Že po covidu geometricky narostla řada dětí s psychickými problémy, není žádná novinka. Nejmenší děti si stěžují na bolesti břicha či hlavy, přestanou jíst nebo signalizují trable „zlobením“. Puberťáci, kteří už své emoce pojmenovat a komunikovat umějí, se zpravidla otevřou, pokud jsou rodiče vnímaví, dají jim potřebný čas a prostor a nabídnou jim pomocnou ruku.
Co ovšem s dětmi, které své emoce neventilují? Jsou tiché, bez reakcí, příliš klidné, zamlklé, zavřené? Vážnou životní událost, hádky rodičů či problémy ve škole do sebe zkrátka jen nasají a dusí uvnitř?
Nad emočně uzavřenými dětmi visí vykřičník, protože samy si o pomoc zkrátka nezakřičí. Stačí jen, když je rodič zaneprázdněný, nedokáže vnímat své dítě nebo je vídá jen střídavě v rámci rozdělené péče, a může mu uniknout zásadní problém: uvnitř dětského pokoje se rozrostla úzkost.
