Důkazem jsou desítky jejích filmových, divadelních i seriálových postav, v nichž rozehrála celou škálu diváckých pocitů - od slzí dojetí po slzy smíchu.
Vytvořila jste desítky filmových rolí, které i po letech spolehlivě útočí na bránice diváků. Co nebo kdo stejně spolehlivě rozesměje vás?
Jsem smíšek po mámě, vlastně i po tátovi, oba měli smích za luxusní nadstavbu ve svém jinak docela skromném a obyčejném životě. U nás doma a v truhlářské dílně mýho táty bejvalo veselo. Vnímat svět tímto úhlem pohledu, tedy s jistou nadsázkou a pozitivně, to je dar. A já ten dar od svých rodičů dostala. Zpětně řečeno – velice si toho vážím. A snažila jsem se v tomto duchu cepovat svou dceru a teď i své vnuky, protože o rostlinku smíchu je potřeba se starat, zalévat ji vlastní inspirací, a když už slzami, tak smíchu.
To, že jsem rozesmála diváky prostřednictvím svých rolí, je dílem týmu lidí a já jsem jedním kolečkem v tom soukolí. Vždycky jsem se snažila, aby to moje kolečko fungovalo, přesně zapadlo a nevrzalo falešně. A že jsem mířila na bránici, je samozřejmé… Ovšem já mířila – a mířím – nejen na bránici, ale taky na intelekt a na srdce… Pak to má teprve ty potřebné grády!
A kdo mě rozesměje? Spolehlivě? Žofka - můj pejsek. To je zázračnej komik, tedy komička. V říši lidí si pak vážím každého, kdo je nadán darem rozesmát – ale ve svém věku mám už nároky. Dost vysoké, takže většinu času - při dnešním stavu humoru – tonu v slzách.
Zesměšňování ostatních a braní se příliš vážně, to jsou dva pevně dané mantinely. Proč dnes lidé tak málo využívají prostor mezi tím?
To se ptejte jinde, já se snažím. Vážně se neberu, třebaže vážnosti si vážím, zesměšňování nesnáším! Ale srandu si z vás klidně udělám….
Kam se poděly osobnosti typu Vladimíra Dvořáka, které by dovedly rozdávat chytrý a laskavý humor?
Jo, děvče… To kdybych věděla, nasadím sprint a běžím. Po Vladimírovi se mi nejen stejská, ale vím, že dosud nebyl ve světě showbyznysu nahrazen, abych neužila klišé, že je nenahraditelný. Pro mě ale nenahraditelný je, třebaže ocením každého invenčního partnera po svém boku. Šípa, toho určitě… Nebo víte o jiném?
Proč je humor současných bavičů mnohdy tak laciný a obhroublý? Nebrnká až příliš okatě na strunu divácké jednoduchosti?
Máte recht neboli pravdu. Okatě brnká a hraje falešně a je to celé přízemní a nemožné a k uzoufání. Stav zábavy v naší zemi je v současné době alarmující. Sprostota, vulgarita, obhroublost… a daleko široko nic, co by povznášelo ducha a vhánělo inspiraci či očistné slzy smíchu do očí. Takže jsme vděční za stálé návraty, za Buriana, Menšíka, Sováka, Cimrmany…. Zkrátka, za trochu švandy šla bych světa kraj.
Může se žena smířit s vráskami od smíchu, nebo jsou pro ni stejné jako ty ostatní?
S tím problém nemám. Není pěknějších vrásek než těch od smíchu. Já jsem navíc po mamince, ta měla pěknou pleť, a jak se furt smála, tak se nám všem líbila navzdory vráskám a letům. Já se snad mým klukům taky líbím… Na divadlo se líčím, ve filmu mě šminkujou a na chalupě běhám jen tak… Se mnou by každá krášlicí firma přišla na buben.
V diváckém povědomí jste synonymem energické ženy. Dovedete si samu sebe představit jako usedlou dámu?
Usedlou? Ne. Já snad mám tu vadu, že neumím správně usednout.
Existuje nějaká ženská znepokojující vlastnost, která by se vyrovnala mužské ješitnosti?
Ženská ješitnost existuje také. Myslím, že stran dobrých i špatných vlastností to mají muži s ženami na plichtu. Že jsou si takříkajíc kvit.
Jste velice zručná a manuálně šikovná. Je i taková práce, do které se zrovna moc nehrnete?
Já se ženu do všeho – ovšem s různým výsledkem. Díky pravidelnému televiznímu pořadu Dobrá rada a díky skvělým kutilům a jejich invenci se trvale lepším! Bože, jak víte, že jsem šikovná? Nijak netajím, že jsem levačka, a vezmu-li do ruky kladivo, část mužské posádky zmíněného pořadu omdlévá. Ale já se pokaždé trefím! … Dneska se bohužel musím hrnout do všeho, co potřebuju k chodu svého běžného života. Tedy se hrnu i do věcí, které mi jdou někdy proti srsti. Už si ale dám říct a na malování pozvu firmu, nemaluju sama jako kdysi. Nedláždím dvorek, nestavím komín, nepokládám podlahy… Spoustu dalších prací a profesí jsem se ale naučila zvládnout nebo šikovně zařídit. Ale stejně mě nejvíc těší, když mi něco pod rukama vykvete – a nemusí to být jen kytka.
Váš hlas je nezaměnitelný a velice snadno identifikovatelný. Je to důvod, proč vás míjejí dabingové příležitosti?
Ano, myslím, že je to tak. Mám příliš charakteristický hlas. Řekla bych, že mám takový hlas, který přebije každou figuru. Ve svém věku si můžu užít luxus: vybírám si. Než dabing, tak radši namluvím pohádky. Než dabing, tak radši něco někde hraju…
Jak se vám jeví generace, pro kterou jste poprvé namluvila nádherné večerníčkové postavičky? Nemáte o ni trochu strach?
Mám o ni strach a jsem rozezlená. V poslední době mě pronásleduje mnoho bulváru, a to jsou věkem novináři, které jsem odkojila na večerníčcích. Chovají se ke mně neuvěřitelně hrubě a o slušnosti a pokoře nemají ani páru. Vždycky mě tahle sprostota vytočí… Ptáte-li se takto, mám o nastupující generaci novinářů opravdu upřímně strach.
A co ti ostatní? Kam se dá dnes dojít se slušností?
Kam? Myslím, že ani na ten pověstnej kraj lesa ne… Ale nezoufám, doufám, že se to změní – a že se toho dožiju.
Jste jednoznačně královnou české filmové komedie. Nepozorujete, že by některá z hereckých kolegyň šilhala po vašem žezle?
Děkuju za uznání… Nějaká šilhavá myslíte? Nemám o šilhavých přehled. Ale možná tomu nebudete věřit, já jsem přející – a když mě nějaká šilhavá rozesměje, budu první, kdo to ocení!
Co vám momentálně nejvíc brnká na nervy?
Politika. Vám ne?
A co vám naopak dělá největší radost?
Když se ráno probudím, nic mě nebolí… A nejsem mrtvá - to abych zvesela zavzpomínala na kamaráda Jirku Sováka, protože to je a zůstane jeho fór.
Jiřina Bohdalová* Narodila se 3. května 1931 v Praze. |
