Mladičká Eliška (23) dorazila na kontrolu do porodnice s maminkou Marií, s níž jsou si velmi blízké. „Pamatuju si den, kdy jsem byla v první třídě a měli jsme do školy přinést fotky rodičů. Tak jsem ju donesla a kamarádky mi říkaly: Eli, ty jo, proč ty nejsi podobná mamce. A kamarádka další říkala: No, já jsem slyšela od mojí mamky, že je Eliška adoptovaná.“ Právě fakt, že paní Marie nemohla mít vlastní děti a nezažila porod, Elišku vedl k tomu, že ji chtěla mít u porodu a aspoň zprostředkovaně jí ten zážitek dopřát.
Do porodnice Eliška přijela s přesvědčením, že už rodí. „Bolí mě to, jak kdybych to měla dostat. A bolí mě taky dolek, no,“ vysvětlila budoucí maminka porodní asistentce. Tu to rozesmálo: „Tak se na ten dolek podíváme.“ Když Eliška při běžném vyšetření lékařem vyjekla bolestí, vysvětlovala, že má velice nízký práh bolesti a hodně se jí bojí, stejně jako třeba zubaře. Nález měla ale zatím pořád těhotenský, na porod to nebylo, takže ji z porodnice ještě poslali s maminkou domů.
Amélie2 800 g, 47 cm  |
„Jelikož jsme s manželem nemohli mít děti, tak jsme se je rozhodli adoptovat. Máme čtyři děti a jedno z nich je Eliška, kterou jsme si přivezli, když měla šest měsíců,“ vysvětlila maminka Marie. „Když tenkrát Eliška přišla ze školy, nemůžu říct, že by z toho nebyla rozhozená. Byla. Ale my jsme jí řikali: Eliško, ty jseš naše, je to jenom o tom, že jsme prostě nemohli mít my vlastní děti, tak jsme si prostě museli podat žádost a pro dítě jsme si jeli. A ty sis nás vlastně tenkrát vybrala,“ dodala ještě budoucí babička a vzpomínala, jak Eliška v kojeneckém ústavu natahovala po svém budoucím tátovi ruce.
Další cesta do porodnice byla úspěšnější. „Teď už opravdu rodíte,“ vysvětlila Elišce porodní asistentka. Naštěstí jí přítomnost a podpora maminky dodávala sílu a společné vtipkování pomáhalo překonat porodní bolesti. „Dali to jiní, dáš taky,“ podporovala ji paní Marie. „Ale oni jedli, já nejedla,“ kontrovala mladá maminka. Také přiznala, že se snaží pochopit, proč ji její vlastní matka asi odložila, a to aniž by se na ni zlobila. „Budu lepší matka,“ říká ale s jistotou, a paní Marie dodává, že zrovna Eliška bude tou nejstarostlivější mámou, která bude pořád nakukovat do postýlky.
I když měla Eliška u porodu chvilky, kdy to chtěla vzdát, díky podporující mamince i sestřičce je překonala. „Já jsem to dokázala, já mám miminko,“ radovala se Eliška, když byla Amélka konečně venku. A šťastná babička Marie s úsměvem konstatovala: „Je to drobek, ale my si ju vykrmíme.“
