Umírání a smrt sice k životu patří, ale stejně nás děsí. Proč tomu tak je?
Neděsí nás smrt jako taková, ale spíše neznámo s ní spojené, strach z bolesti, utrpení, ztrát, odloučení a konečnosti dění. Smrt je součást našich životů, ale dnešní doba se ji snaží vytěsnit, zbavit ji jakékoliv duchovní a spirituální hodnoty. Otázky smrti se více či méně stávají společenským tabu. Člověk je veden k nezdolnosti, neohroženosti, samolibosti a kultu mládí. Je přesvědčený, že osud má ve svých rukou. Vytěsnění smrti, která se z domovů stěhuje do sociálních zařízení a nemocnic, dělá člověka v tomto ohledu bezbrannějšího, než se zdá. Teprve poznání zranitelnosti, zážitek konečnosti u svých blízkých, vážná nemoc a stárnutí přináší strach se smrtí spojený. Na jedné straně je přirozený, ochraňující tělo před zkázou, na straně druhé ochromuje naši duši nezodpovězenými otázkami. Pokud na ně nalezneme odpovědi, žijeme se strachem v míru, pokud ne, strach roste.
Ani sebevrazi nemusí být smířeni se smrtí, spíš jen nejsou smířeni se životem.
