Příběh Marty Bojím se o ni
Moje mladší sestra byla vždycky kočka a chlapi na ni slyšeli, ale ona tak dlouho vybírala, až zjevně přebrala. Svého nového přítele nám představila teprve nedávno a hned od prvního pohledu byl mně i mému partnerovi nesympatický.
Je váš vztah toxický?Odpovídejte ANO a NE na následující otázky a hned budete vědět, zda se váš vztah blíží k tomu, co označujeme za toxický. Čím víc, tím hůř. Toxický vztah je nebezpečný a vyčerpávající, určitě je dobré začít jej léčit, anebo z něj odejít. ✓ Partner mi neodpovídá na základní otázky, jako kam jde a kdy přijde. ✓ Se svou rodinou a přáteli se raději stýkám potají, aby o tom nevěděl a nerozčílilo ho to. ✓ Jeho kritika je zraňující, chová se ke mně jako ke kusu hadru. ✓ O tom, co dělá ve volném čase nebo s kým se stýká, nic nevím, podle něj mě to nemusí zajímat. ✓ Nikdy nepřizná vlastní chybu, on nedělá špatně nic, já vše. ✓ Mám pocit, že se mě partner snaží ovládat a určovat, co si mám a nemám myslet nebo dělat. ✓ I když se ke mně nechová dobře, tvrdí mi, že mě miluje a že už mě nikdy nikdo nebude milovat tak jako on. ✓ Chová se agresivně, křičí na mě, někdy se ho bojím. ✓ Musím mu hlásit každý svůj krok. ✓ Dělá ze mě neschopnou, i když třeba jenom zapomenu něco koupit v obchodě. ✓ Nezavděčím se mu, ani kdybych se na hlavu postavila. ✓ Nikdy předem nevím, čím ho zase naštvu, co ho vytočí. |
Takový dost arogantní a sebestředný týpek, který ví všechno nejlíp. Nevypadal špatně, to mu musím nechat, ale jeho chování o něm nevypovídalo v dobrém světle.
K sestře byl pozorný, i když takovým zvláštním způsobem, pořád ji držel a kontroloval, občas taky napomenul – třeba, že má pomačkanou halenku, to mu připadalo nevhodné. Až mě to pobavilo, byli jsme přece v rodinném kruhu, nic dramatického.
Sestra ho ale poslouchala na slovo a vypadalo to, že se před ním stydí, že tak „zhřešila“. Tehdy mi to ještě nedocházelo, dnes už vím, že to byl začátek toho, jak šíleně se sebou nechává orat.
Postupem času se začala vymlouvat, proč nemůže dorazit na naše rodinná setkání. Nejdřív byla nemocná, pak někam jeli, příště se to nehodilo z jiných důvodů. No, co vám mám povídat, půl roku jsem ji neviděla, a to bydlíme jenom kousek od sebe!
I naše maminka z toho byla špatná, dřív jsme se u ní scházely skoro každý týden aspoň na holčičím dýchánku na kafíčku, teď to najednou nešlo. Netušila jsem proč, domnívala jsem se, že se za nás sestra stydí, že nejsme pro jejího nového partnera dost dobré.
Svěřila jsem se s tím jedné dobré známé – a té to přišlo celé nějak povědomé. Když jsem vyslovila jméno sestřina přítele, hned měla jasno, vyprávěla mi, jak s ním měla tu čest její kolegyně z práce. Naprosto ji odstřihl od rodiny a kamarádů, samozřejmě s tím, že ji miluje a chce ji mít jen pro sebe.
Jakmile ji ale pro sebe získal, začal do ní hučet, že vypadá tlustě, že by se sebou měla něco dělat, že ani špagety neumí pořádně uvařit. Ta nebožačka to snášela několik let, nakonec se ale zhroutila. Dnes se prý léčí na psychiatrii s bulimií.
Když jsem to zjistila, pochopila jsem, že i má sestra je v ohrožení. Rozhodla jsem se, že vtrhnu k ní do bytu a všechno jí řeknu. Otevřela mi sice, ale dál mě pustit nechtěla. Prý se brzy vrátí on, argumentovala nesmyslně. Navíc vypadala opravdu příšerně: kruhy pod očima, šedá pleť, utrápený výraz. Snažila jsem se na ni apelovat, ať se ho okamžitě zbaví, on že je to zlo, ale zřejmě už měla úplně vymytý mozek a vůbec mě nevnímala.
Toxický vztah je cesta do pekla. Nestyďte se říct si o pomoc a víc si věřte |
Nebo vnímala, ale neposlouchala. Mám ji nechat, je dospělá, odpálkovala mě. Jenže já vím, že potřebuje pomoct. Nechci ji v tom nechat, pořád nad tím přemýšlím a stále nevím, jak na to.
Píšu jí zprávy, maily, chodím jí bušit na dveře. Někdy mě pustí i dál, jindy mi zvedne telefon, to jsou úspěchy, rozmluvit si toho „skvělého“ partnera ale zatím nedala.
Marta (51)
Co by měla Marta dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
Jak se s toxickým vztahem pere Leona? Čtěte na další straně.
Příběh Leony Jsem prý neschopná
Myslím, že co se vztahů s muži týče, jsem nikdy nebyla nijak náročná, nečekala jsem, že mi budou chválit nové šaty nebo skládat komplimenty a obdivovat, jak jsem chytrá. Neměla jsem velká očekávání a můj partner mi jasně ukazoval, že od obyčejného muže nemůžu čekat nějaká okázalá gesta ani romantiku.
Varovné hláškySlýcháte doma tyto a jim podobné věty opředené jistou dávkou ironie a jízlivosti? Buďte na pozoru, pokud se to opakuje často, nebo je to spíš na denním pořádku, něco je špatně… „Ty mě nikdy neposloucháš!“ „Proč nebereš ten telefon? Kde jsi?“ „Beze mě si neškrtneš!“ „Copak ani tak primitivní věc neuděláš správně?!“ S někým jako ty se o tomhle nebudu vůbec bavit, to je pod mou úroveň!“ „Samozřejmě, ty jsi ten největší expert na všechno a všemu rozumíš!“ |
Přiznám se, že mi to nijak zvlášť nevadilo, vždy pro mě byly nejdůležitější děti, taky si ráda čtu, vařím a peču, manžela jsem dvakrát neřešila a on si taky tak nějak hleděl svého.
Chodil do práce, s kamarády na pivo, ale když jsem ho požádala, pomohl mi s dětmi i domácností. Rozhodně nebyl zlý ani agresivní, jen to dvakrát nepřeháněl s něžnostmi a milostnými projevy.
Jenže pak se něco změnilo, z toho našeho tichého soužití vedle sebe se postupně stal horor. Manžel začal mít potíže v práci, nový šéf si ho docela podával. Nevím přesně, co se tam dělo, sám o tom nechtěl úplně mluvit, jen byl pořád hodně vzteklý a podrážděný.
Už jsem se na to nemohla dívat, chtěla jsem mu pomoct, a protože je starší a už mohl pomýšlet na předčasný důchod, dohodli jsme se spolu, že to v práci ukončí a bude v klidu doma. Předpokládala jsem, že se zase uvolní a bude jako dřív, ale to se nestalo.
Muž se celé dny jen poflakoval, doma na nic nesáhl, ale zároveň začal mít nutkavou potřebu kritizovat, co všechno já dělám špatně. Kdykoliv jsem se chystala do práce, našel nějakou výtku – špatně umyté nádobí, nevyžehlená košile, došlo mléko… Dalo se mi vyčinit za spoustu věcí.
S cizím mužem ve vlastním bytě. Pohřbít vztah je snazší, než se zdá |
Skoro to vypadalo, že mi závidí, že mám zaměstnání, nebo že na mou práci přímo žárlí, protože hned po skončení pracovní doby mi volal a chtěl vědět, kde jsem. No, kde bych byla, obvykle jsem nakupovala či řešila něco s dětmi, ale muž se na to tvářil, že mám nejmíň rande.
Postupem doby chodil méně a méně za svými přáteli a víc a víc času věnoval tomu, aby mě umravňoval a hlídal. A číst si knížku? Tak to bylo jako mávat mu červeným hadrem před očima. Štvalo ho, že lelkuju, přitom on se mohl nicnedělání věnovat nepřetržitě!
Po roce slídění, sledování a osočování můžu říct, že jsem zralá na blázinec. Pomalu pochybuju, že umím oloupat správně okurku, a sama mám někdy pocit, že jsem manželovi nevěrná, když pozdravím na chodbě souseda...
Hlavně vůbec nevím, jak z toho ven. On už do práce chodit nikdy nebude a jiné zájmy asi nezíská. Ale copak se dá žít v tom, že mě bude neustále hlídat a buzerovat? I děti už mi občas říkají, že je to příliš, z táty mají chvílemi hrůzu a já se nedivím. Ale co s tím?
Leona (45)
Co by měla Leona dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
