Simona MonyováNarodila se 17. 3. 1967 v Brně. První knihu vydala v roce 1996 a jmenovala se Osud mě má rád. Od té doby vydala dalších dvaadvacet úspěšných románů a čtyřiadvacátý vychází právě v těchto dnech. Mezi čtenářsky neoblíbenější tituly patří například: Deník citového vyděrače, Kudlanka bezbožná, Otcomilky, Tchyně a uzený, Střípky z ložnic a další. Je podruhé vdaná a má tři syny. Na otázku, čemu se věnuje ve volném čase, odpověděla, že zatím stojí ve frontě na volný čas. |
Každý rok zvládne vydat minimálně dvě nové knihy, a pokud si čtenáři představují autorku čtyřiadvaceti knižních titulů jako obrýlenou postarší paní zavalenou ve své pracovně slovníky, encyklopediemi a stohem poznámek, byl by příjemně zaskočen.
Když naše čtenářky vidí na záložkách zámořských románů fotografii autorky, nestačí se divit, jak spisovatelka zvládne napsat dvacet třicet knih a ještě vypadat jako filmová hvězda. Pak si koupí knihu vaši a zjistí, že půvabná spisovatelka není jen americkou výsadou. Slýcháte v tomto směru často obdivné poklony?
Častěji než poklony dostávám otázku, jak to všechno stíhám, jak to, že jsem tak štíhlá, anebo jestli mám za sebou plastické operace. A já odpovídám, že štíhlá jsem proto, že těžko stíhám, a na plastickou operaci jsem prozatím čas nenašla. Ovšem když mi poklonu vysekne manžel, tak celá roztaju...
Proč jste si pro svoji literární dráhu zvolila pseudonym? Je snad vaše občanské jméno nějak kazové?
Jelikož jsem začala pravidelně publikovat někdy od patnácti let věku a už v osmi letech jsem měla jasno, že nechci být princezna jako ostatní spolužačky, nýbrž spisovatelka, byl pseudonym logickým vyústěním mé cílevědomosti. Ženy se při sňatku mimo jiného vzdávají i svého příjmení a pro mě příjmení mělo do budoucna znamenat cosi jako obchodní značku. A ta se nemění. Proto jsem už za svobodna vymyslela pseudonym Monyová, který měl být zároveň poděkováním mému dědečkovi. Dědeček mě z velké části vychovával a nikdy mi neříkal Simono, Simčo nebo Simi. Pro něj jsem vždycky byla Mony.
Čeho dalšího jste se musela kvůli spisovatelství vzdát?
Psaní mi nic nevzalo. Právě naopak. Dalo mi svobodu, živí mě a těší. Horší by bylo, kdyby mi někdo nebo něco vzalo právě psaní. To by odpověď byla nekonečně dlouhá...
Měla jste hned zpočátku jasno, jakému žánru se budete věnovat, nebo to mělo svůj vývoj?
Začala jsem naprosto jiným žánrem. Moje první kniha se jmenovala Levým dovnitř, pravým ven a nikdy nevyšla. Porevoluční ziskuchtiví nakladatelé mi rukopis vraceli s tím, že je pouze pro hrstku intelektuálů, a ne pro takzvaného masového čtenáře. A tak jsem začala psát o vztazích, protože to je ústřední téma většiny lidí. Vztahy milenecké, manželské, rodičovské, přátelské prostě zajímají skoro každého...
Podle charakterů vašich hrdinů by se daly sestavit docela slušné psychologické profily. Je psychologie vaším koníčkem? Nechtěla jste se jí někdy věnovat naplno?
Psychologie je mým koníčkem, tak trochu jsem do tohoto oboru i fušovala a vlastně fušuji dodnes. Moje knihy odebírají některé manželské poradny jako podpůrnou terapii a já jsem na tohle vskutku pyšná. Ohlasy lidí, kterým jsem knihou pomohla analyzovat anebo vyřešit osobní problém, se už nepočítají na stovky, ale na tisíce. Ani ten nejpilnější psycholog by nemohl působit takto „plošně“! Jsem poněkud samaritánský typ, takže pro mě pomoc bližním je jednou z nejdůležitějších složek mého života. A pokud někomu moje knížka pomůže anebo ho rozesměje, vím, že nežiju (a nepíšu) nadarmo.
Měla jste v začátcích nějaké literární vzory?
Dodnes uctívám ty svoje „literární bohy“, ale nikdy ne ve smyslu, že bych je chtěla napodobovat anebo nějak kopírovat. Klaním se před nimi za jejich genialitu. (Charms, Potok, Ruark, Atwoodová, Updike a další)
Jak moc je obtížné zvolit si vlastní autorskou cestu, nikoho nenapodobovat, být svá?
Pro mě být „svá“ obtížné není a jsem ráda, že se našly čtenářky a čtenáři, kteří mě takovou berou. Jsem velkou fanynkou upřímnosti a nikdy jsem neměla ambice zavděčit se všem.
Vydáváte si knížky sama, což není v našich končinách příliš obvyklé. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo?
Knihy nevydávám já, ale můj manžel, i když je to skoro jedno, protože úzce spolupracujeme. Manžela jsem k tomuto kroku přemluvila zhruba před šesti lety. Vedla mě k tomu pouze nespokojenost s bývalými nakladateli. Teď jsem naprosto spokojená!
Nebála jste se rizika? Přece jen mě napadá, že se spisovatel pod křídly nakladatele nemusí starat o nic jiného, než aby mu nevyschl zdroj inspirace.
Jsem organizační typ, rozený obchodník a celou základní školu jsem chodila rozvíjet své výtvarné nadání do lidové školy umění. Proto mě baví i nakladatelská činnost. Zařídit křest knihy, domluvit besedy, dohlížet na funkčnost webových stránek, vymyslet drobné obchodní triky a vzhled obálky nebo třeba plakátu, to je pro mě vlastně zase jen zábava a relaxace...
Z vaší odpovědi mám neodbytný pocit, že byste se možná dobře uplatnila jako literární agent pro jiné autory. Uvažovala jste o tom někdy?
Neuvažovala, protože už je dost židlí, na kterých sedím... Ale mám za sebou různé profese - od vychovatelky, kulturně-vzdělávací činnosti přes realitní agentku až po založení vlastní prosperující firmičky na výrobu pletenin (jmenovala se „vtipně“ S-pleteniny), která čítala asi třicet zaměstnanců. Všude se mi vždy dařilo, protože jsem pracant, ale jediný můj sen bylo po celou dobu psaní a obávám se, že to tak zůstane navždy.
Spousta nakladatelů dnes považuje za úspěch, pokud prodá 1 500 výtisků od jedné knihy. Jaká cifra potěší vás?
Momentálně jsem vždycky potěšená, jakmile některý z mých titulů překročí „dvacítku“ - tedy dvacet tisíc prodaných výtisků. Ale doufám, že tahle cifra není konečná. Zatím náklady i prodej pomalu stoupají, myslím, že se ještě stále drápu na svůj osobní vrchol.
Mnozí spisovatelé se netají tím, že do osudů svých románových postav vetkli hodně autobiografických prvků, jak je tomu u vás?
Ze všech titulů, co jsem napsala, je jeden z větší části autobiografický. Kniha se jmenuje Konkurz na milence, psala jsem ji s nadšením, ale nemyslím si, že bych žila tak zajímavý život, abych o něm musela čtenáře informovat častěji... Navíc na psaní mě baví hlavně ten únik do světa fantazie, nerada bych se ho vzdala.
Jak daleko jste ochotna pustit čtenáře do svého soukromí? Vždyť vlastně každá myšlenka, kterou vyjádříte v knize, je vaší součástí, může o vás něco prozradit.
Ano, teď jste na to kápla. Dá se říci, že příběhy i postavy v mých knihách jsou smyšlené, ale pocity jsou moje vlastní. A já se za své pocity nestydím a klidně se k nim přiznám, takže i na čtenářských besedách se nezdráhám prozradit cokoliv. Jednou mi bylo dokonce řečeno, že jsem „nebezpečně upřímná“. Hraní si na někoho jiného by ale pro mě bylo moc vyčerpávající.
Hýčkáte si nějaké psací rituály, nebo si můžete sednout k rozepsanému příběhu kdykoli a kdekoli?
Nejraději píšu v posteli a v tichu. Ale vzhledem k tomu, že nejmladšímu synkovi jsou teprve čtyři roky, je zřejmé, že ne vždy to tak je. Naštěstí píšu natolik ráda, že se vnějším podmínkám dokážu přizpůsobit.
Dostáváte hodně pochvalných čtenářských ohlasů?
Dostávám, jsem za ně velice vděčná a moc si jich považuji. Děkuji!
Zaskočila vás i nějaká nepříjemná zkušenost, nebo máte štěstí a notoričtí grafomanští hulváti se vám vyhýbají?
Nepříjemnou zkušenost s vulgárním a nenávistným slovním (písemným) výpadem mám prozatím pouze jednu a přiznávám, že mi naprosto stačí. Je to skoro dva roky a ještě pořád to občas zabolí...
Nemáte občas chuť si to s někým podobným vyřídit tak, že si dotyčného promítnete do literární postavy a dáte mu v knížce pěkně zabrat?
Zaprvé tohle už tady bylo, nechci v žádném případě „opisovat“ ani od někoho tak úspěšného, jako je Michal Viewegh, a zadruhé nemám potřebu si cokoliv s někým vyřizovat. Jsem narozená na té „šťastné planetě“, kde lidé jsou vesměs dobří a chovají se ke mně mile a shovívavě.
Názvy vašich knížek jsou často nakousnutá přísloví, nedokončená či upravená ustálená rčení a podobně. Jakou roli hraje podle vás název knihy?
Název titulu vnímám jako reklamní slogan na obsah knihy. Snažím se tedy, aby byl co nejvýstižnější.
A co může ovlivnit obálka? Všimla jsem si, že vaším dvorním ilustrátorem je můj oblíbený výtvarník Dalibor Vlach.
Dalibor Vlach je i můj oblíbený výtvarník, ale také můj oblíbený člověk, kamarád a moc fajn chlap. Většinou je to tak, že na obálce pracujeme společně, ale on dokáže můj nápad dovést k naprosté dokonalosti... Určitě i on má zásluhu na slušné prodejnosti mých knížek.
Už se vám stalo, že by si čtenáři vynucovali pokračování některého z vašich příběhů?
Přáli si pokračování často, poprvé jsem jim vyhověla právě s poslední knihou. Moje předposlední knížka Matka v krizi pokračuje volně navazující Matkou v koncích, která vyšla letos na Mikuláše.
Vzpomínám na hlavní postavu vašeho románu Sebemilenec – Libuši – jejíž pohnutky jsem nedokázala pochopit. Myslíte, že je kolem nás hodně žen, od kterých se nechá partner takto bezostyšně a okatě vydržovat? A stojí ženě něco podobného vůbec za to jenom pro pocit, že má doma muže?
Neviděla bych to tak zjednodušeně – že ženy se nechají využívat pro pocit, že mají doma muže. Kdybych to měla vyjádřit ve zkratce, tak bych asi řekla, že mnoho žen se nechává často využívat v mnoha směrech jen proto, že očekávají odměnu ve formě velké lásky. Jenže láska se jako odměna nerozdává, na tento omyl už doplatily mraky žen.
Co byste partnerovi nedokázala tolerovat vy?
Byla jsem dvakrát vdaná a vím, že nejde ani tak o toleranci jako o odpuštění... Velice obtížně odpouštím lež.
Je něco, čím iritujete vy muže?
Jsou dny, kdy se mi zdá, že mu lezu na nervy už tím, že existuju, a jsou dny, kdy si v jeho očích připadám jako královna, kterou naprosto zbožňuje. Víc to asi záleží na jeho rozpoložení než na mém chování. Manžel je naprosto nevyzpytatelný, což člověku sice bere určité jistoty, ale na druhou stranu zase nehrozí stereotyp. A ten já nesnáším.
Novináři vám občas přezdívají Viewegh v sukni. Nezamlouvalo by se vám spíše, kdyby psali o Vieweghovi jako o Monyové v kalhotách?
Ano, tohle jsem v nějakém rozhovoru odpověděla a mínila to jako vtip. Možná to bude znít neskromně, ale já si myslím, že jak Michal, tak i já si zasloužíme být vnímáni jako originál.
Na úplný závěr bych se vás zeptala, jestli si uvědomujete, že jste pokořila mýtus, který našeptává, že úspěšný spisovatel musí žít v Praze?
Tahle nesmyslnost, že úspěch jde ruku v ruce s hlavním městem, bulvárními časopisy a oslnivými večírky, je pěkně zažitá... Nevím, jestli se mi už mýtus vyvrátit podařilo, ale pilně na tom pracuji. Skutečný úspěch jde podle mě ruku v ruce pouze s pílí, talentem a pokorou. A na to člověk nemusí žít v Praze, to může být klidně ze Lhotky.
