo to naivní. Nabídl mi to starší spolužák na fakultě, který vypadal jako řecký bůh. Blonďatý, s nádherně řezanými rysy…
Neříkejte mi, že jste tam vstoupila z lásky.
Ne, ne. Já jsem se cítila poctěna. Byla jsem hrdá.
To myslíte vážně, nebo si ze mě děláte legraci?
Nedělám si legraci. Proto jsem řekla, že to bylo naivní. Byla jsem hrdá.
Jak může být člověk s IQ sto třicet pět hrdý na to, že v roce 1987 vstupuje ke komunistům?
Jak to vysvětlit? Studovala jsem politicky angažovanou školu, kterou práva určitě byla. Organizovala jsem kulturní akce, sportovní akce. Pořádala jsem promítání filmů na kolejích.
A připadalo vám, že k tomu je nutné být členem strany?
Všechno, co jsem do té doby organizovala, jsem dělala prostřednictvím SSM, jinak to nešlo. Jsem aktivní typ, kam vlezu, tam dříve či později začnu něco pořádat a organizovat. Takže mi to připadalo jako logický krok. Není to nic, nač bych byla hrdá, ale takové byly mé důvody.
A co ten řecký bůh? Jak to dopadlo?
Když jsem se stala kandidátem, tak mě vzal na zmrzlinový pohár do Ovo baru, jinak nic, bohužel. Ale i tak to za ten krok stálo. Vidíte, jak jsem byla naivní.
Myslíte, že členství v KSČ o lidech něco vypovídá, nebo je to dnes bezcenná informace?
Když se podívám na mou motivaci, tak mám pocit, že to nemá jednoznačnou vypovídací schopnost. Nedá se říci, že jenom proto je ten člověk takový. Nedá se z toho nic vyvozovat.
Takže podle vás ani neplatí, že lidé, kteří odolali vábení komunistické vějičky i za cenu možné profesní perzekuce, jsou lidé pevnějšího charakteru?
Neznamená to, že se nenechali zlákat, jen to, že jim to někdo nenabídl? Určitě bylo otázkou odvahy, když to někomu nabídli, říci ne. Ale mě nikdy nenapadlo říci ne. A může mě kdokoliv soudit.
Proč jste studovala právo?
Protože jsem chtěla divadlo. A pak se takovým zajímavým řízením osudu stalo, že jsem se dostala na práva. Vedle divadla byla jako druhá moje vysněná meta z dětství práce kriminalisty. A protože jsem byla ukecaná, souhlasila jsem s rodiči, že práva jsou ta správná škola.
Viděla jste americký film Philadelphia?
Tom Hanks. Jistě, viděla.
A vzpomínáte na tu scénu, jak Tom Hanks stojí před soudem a porotou a odpovídá na dotaz, proč dělá právo? A říká asi toto: Protože občas, ne vždycky, ale aspoň občas, mám pocit, že jsem součástí spravedlnosti. Mně z této scény vždycky naskočí husí kůže, chápete?
Chápu a k mé velké lítosti musím říci, že jsem to tak nikdy necítila. Důvod je ten, že jsem v průběhu školy nakoukla pod pokličku advokacie a najednou jsem zjistila, že mě baví lidem pomáhat – ne stát na straně spravedlnosti, ale na straně toho, kdo se jí dovolává. To není úplně totéž.
Ono taky mít na komunistické právnické fakultě pocit, že budete součástí spravedlnosti, dost dobře nešlo.
Obávám se, že takhle hluboce jsem to tehdy nevnímala. Vnímala jsem, že to byla zajímavá, příjemná škola v příjemném prostředí Brna, že jsem unikla z pozornosti rodičů, protože jsem bydlela na kolejích…
… což jistě nabízely i jiné školy…
… a protože jsme byla vychovávána ve velmi matriarchálním přísném prostředí, tak pro mé rodiče připadaly v úvahu jen dvě školy – medicína (rodiče jsou lékaři) a práva. No a medicína byla výrazně těžší.
A teď, když jste ministryní spravedlnosti, ten pocit, že jste součástí spravedlnosti, máte?
Teď je mnohem silnější. A odpovědnost samozřejmě taky.
Podle průzkumu věří českým soudům třicet procent lidí. To je hodně tristní. Co říkáte?
Je to strašně málo. To je tak – vždycky, když skončí soud, jedna strana se cítí ublížena. A pořád si myslím, že je to číslo, které ve skutečnosti nic neříká. Ale i tak tomu rozumím: když jsem před dvaceti lety dělala advokacii, byla jsem schopna klientovi doporučit, aby se soudil, nebo nesoudil, protože jsem v devadesáti procentech případů uměla odhadnout výsledek. Za těch dvacet let se naprosto změnila situace: očekávatelnost soudního rozhodnutí není.
Neříká se tomu právní peklo?
Je to strašná chyba. A zároveň důvod, proč jsem přestala dělat advokacii.
A čí je to chyba?
Z velké části účastníků řízení, kteří ženou své prohrané případy dál a dál.
Vždyť ti to dělají právě kvůli tomu, že mají u odvolacího soudu šanci na zcela jiný rozsudek. Selským rozumem vzato, jeden z těch soudů přece musí při totálně rozdílném rozsudku soudit zásadně špatně – nebo se mýlím?
To se vám zdá, protože jste laik. V právu to může být tak, že ten soud rozhodl spravedlivě…
…že oba soudy rozhodly spravedlivě, a každý úplně jinak?
Bohužel to může být možné. Třeba v trestním řízení může být odsouzen někdo na základě důkazů, které odvolací soud označí za nezákonně získané.
Máte ambice něco v resortu změnit, nebo jste ministr udržovač?
Nejsem udržovač, i když jsem si vědoma časového omezení. Možná stihnu zvednout téma soudcovské samosprávy, personálně uklidnit situaci v severních Čechách, a kdybych zvládla rozkrýt kauzu Čunek, byla bych taky ráda. Otázkou je, jestli to není neuskutečnitelná ambice, ale chtěla bych mít čisté svědomí.
A jestliže se ten výstup v kauze Čunek dotkne politických špiček, nenecháte se zatlačit do kouta?
Jsem připravena se nenechat zatlačit do kouta. Mám pro strach uděláno. Když jsem byla obhájcem, v několika případech se různí lidé snažili mne zatlačovat a vydírat, a dokonce jich několik přišlo ke mně do kanceláře s představami o fyzické inzultaci. Takže si říkám, ať to někdo zkusí.
Pod pseudonymem Ida Sebastiani jste v roce 2008 vydala knížku tajemných a fantastických povídek s názvem Minutové povídky. Budete v psaní pokračovat i na ministerstvu?
Pokračuju, teď mám v tisku druhou knihu povídek, vyjde v září a jmenuje se Láskyplné povídky. A mám rozepsané Justiční povídky a Erotické povídky.
Budou na řadě Vládní povídky?
To je otázka. Ta inspirace je neuvěřitelná.
