Filmový dokument o vás má název Pravda se pořád vyplatí. Pochybovala jste o tom někdy?
Před šesti lety, kdy vyšla moje autobiografie, jsem přemýšlela, jestli se mně osobně pravda vyplatila. V ten den, kdy knížka vyšla, jsem přišla o všechny sponzory. Tušila jsem, že se něco takového může stát, ale že budou úplně všichni, i velké značky, s nimiž jsem měla podepsanou dlouhodobou smlouvu? To jsem opravdu nečekala.
Každá pohádka má napínavou zápletku. Teprve pak přijde dobrý konec.
To máte pravdu i já postupem času dospěla k názoru, že pravda se pořád vyplatí – proto se tak jmenuje i ten filmový dokument. Ale tehdy jsem si říkala, že by možná bývalo bylo lepší, kdybych o svých potížích s jídlem a dalších životních situacích nemluvila, a jen se dál tvářila, že se nic neděje a je všechno v pořádku. Svou upřímností jsem zřejmě lidem tu mediální pohádku o nezdolné biatlonistce zkazila.
Jak vám sponzoři konec spolupráce vysvětlili?
Že můj nový mediální obraz je kontroverzní a že s takovými osobami se nechtějí spojovat.
Byl to jediný moment ve vašem životě, kdy jste pochybovala, zda se pravda vyplatí?
Jediný ne, ale ten nejsilnější. Už ve škole jsem byla několikrát v různých situacích, kdy jsem říkala pravdu, i když se to nehodilo. A i ve sportu jsem zažila podobné nepříjemné situace, třeba když jsem začala spolupracovat s jinými biatlonisty, kteří se snažili bojovat proti dopingu v našem sportu. Přesto jsem došla k přesvědčení, že je klíčové, aby člověk vždycky šel za tím, čemu věří. A nevadí, že udělá i spoustu chyb.
Lhala jste někdy – ať už přísným rodičům, nebo trenérům?
Samozřejmě. Třeba když jsem asi tak pětiletá kradla v sámošce bonbóny. Prodavačka mě viděla a žalovala mámě, jenže já zapírala a trvala na svém, že je nemám v kapse… Pochopitelně se to provalilo, doma se na mě zlobili, dostala jsem na zadek. Rodiče mě nejen trénovali a starali se, ale chtěli ze mě přísnou výchovou udělat především dobrého člověka. A za to jsem jim dnes vděčná, i když ani k nim jsem dřív nebývala vždy upřímná. Problémy s bulimií jsem jim taky roky nedokázala přiznat.
V extrémních případech vyrostou z dětí pod tvrdou výchovou často buď ustrašení lidé, anebo se naopak naučí lhát a jsou z nich drsní dospělí. Kam taková výchova nasměrovala vás?
Když jsem zkoušela zamlčovat špatné známky, nebo poznámky, nebo chtěla lhát, rodiče takové chování řešili dost drsně. Daleko přísněji, než ten školní prohřešek, takže se mi nevyplatilo a raději jsem přiznala pravdu.
Gabriela Soukalová (34)Narodila se 1. listopadu 1989 v Jablonci nad Nisou. Od dvou let lyžovala, v 9. třídě přešla k biatlonu, až do roku 2013 ji trénovali rodiče, pak přešla do tréninkové skupiny Jindřicha Šikoly. Vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu a následně i vyšší odbornou školu, obor ražená mince a medaile. Vybojovala dvě stříbra na zimních olympijských hrách v roce 2014, zlato a stříbro na mistrovství světa v roce 2015. V sezoně 2015/2016 se stala absolutní vítězkou Světového poháru. V říjnu 2017 byla vyhlášena nejlepším sportovcem ministerstva vnitra za sezónu 2016/2017. V letech 2016 až 2021 byl jejím manželem badmintonista Petr Koukal. V roce 2018 vydala autobiografii s názvem Jiná Gabriela Koukalová. V roce 2019 oznámila ukončení kariéry kvůli zdravotním problémům. V roce 2021 se vrátila ke svému původnímu jméno Soukalová a na podzim se jí a jejímu partnerovi Miloši Kadeřábkovi narodila dcera Izabela. Před 3 lety založila a dodnes řídí nadační fond Gabi, který pomáhá lidem v oblasti poruch příjmu potravy. 7. 3. 2024 má premiéru dokumentární film s názvem Pravda se pořád vyplatí, který popisuje její životní příběh. Věnuje se příležitostně moderování, sochařině a zpěvu. |
Lhala jste někdy sama sobě?
Jedna z takových lží se týkala mých problémů s jídlem. Dlouho jsem se snažila, aby na ně nikdo nepřišel. Určitě byly také situace, kdy jsem si nalhávala i to, že vztah některých lidí je lepší a že vydržím víc, i když mi intuice napovídala, že je mezi námi něco špatně, což jsem neuměla, nebo spíš dlouho nechtěla pojmenovat. Necítila jsem se dobře, ale sama jsem se přesvědčovala, že je všechno v pořádku, a nebyla jsem ochotná si realitu připustit.
Máte konkrétně na mysli manželství s Petrem Koukalem?
To byl určitě taky jeden z případů.
Jak jste zpracovala dětství plné dřiny, chvil, kdy jste biatlon nenáviděla a rodiče vás doma odtrhávali od futer, protože jste nechtěla jít na trénink?
Během dospívání jsem byla na rodiče naštvaná, že mě nutili do něčeho, co jsem vůbec nechtěla dělat. Mockrát jsem chtěla skončit. Myslím, že bych byla daleko pečlivější a spokojenější, kdybych si sama mohla vybrat to, čemu se budu věnovat. Ale viděli ve mně takový talent, že měli pocit, že by to byla obrovská škoda, kdyby ho promarnili. Dneska máme hezký vztah, hodně se mnou v životě vydrželi, hodně mi toho dali. Vážím si toho a věřím, že vždycky dělali to nejlepší, co uměli. V rámci výsledků dopadlo všechno dobře, i když jsem měla o dost jiné dětství, než ostatní děti. Už od dvou let jsem pravidelně jezdila na lyžích a sportovala, ve třech už jsem závodila.
Dnes psychologové říkají, že je pro zdravý rozvoj dobré, když má dítě dost času se nudit.
Věřím, že na názoru odborníků je hodně pravdy. Já osobně teprve mapuji, jaké to je být rodičem, a často přemýšlím, jak tohle téma uchopit v rámci výchovy své dcery. Sama jsem v dětství moc volného času neměla. Odmala jsem měla rozplánováno spoustu kroužků. O víkendech se mi rodiče vždy ohromně věnovali, trávili jsme je sportem. Dnes mám díky tomu krásné vzpomínky na společný čas a jsem jim vděčná. Zdaleka ne vždy jsem to ale vnímala tak jako teď.
Mockrát jste chtěla ve sportu skončit. Proč jste pokaždé znovu zabojovala?
Myslím, že jako malé dítě jsem považovala za důkaz lásky, když se ke mně po vyhraném závodě rodiče seběhli, objímali mě a měli obrovskou radost. Vykládala jsem si to tak, že mě mají rádi, když vyhraju. Přitom oni by mě měli stejně rádi, i kdybych byla třeba desátá, kdyby viděli, že se snažím a vydávám svoje maximum. To vím dnes. Spoustu let jsem si myslela, že bych jim měla dokázat, že za jejich lásku stojím, chtěla jsem se jimi cítit přijatá. Přešlo to, až když už jsem měla olympijskou a několik dalších medailí. Možná jsem to s nimi od té doby víc rozebírala a až postupně jsem pochopila jejich bezpodmínečnou lásku...
Fantastické, vysekl Margita poklonu Soukalové. Doprovodil ji v písni k filmu |
Vaší dceři jsou tři roky. Kdybyste v ní rozpoznala velký talent, vedla byste ji stejně jako rodiče vás?
Je těžké si dokázat představit, jak bych některé věci řešila, když jsem takovou situaci ještě nezažila. Realita je často jiná, než si myslíme. Chtěla bych, aby se něčemu věnovala a ideálně si vybrala to, co jí baví, aby se skrze tyto činnosti sama poznávala a radovala se z nich. Přála bych si, aby měla sport jako přítele na celý život a chci jí v tom jít příkladem.
Co byste si bývala vybrala za sport? Četla jsem, že spíš nějaký letní…
Možná spíš týmový sport, táhlo mě to do party a ráda jsem prožívala radost s ostatními. Ale to se mi v biatlonu i částečně splnilo, když jsme jeli štafety nebo mix štafety, kde rozhoduje týmový výsledek. Ale vždycky mně přišel ohromně atraktivní beach volejbal nebo i další míčové sporty, třeba tenis, basketbal, ale je fakt, že na ten bych asi nebyla dost vysoká.
Beach volejbal. To jste mi připomněla, že prý jste chtěla být v dětství jako blond sexbomba Pamela Andersonová. Proč ta?
V té době frčel a snad nikoho neminul seriál Pobřežní hlídka a já sledovala každý díl. Imponovala mi, protože byla krásná a ještě jsem vnímala její přidanou hodnotu, že pomáhá lidem a zachraňuje jejich životy.
Gabriela Soukalová s bronzovou medailí české ženské biatlonové štafety ze ZOH v Soči.
Vždycky jste dbala na svůj rituál, abyste byla na závody perfektně upravená a nalíčená. Krása pro vás měla velkou hodnotu i ve vrcholovém sportu?
Poslední léta se můj postoj ke kráse dost změnil, mám úplně jiné životní priority. Snažím se sice v rámci možností o sebe starat, ale už to pro mě není tak důležité, jako dřív, kdy bych nenamalovaná nešla ani vynést odpadkový koš. Dnes úplně v pohodě. Několik dní se třeba vůbec nenalíčím, pokud nemusím zrovna na nějakou schůzku nebo společenskou událost. Vize a až absurdní a nesmyslná snaha o naprostou a všestrannou dokonalost byla vysilující. Naštěstí už mě opustila, protože už vidím, že v životě nemůžu mít nad vším neustálou kontrolu.
I ve škole jste chtěla být dokonalá?
Tam to nebylo tak horké, protože už od první třídy jsem věděla, že škola pro mě nebude snadná. Byla jsem levák a během první třídy se mě snažili přeučit na praváka. Jenže já potřebovala čas navíc, ostatním jsem ze začátku nestačila. Muselo se na mě čekat a už jsem věděla, že oproti ostatním mám hendikep. Až kolem páté třídy se rozdíly srovnaly. Naši naštěstí viděli, že se snažím, že mě baví zpěv a kreslení a věřili v můj sportovní talent, takže když jsem domů ze školy nosila trojky, brali mě s průměrem a odpouštěli mi, že nemám samé jedničky.
Ráda a dobře zpíváte, teď jste dokončila sochu ženy v životní velikosti, která se jmenuje Sebeláska… Kdybyste se mohla vrátit do té páté třídy s dnešní zkušeností, vybrala byste si jinou životní cestu?
Kdyby se na mě netlačilo, sama bych si sport nevybrala. Věnovala bych se kreativní tvorbě, asi v rámci medailérství. Medaile bych nevyhrávala, ale navrhovala a realizovala. Nebo bych pracovala s hlínou, jako teď, kdy vznikala Sebeláska. To mě vždycky bavilo. Často sním a mívám hlavu v oblacích, tak je fajn, když mně klid a materiál v ruce pomůže sestoupit do reality a připomenout, v čem žijeme. Ale věřím, že každý máme na světě nějakou misi, že všechno mělo být tak, jak bylo. Snažím se najít na každé situaci něco nového, přínosného, poučit se z ní.
Deset let s bulimií – tato vaše nepříjemná a zásadní pravda ve filmovém dokumentu nemůže chybět.
Několik let se můj svět scvrkl jen na tréninky a ideální závodní kilogramy. Byla jsem ze sebe zklamaná, obviňovala se za každé jídlo navíc, které jsem snědla. Sice jsem lámala rekordy a minuty v cíli byly nádherné a nikdy na ně nezapomenu, ale vnitřně to pro mě bylo občas hodně smutné období. A většinu toho času to lidé okolo mě nevěděli.
Jak je možné, že tolik let nikdo nic nepoznal, i když jste třeba vyjídala lednici, abyste vše vyzvracela, anebo naopak jedla jen odličovací tampony namočené ve vodě?
Lidé s poruchami přijmu potravy jsou mistři v kamufláži. Přes léto jsem sice na sebe byla někdy kvůli jídlu naštvaná, ale až tak jsem to neřešila. Až na podzim, kdy už se přiostřovalo a tréninky začaly být rychlejší a všechno se přizpůsobovalo sezoně, která byla za dveřmi, jsem se snažila, abych byla co nejlehčí, nebo alespoň na váze, která byla z hlediska výkonu ideální. Věděla jsem, že po závodě se najíst musím, protože jsem vydala hodně energie. Největší část kariéry jsem bydlela na pokoji sama, takže to nebyl až takový problém vše maskovat. Všude jsem si sebou vozila váhu, kontrolovala jsem, jak mi hmotnost kolísá.
Hvězda ztracená v čase. Soukalovou uvedli do Síně slávy, mluvila i zpívala |
Poruchu příjmu potravy odstartovaly v 16 letech poznámky trenéra, který před týmem shazoval vaše pozadí?
Byl to jeden z hlavních impulzů. Styděla jsem se, bylo mi nepříjemné, když si ze mě dělal legraci, hlavně když tam třeba byli kluci v pubertálním věku, kteří to po něm opakovali. Je jasné, že taková pozice v týmu by nikomu nebyla příjemná. Ale dnes, kdy v rámci mého nadačního fondu Gabi na pomoc lidem s poruchou přijmu potravy vidím, že kořeny si člověk často nese už z dětství. Tím, jak jsem byla doma vedená zkrátka a měla v té době nízké sebevědomí, stačil jen malý podnět, který mě přivedl na cestu, kdy jsem začala sama sebe nenávidět, a začala se týrat – trestat jídlem.
Porážela jste nejlepší biatlonistky světa, ale boj s bulimií byl nejtěžší. Jak se vám ji podařilo překonat?
Kvůli bolestem lýtek a achilovek jsem musela se závoděním skončit a nebyla jsem si jistá, zda se ještě někdy vůbec k biatlonu vrátím. Začala jsem myslet i na rodinu. Mám totiž několik o pár let starších kamarádek, také ze sportu, které měly úplně stejné problémy s jídlem jako já, a věděla jsem, že dlouho nemůžou otěhotnět. Věděla jsem, že rodinu bych si jednou přála, a začala jsem se bát, že bych mohla mít stejné potíže jako ony. Čtyři roky jsem chodila ke svému koučovi a psychologovi. Všechno se spravilo, až teprve když jsem s biatlonem definitivně skončila.
Skončila jste s ním před šesti lety ve 27 letech. Důvodem byl zánět lýtkových šlach. Myslíte, že i to byl důsledek špatné životosprávy?
Za předpokladu, že bych měla svou životosprávu dobře vychytanou, myslím, že bych byla ve vrcholovém sportu výrazně déle a nemusela končit tak brzy ze dne na den. Tělo bylo už tak vysílené, že přicházela řada dalších potíží spojených evidentně s bulimií.
Četla jsem, že dnes nejíte maso ani mléčné výrobky.
Mléčné výrobky občas jím, ale mám intoleranci na mléko, takže mi to výjimečně ujede. Štve mě to, protože je mám moc ráda a když je jí dcera, občas si s ní ten jogurt dám, ale nesmím to přehánět. Maso jsem přestala jíst, ale při výjimečné příležitosti, třeba dvakrát do roka, si ho dám. Jinak maso doma nekupujeme, i partner ho jí minimálně.
Ani Izabelce nedáváte maso?
Té ano, myslím, že v růstu bílkoviny potřebuje, navíc když je hodně akční. Nechám později na ní, jak se sama rozhodne.
Jak upřímné a pravdivé je ve filmovém dokumentu vaše svědectví o manželství a rozvodu s Petrem Koukalem?
Byla jsem upřímná ve všech oblastech a jsem ráda, že producent filmu Petr Větrovský dal prostor také všem lidem, kteří mě v té době obklopovali. Vyprávějí své zážitky a postřehy. To poslední, co bych chtěla, je šířit nenávist, protože nic takového k nikomu z minulosti necítím. Možná jsem se naučila některé těžké věci úplně vytěsnit a snažila se poučit z chyb a jít dál. Ráda bych lidem předala skrze film motivaci a ukázala na svém příběhu, že není důležité kolikrát v životě spadneme, ale kolikrát dokážeme vstát.
Využil bývalý manžel nabídky a vystoupil ve filmu?
Možnost vyjádřit se dostali všichni, kteří jsou součástí mého příběhu. On odmítl, stejně jako několik dalších lidí, například trenér Jindřich Šikola, který mě trénoval v době dospívání, nebo moje tehdejší kolegyně z reprezentace Verča Vítková.
Proč odmítli?
To nevím, ale jistě k tomu mají své důvody. Já jejich rozhodnutí respektuji.
Možná si uvědomují, že když řeknou, jak se věci staly, tak si mohou proti sobě některé lidi obrátit a naštvat. Nebo je jejich důvod ještě úplně jiný, těžko říct.
Říkáte, že příčinou předčasného konce ve vrcholovém sportu byl hlavně tlak sama na sebe. Vnímáte to jako chybu, ale na druhou stranu přiznáváte, že i dnes pracujete často až do noci. Zřejmě jste se obrovských nároků sama na sebe úplně nezbavila?
Mám neustálou potřebu něco vytvářet, nějak se realizovat a odpočívat se teprve učím. Je to zatím moje slabá stránka. Možná, že jsem v minulosti občas k práci utíkala, když jsem prožívala nepříjemné životní zkoušky. Práce mi v takových situacích pomáhala od problémů odejít a zapomenout na ně. Je ale fakt, že na dovolené i dnes občas trpím. Vydržím tam tak dva dny a pak už zase řeším, jestli všichni všechno udělali, jak měli, a věci se posouvají. Potřebuji pořád vidět, že postupuji a jsou za mnou výsledky. Neumím sama zastavit, přesto už na sebe nemám zdaleka takové nároky, jako před léty. Je to celoživotní proces, ale zlepšuji se.
Gabriela Soukalová na Jizerské padesátce.
Za svou devizu ve vrcholovém sportu považujete, že jste uměla soupeřky „vykolejit“. Jak se to v biatlonu dělá?
Když jsem byla na startu, něco se ve mně pokaždé změnilo. Jak jsem běžně poměrně jemný člověk, který má rád klid, tak na trati jsem se změnila v tygra. Cítila jsem příval adrenalinu a energie, která do mě vstoupila a prala se o každou sekundu. Občas jsem věděla, jak si zvýhodnit pozici a trochu ostatní překvapit, třeba při příjezdu na střelnici. Bylo běžné, že se před příjezdem na podložky závodnice objížděly zprava, a protože mi jednou jely víc lyže než mé soupeřce, tak jsem to vzala vnitřkem podél podložek. Nebyl to záměr, ale když jsem odjížděla, viděla jsem, že ta soupeřka – jindy stabilní střelkyně – udělala dvě chyby. Takže když mi šlo někdy o lepší umístění, vymýšlela jsem různé taktiky, které třeba soupeřky nečekaly a které je rozhodily. I to byla součást taktiky.
Přinese o vás filmový dokument nějaké nové pravdy?
Přinese, ale nerada bych cokoliv prozradila. Můžu říct snad jen to, že vše dobře končí a doufám, že film diváky pozitivně i motivačně naladí.
Kterou pravdu bylo nejtěžší přiznat?
Porucha příjmu potravy. Spousta lidí to tehdy považovalo za nějaký holčičí rozmar, mysleli si, že jsem to vymyslela, abych byla zajímavá a „abych se zviditelnila“. Přišlo mi to absurdní, když o mně pořád někde psali. Dneska už je mi úplně ukradené, co si kdo myslí, ale tehdy jsem takovou reakci vůbec nepochopila a vnímala ji jako křivdu. Tím, že o problému promluvím, jsem chtěla vnitřně udělat dobrou věc, protože jsem ve sportu zdaleka nebyla jediná, kdo měl stejný problém.
Po nepříjemné smršti, která se ale po zveřejnění pravdy snesla na mou hlavu, jsem některé z nich i žádala, aby mě podpořili a také se svěřili. Ale řekli mi, že po tom, co se strhlo kolem mě, nemají tolik odvahy a že si chtějí udržet pozitivní mediální obraz. Zkrátka se báli jít s pravdou ven. Pár úspěšných vrcholových sportovců se svěřilo se stejnými potížemi až časem. Myslím, že v prostředí, kde je na člověka vyvíjen tak obrovský tlak z hlediska výkonů, je porucha příjmu potravy docela častá.
Co vás dnes nejvíc baví?
Jednoho dne jsem si řekla, že si dovolím dělat jen věci, které mě baví. A bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. Každé dopoledne zařizuji věci kolem mého nadačního fondu, spoluprací a komerčních partnerů, Instagramu… Celé odpoledne se většinou věnuji dceři a večer je někdy čas na zpěv, kamarády, nebo dělám s hlínou. Je fakt, že často resty, které nestihnu za dopoledne, řeším večer, když malá usne.
Cítila jsem strašnou křivdu, popisuje Gabriela Soukalová konec sportovní kariéry |
Máte i zkušenost s moderováním, nedávno jste jako expertka pro televizi komentovala Světový šampionát v Novém Městě na Moravě. Bude z vás sportovní komentátorka?
Moc mě to bavilo a díky tomu, že znám prostředí biatlonu, dávalo mi to smysl. Ráda bych na to příští rok navázala.
Chybí vám biatlon?
Už se na něj dívám trochu jinak. Dřív jsem nevěděla, jak funguje svět mimo biatlon a měla jsem pocit, jak je všechno v mém světě nesmírně náročné. Dnes vidím, že se člověk staral jen sám o sebe, bylo to z určitého pohledu velmi jednoduché. A tak mi někdy chybí ona bezstarostná doba, svoboda, hlavně čas ještě předtím, než jsem byla známá. S malým dítětem a rodinou je život víc o plánování. Ale prožívám krásné období, které je odměnou za všechno, co jsem zvládla a dokázala ustát. Ale ano, jsou určitě momenty, kdy mi biatlon v minulosti chyběl.
Na bezstarostné mládí později lidé často vzpomínají. Zajímá mě, co z biatlonu vám nejvíc chybí?
Zážitky, dojezdy do cíle. Když se zadaří a člověk si může v cíli užít těch pár hezkých chvil, to byla možná jedna z věcí, která mi po skončení sportovní kariéry chyběla. Vždycky mě těšilo, že můžu ostatním udělat radost, někteří i dojetím plakali. Viděla jsem, že i spousta dětí, které naši generaci sledovaly v televizi, začala potom lyžovat. Byla jsem vděčná, že svou radost mohu sdílet a rozdávat. Teď už mi to až tak nechybí. Je to otázka pohledu.
Jak to myslíte?
Když jsem skončila, myslela jsem si, že můj život skončil, protože už nikdy nezažiju tak velkou radost po vítězstvích a na pódiích. Teď si myslím, že jsem v životě našla daleko větší radost. Ne tu instantní na pár minut, ale tu dlouhodobou. Získala jsem větší vnitřní balanc. Mám radost, že jsem, a raduji se z maličkostí, které jsem dřív neviděla, protože jsem byla v jednom období materiálněji založená. Dnes to mám jinak. Uvědomuji si, jaké mám štěstí, že mám zdravou a krásnou holčičku, můj přítel je ohromně obětavý, máme hezký vztah, fantastické babičky i dědy… Malá nás stmelila. Říkám, že je světlonoš rodiny.
Gabriela Soukalová s partnerem Milošem Kadeřábkem na slavnostním křtu kalendáře Beaty Rajské (prosinec 2023)
Bude mít Izabelka sourozence?
Tak daleko jsem ještě nepřemýšlela, rozhodně ho neplánujeme teď v dohledné době. Mám teď náročnou práci a nedokážu si představit, že bych se přitom dokázala stoprocentně věnovat dvěma dětem. Jsem ráda, že vše s partnerem zvládáme. Druhé dítě necháváme otevřené. Nevím, třeba za pár let.
Zaznamenala jsem, že ani návrat zpátky k vrcholovému biatlonu úplně nevylučujete. Vrátíte se?
Po třech letech nicnedělání jsem pomalu začala testovat své tělo. Snažila jsem se přijít na to, zda by teoreticky do budoucna ještě uneslo nějakou větší fyzickou zátěž. A… zbytek v kině… nechci prozradit, jak můj filmový příběh dopadne.
Jak sama sebe vidíte za 10 let?
Chtěla bych vždy mít čas pro dcerku, rodinu a své blízké. Také mít vyváženou kreativní sféru života, chtěla bych se pořád bavit zpěvem.. A co vím stoprocentně, chtěla bych hodně cestovat. Třeba na Nový Zéland, na Bali bych se ráda podívala a hodně by mě zajímala také Indie a některé státy, které ještě nejsou průmyslově turistické.
